Šedesáté výročí organizované kulturistiky v Československu

Píšeme pro Vás "Historii československé kulturistiky" (I.)

13. dubna 1964 uplynulo již 60 let od doby, kdy kulturistika byla uznána tělovýchovnými orgány jako oficiální sport a tím se zařadila do systému Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV). Ovšem nejednalo se tehdy ještě o vytvoření samostatného kulturistického svazu, k tomu došlo až o 5 let později, ale o takzvanou Ústřední komisi kulturizmu při vzpěračské sekci ÚV ČSTV. Tak zněl oficiální název a slovo "kulturizmus" Vás nesmí mást. Tak se označovala kulturistika ve svých počátcích až do první poloviny sedmdesátých let. To, že byla kulturistika vytvořením této komise zrovnoprávněna s ostatními sporty, to byl ohromný pokrok díky nezměrnému a obětavému několikaletému úsilí našich průkopníků - osobností, které můžeme bez nadsázky označit jako legendy našeho sportu. Posuďte sami. Předseda této komise Vojtěch Fiala měl jako sekretář svazu vzpírání největší organizační zkušenosti, a navíc byl doslova polyglot ovládající několik jazyků, navíc byl nejenom nejzkušenější, ale i nejstarší. MVDr. Alexander Bačinský a Mgr. Milan Jablonský bývali označovaní jako "košický tandem", protože patřili nerozlučně k sobě, a vedle Bratislavy vytvořili druhé epicentrum kulturistiky na Slovensku. Naopak prof. Ladislav Filip a PhDr. Emil Müller byli hlavními protagonisty kulturistiky v Čechách. Ovšem tím nejvíce mediálně známým byl Ing. arch. Juraj Višný, jehož ovšem ta největší popularita teprve čekala. Aniž by se jednalo o nějaký kalkul, tak počet českých a slovenských zástupců byl vyrovnaný, ale to nebylo důležité, vždyť se všem jednalo o prosazení společné věci. Tato šestice navíc představovala ty největší a nejvýznamnější osobnosti a průkopníky, které kulturistika v obou republikách měla, a tak budoucnost našeho sportu byla v těch nejlepších rukou. Ovšem toto uznání kulturistiky nespadlo ze dne na den z čistého nebe, ale jak jsem již napsal, předcházela mu velmi usilovná práce nejen již výše uvedených průkopníků kulturistiky, ale i mnoha dalších nadšenců.

Třebaže můžeme 13. duben 1964 považovat za datum zařazení kulturistiky mezi ostatní sporty, tedy jakousi její legalizaci, tak počátek tohoto sportu vystopujeme o několik let dříve, a to do roku 1957, kdy se Juraj Višný nechal inspirovat fenomenální postavou Stevea Reevese v časopise "Muscle Builder" a dle jeho návodu začal cvičit. Mnohem podrobnější a zajímavější popis těchto počátků naleznete v připravované publikaci "Historie československé kulturistiky do roku 1989". Juraj Višný kolem sebe shromáždil partu stejně zanícených nadšenců (Pipasík, Ivan a Peter Uríček, Okša atd.) a ti popularizovali kulturistiku v celém bratislavském regionu. Na druhé straně Slovenska podobnou záslužnou úlohu v Košicích sehráli právě Jablonský a Bačinský (jejich podrobné profily, bohužel ve formě nekrologů, jste si mohli přečíst na našem webu), přičemž Bačinský založil v roce 1962 v Košicích vůbec první kulturistický oddíl v Československu! Dokonce uspořádali úplně první "kulturistickou" soutěž v Bratislavě v roce 1962, a protože měla vlastně charakter silové soutěže, slovo kulturistická jsem dal do uvozovek. V Čechách podobnou úlohu sehráli Emil Müller, který založil první oddíl kulturistiky Start Praha, a již rovněž zmíněný Ladislav Filip, který měl největší podíl z českých protagonistů na tvorbě metodiky kulturistiky.

