Dokumentární snímek Moje nová tvář vypráví o původně krásné dívce, která přežila útok kyselinou, kterou ji oslepil její bývalý partner, s nímž, jak ve filmu vypráví, chodila dva roky a plánovala společnou budoucnost.
Původně měla dojem, že ji někdo polil horkým čajem, ale pálení se stupňovalo, potácela se po ulici a volala o pomoc. Záblesky světla pohasly a pak už přestávala vidět úplně. Vyděšení kolemjdoucí ji polévali vodou a zavolali první pomoc.
Jelikož část kyseliny i spolkla, zároveň bojovala o život. Původně si myslela, že se z nemocnice vrátí domů, bude zase chodit do práce a pokračovat ve svém dosavadním životě.
Ale věci se změnily.
Ve své osobní výpovědi na kameru sděluje, že se po drsné změně nyní snaží žít tak, jak to dokáže. Na obličej dostala transplantovanou kůži a prošla několika plastickými operacemi. Byla jednou z mála popálených, kteří na obličeji důsledně nosili připnutou plastovou masku, která pomáhá vyhladit poškozenou kůži.
Časosběrný snímek sleduje několik let – její první kroky s pomocí slepecké hole, jak se učí a složí zkoušky ve středisku Dědina v Praze Modřanech, kde se nevidomí a těžce zrakově postižení učí, jak se orientovat a žít, rekvalifikovat se a uplatnit v dalším životě. Udělá si masérský kurz a změní svůj náhled na tyto služby, na které kdysi pohlížela skoro negativně. S pomocí přítelkyně si udržuje kondici společným běháním se spojenýma rukama. Opatří si vodicího psa, labradorku Biancu, která jí věrně pomáhá. S vodicí fenkou odletí až na Maltu, aby si zdokonalila angličtinu.
Její svět obsahuje škálu zvuků, protože díky specializaci přístrojů k ní mluví každá klávesa telefonu nebo počítače. Dokáže tak opět zacházet s komunikačními prostředky.
Vydává se až do Bostonu do střediska speciální péče o zrak s nadějí, že by se mohlo podařilo navrátit jí alespoň část zraku. Po návratu s pláčem sděluje, že vyšetření odhalilo, že kyselina pronikla opravdu příliš hluboko do zrakové části hlavy, proto operaci k návratu zraku nelze uskutečnit.
Když se zbaví úzkostí a obav z veřejného prostoru, překonává se a chodí ven, má i vůli pomáhat druhým: Martina dokáže pracovat na internetu a navíc zakládá charitativní organizaci, která pomáhá podobně postiženým.
Diváka několikrát napadne otázka, zda je, nebo není lepší, když se Martina v zrcadle nemůže vidět, nezná přesně svoji dnešní podobu… Obdivuje Martinu, když seznává, že ona k útočníkovi necítí žádnou nenávist. Svět, který tak dobře znala od narození, si může už jen představovat.
Po projekci filmu producentka Maja Hamplová v diskuzi prozrazuje, že rodina Martiny původně uvalila embargo na novináře a na veškeré rozhovory nebo publikování. Když se nakonec Martina sama rozhodla promluvit, pospíchala Hamplová za Jarmilou Štukovou, aby, jak řekla, se tématu nezmocnil někdo, kdo by ho zpracoval nevkusně.
Tak jako tak, předchozí dohoda před natáčením příběhu zněla, že pokud se Martina rozmyslí, půjde všechen natočený materiál do koše.
K závěru se snímek stává spíše „hraným“ než dokumentárním – a má dobrý konec.
V současnosti je Martina vdaná a pečuje o své miminko, prozradila producentka.
Producentka Maja také uvádí, že pachatel útoku se nikdy nepřiznal.
Byl odsouzen na základě důkazů na 23 let nepodmíněně.
V České republice se ročně popálí na sto tisíc lidí. Martina je u nás druhou ženou, která prožila brutální kyselinový útok. Jak uvedla Maja Hamplová, Martina se zabývá také lékařskou etikou. Protože v nemocnici prožila mnoho osamělých dnů a neměla si s kým povídat, zrovna když to naléhavě potřebovala, zabývá se dnes otázkou, zda lékaři a profesionální zdravotníci dokážou mít více pochopení pro popálené pacienty, kteří prožívají něco podobného, co ona.
Intimní film z produkce Barletta Productions představuje Martinu jako neobyčejnou ženu, jejíž vnitřní síla a odhodlání jí pomohly překonat to, co je pro mnoho dalších nepředstavitelné. Martině byla udělena Cena Olgy Havlové.
Jarmila Štuková je známá fotografka, která se zaměřuje na ženská témata. Tento časosběrný snímek je jejím režijním debutem.
Film získal Cenu publika na MFDF Jihlava.