Ta začne za měsíc v Šanghaji a rozhodne se v červnu v Budapešti. Ze 48 závodnic si do Paříže zajistí letenku dvanáct. Stejně jako pod pěti kruhy se závodí ve dvojkombinaci lezení na obtížnost a boulderingu.
„Cítím se dobře, šance jsou a olympiáda je mým cílem,“ říká dvaadvacetiletá Adamovská. „Ale bude to samozřejmě těžké. Konkurence je velká. A to máme štěstí, že počet postupujících zvedli.“
Plánovala jste, že pro postup musíte zlepšit vaši slabší disciplínu bouldering. Daří se?
Ano, ale hodně pomalu. Připadám si v tomto ohledu trošku staře. Mému tělu to trvá, neučí se tak rychle a musím všechno opakovat. Takže ano, zlepšuju se, ale občas cítím i frustraci, že to nejde tak rychle, jak bych chtěla. Zároveň se snažím nepřestat se soustředit ani na lano.
Jak je psychicky náročné, že musíte vzhledem k olympijské kombinaci disciplín trénovat jinak, než byste jinak chtěla?
Tak to neberu. Musí to jít. Když chcete na olympiádu, musíte jí oddat život. Nás čeká dvojkombinace, tak s ní musíme pracovat. Kdybych měla přemýšlet, že mě otravuje, tak by mi to bralo dost mentálních sil. Vím, že na další olympiádě už snad bude lano a boulder oddělené, tak si budeme moci vybrat. Teď jsem smířená.
Česká lezkyně Eliška Adamovská na evropském šampionátu v Mnichově bojuje ve druhé části kombinace – obtížnosti.
Jak tedy máte rozdělené tréninky? Kolik času se věnujete boulderům?
Výrazně víc. Ale je to dáno i tím, že v lezeckém roce je na jaře právě boulderová sezona. Máme boulderová soustředění, skoro každý víkend jezdím do Prahy. A přitom se snažím ještě udržet vytrvalost na lano. Je náročné, když musíte vyvažovat dva odlišné sporty.
Navíc máte nového trenéra Jana Šálka.
Ze spolupráce s Honzou Čajem, jak mu říkáme, jsem nadšená. Trénink se dost změnil. Víc času strávíme samotným lezením. Je více o zkoušení jednotlivých kroků, než celkovému tréninku dynamiky na suchu. Což já preferuju.
I letos čeká Prahu Světový pohár lezců. Lákadlem bude atmosféra, říká Ondra |
Jakou roli ve vaší přípravě hraje třeba životospráva?
Hodně velkou. Pro každého sportovce je důležitá. Kromě toho, že se připravuju sama, tak ještě chodím do školy, trénuju děti nebo pak i individuální lezce. Mám toho dost, proto se musím snažit myslet i na sebe, aby do sebe všechno zapadlo.
Jaký máte recept?
Něco vyloženě extra nemám. Snažím se extrémně neomezovat. Přijde mi, že to nikdy k ničemu dobrému nevede. Snažím se tedy jíst dostatečně, i když to jde asi proti tomu, jak by třeba ideální lezkyně měla vypadat. Takový střet, který řeším. Ale zase, když budu na váze zdravější, budu moci víc trénovat.
Nejste sama, kdo toto balancování řeší. Zabývá se jím i Mezinárodní lezecká federace a apeluje hlavně na mladé dívky, aby za každou cenu nehubly.
Ano. Pro lezení jde o velké téma. Nejde jenom o děvčata. Lezení je sport, kde je důležitý poměr vaší síly ku váze, taháte své tělo nahoru. Takže je dobře, že se o tom mluví.
Pokud by se tréninky, zdravá strava a další věci skloubily a účast v Paříži vám vyšla. Co by pro vás znamenala?
Něco úžasného. V Paříži jsem ještě nebyla. Je hodně atraktivní i z hlediska, že je blízko a mohli by tam i rodiče. Nebo i proto, že evropští fanoušci lezení, jsou vždycky skvělí. Takže bych se tam chtěla podívat i v případě, kdybych se nenominovala.
Česká lezkyně Eliška Adamovská ve finále boulderingu na multisportovním evropském šampionátu v Mnichově
Po Tokiu se hovořilo, jak se lezení obrovsky zvedlo. Vnímáte to podobně?
Ano. Lezení zažívá boom, staví se nové stěny… Třeba Brno bylo vždycky lezecké město, ale kolik lidí v něm náš sport provozuje teď? Ale nedivím se, jde o pěknou společenskou aktivitu. Hodně lidí chodí na stěnu jako do fitka.
Mění se s rostoucí popularitou?
Ano. Je to dáno právě hlavně přibývajícími lidmi. Překvapuje mě, že přijdu na stěnu a nikoho neznám. Před pěti lety jsem znala všechny. Zvláštní, ale jsem moc ráda, že lidi baví. Lezení je skvělý sport, moc vám toho dá.
Snažíte se ho popularizovat i vy?
Určit nikoho do ničeho nenutím. Jen na svém příkladu ukazuju, že mě dělá šťastnou. Ale zase bych brzdila, tahle popularita už možná stačí… (smích). Lidí je fakt hodně. Když chci jít lézt ve špičku, tak se to občas nedá, mačkáte se. Naštěstí často trénujeme na Adamově soukromé stěně, kam se přece jen tolik lidí nedostane. Ale snad se situace zlepší, jak se stěn bude stavět ještě víc.
Právě Ondra k lezení přitáhl spoustu nových lidí. Jak ovlivnil vás – závodníky?
Všechny, co závodí, tak hodně. Je velká modla, vzor. Ať už lezeckým stylem, tak i tím, jaký je, jakou mu lezení přináší radost a kolik mu obětuje. Lezeckému světu přináší spoustu dobrých věcí.
Na skály zajde jen občas. Ondrovy cíle jsou jasné: olympijská Paříž |
Berou ho tak i závodníci v zahraničí?
Myslím, že ho berou velmi podobně jako my. Kromě toho, že je skvělý sportovec, je i duše, která žije tím, co dělá. Lezení není jen sport, ale i životní styl. Když třeba gymnastiku přestanete dělat na vrcholové úrovni, skončíte. Lezení je ale propojené se skálami, tak ho můžete dělat kdykoliv. Tak to má přesně on.
Konec kariéry má ještě daleko. Co je podle vás hlavní důvod, že se stále drží mezi elitou?
Určitě roli hraje jeho výjimečnost. Také zkušenost, kolik toho má nalezeného. Je efektivnější, mladší třeba dělají chyby, on už ne.