Počátkem šedesátých let se již kulturistika začala šířit Bratislavou jako nakažlivá choroba (samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu) a jejími hlavními nositeli byla především parta nadšenců kolem Juraje Višného, která působila svým osobním příkladem, a vizuální efekt, který její protagonisté vyvolávali, rozhodně nezůstal bez odezvy veřejnosti. V Bratislavě se začaly formovat další zatím neorganizované skupiny, a to většinou v provizorních sklepních prostorách (slovensky "pivničných" - dlouho jsem si myslel, že svoji činnost provozují v hospodách, tedy pivnicích), takže se vlastně jednalo o podzemní hnutí - doslova a do písmene. Kulturisté propagovali svůj sport v prvé řadě svojí svalnatou postavou (populární koupaliště Tehelné pole či Zlaté písky byla jejich doména), jak také jinak, což mělo svoje plusy, ale i minusy. Následovníků bylo sice čím dál více, ale rostly i řady jejich odpůrců, a to přímo úměrně s tím, jak narůstala popularita této pohybové aktivity. Kulturistiku jako "buržoazní" sport pocházející z imperialistického Západu, prezentující se prostřednictvím "nafouklých a naolejovaných svalovců v groteskních pózách", což byl jeden z typických popisů v dobovém tisku, odmítaly kromě části veřejnosti, a to především, také tělovýchovné a stranické orgány. Ty bylo třeba přesvědčit o smysluplnosti a účelnosti kulturistiky. Věru nesmírně těžká úloha pro naše průkopníky, kteří museli osvědčit notnou dávku sportovní diplomacie, pokud chtěli kulturistiku prosadit, zrovnoprávnit s ostatními sportovními odvětvími a začlenit ji do systému socialistické tělovýchovy. Jiná cesta ani nebyla průchodná. Veškeré překážky naši průkopníci překonali a vše zvládli na jedničku, a tak nakonec dozrál čas ke zlomovému rozhodnutí našich tělovýchovných a stranických orgánů - uznat kulturistiku jako sport.

Jakmile k tomuto přelomovému aktu došlo, tak nic nebránilo tomu, aby se již konaly první oficiální soutěže, což ovšem nebylo možné bez pravidel. Komise kulturistiky ihned začala pracovat a vytvořila první pravidla kulturistiky, která byla ovšem stále poplatná skutečnosti, že tato komise byla stále součástí svazu vzpírání, a proto se v nich akcentovala silová část, ovšem při rovnoměrném zastoupení estetické části, která dělá kulturistiku kulturistikou. Pravidla se pochopitelně postupně vyvíjela s narůstajícími zkušenostmi, ale co bylo důležité, jakmile se kulturistika zcela osamostatnila od vzpěračského svazu, tak se zbavila silové části, na které právě vzpěrači trvali. Ale to v časové ose o nějaký ten rok předbíhám. Přesto ještě jeden důležitý a zásadní aspekt chyběl. Soutěže totiž musel někdo rozhodovat, a to ne jen tak někdo, ale kvalifikovaní rozhodčí. Již v říjnu 1964 proto proběhlo školení v tělovýchovném středisku v Nymburce za účasti 33 frekventantů a na jeho závěr Ústřední škola ČSTV jmenovala první trenéry a rozhodčí první, druhé a třetí třídy, čímž se vytvořily potřebné podmínky pro organizování kulturistických soutěží. Vždyť už všichni závodníci doslova prahli po tom, aby si mohli poměřit svoje postavy v regulérních závodech. A konečně se dočkali!

Koncem listopadu 1964 se konala první oficiální soutěž Velká cena Mladé gardy v Bratislavě ve společenském sále vysokoškolských kolejí Mladá garda. Stále více se uvolňující společenská atmosféra šedesátých let tomu nahrávala a to, co by nebylo možné ještě před několika lety, se stalo skutečností a splněným snem průkopníků kulturistiky. Nevyhrál ji nikdo jiný než Juraj Višný. Pravidla soutěže byla jakýmsi mixem silového a estetického sportu, kdy silová část se skládala z bench-pressu, dřepu a bicepsových zdvihů na výkon a estetická část z porovnávání svalového rozvoje a volné sestavy. To vše se bodovalo a výsledek byl součtem těchto disciplín. Ta silová část byla v podstatě z donucení, protože společnost stále ještě vnímala sport jako porovnávání konkrétních výkonů a těžko si dokázala představit sportovní odvětví, kde se bude hodnotit pouze vzhled a svalnatost postavy. Navíc obsah silové části byl dán i organizační podřízenosti svazu vzpírání. Vzpěrači viděli v kulturistice zdroj dalších talentů pro svůj sport, ale blízká budoucnost měla ukázat, jak hluboce se mýlili, protože tomu bylo právě naopak.

Ovšem bylo potřeba zahájit jakousi protiofenzivu vůči neustávajícím nepřátelským atakům médií vůči kulturistice a toho se ujal opět Juraj Višný. Pomocnou ruku mu nabídl šéfredaktor odborného tělovýchovného měsíčníku "Tréner a cvičiteľ" Jozef Mazág, který má v medializaci našeho sportu neocenitelné a nedoceněné zásluhy. A tak se v jeho říjnovém čísle roku 1964 objevil Višného článek "Systém vypracování svalů v vzpěračské gymnastice" (v Sovětském svazu byla kulturistika označována jako "gantělnaja gymnastika", u nás ještě nebyl její název oficiálně ustanoven). Jednalo se o opravdu průkopnický metodický materiál, kterým byl položen základ pravidelné měsíc co měsíc vycházející kulturistické rubriky (většinou pouhých 4 - 5 stran) v tomto časopise, který se stal nezbytným informačním zdrojem a v podstatě nutností pro všechny adepty a nadšence našeho sportu v celém Československu!

To ovšem by samo o sobě nestačilo a bylo třeba o významu a smyslu kulturistiky, zvláště o jejím pozitivním dopadu na zdraví a vzhled, přesvědčit širokou veřejnost. A zde pět sehrál svoji pozitivní roli Juraj Višný, kterého jakožto již známého protagonistu tohoto sportu oslovil redaktor časopisu "Svět socialismu", aby napsal něco o kulturistice. Kdo by věřil, že sport přicházející ze Západu bude propagovat právě tento časopis. No, řečeno klasikem, to jsou paradoxy. A tak vznikl článek "Ako s kulturizmom", který vyšel hned v prvním čísle roku 1964 a pokračoval sérií ideologicky nezávadných článků (jak jinak), třeba o tom, jak si doma vyrobit svépomocně posilovací nářadí a náčiní. Články o kulturistice začal zveřejňovat i týdeník "Štart", který byl určen pro širokou sportovní veřejnost, a tak tato publicita byla o to cennější.

Bylo jenom otázkou krátkého času, kdy bude vydána ucelená metodická publikace, po které mladí nadšenci kulturistiky tolik volali. Stalo se tak hned v roce 1965 v bratislavském vydavatelství "Šport" a na svoji dobu velmi pěkně zpracovaná knížka "Kulturizmom k zdraviu, síle a kráse" se setkala s obrovským ohlasem a hned dvou vydání (později dokonce i v ruštině). Není se co divit, vždyť autorský kolektiv Bačinský, Jablonský, Višný… byl zárukou té nejvyšší kvality. Česká strana na to okamžitě zareagovala publikací s prostým názvem "Kulturistika" s těmi nejrenomovanějšími autory: Müller, Filip, Fiala, jejíž dvě vydání okamžitě zmizely z pultů knihkupectví. Polovina šedesátých let již kulturistice přála a díky neutuchající poptávce vycházely stále nové a nové publikace. Ještě bych v publikační činnosti zdůraznil význam ročenek kulturistiky vycházejících pravidelně od roku 1966, a to až do roku 1990, takže i mladší fandové kulturistiky čtoucí tento web je mohou pamatovat.

Je zcela pochopitelné, že sport, který byl tak atraktivní pro mladé lidi, kterým je vlastní soutěživost (ne každého uspokojovalo cvičit pouze ve skrytu sklepních prostor, což bylo pro tuto dobu typické), a bylo třeba jim vyjít maximálně vstříc. A tak se v roce 1965 doslova roztrhl pytel s novými pohárovými soutěžemi. Tou první pod taktovkou Jozefa Mazága se stal "Putovní pohár časopisu Tréner a cvičiteľ" (později pouze "Tréner"), ale hned za několik málo měsíců následovala soutěž, která se stala tou nejpopulárnější v celém Československu, a to "O cenu Sandow", kterou měl na svědomí hlavní protagonista a zakladatel kulturistiky v Mariánských Lázních Luděk Nosek. Její význam v průběhu několika let přerostl hranice naší republiky díky mezinárodní účasti a exhibicím řady hvězd západní kulturistiky. A do třetice ve východních Čechách vznikla soutěž sice lokálního významu, ale s tradicí, která byla rovněž nepřerušená až do roku 1990, "Cena Orlických hor". To vše se událo v roce 1965, a to ještě pokračovala druhým ročníkem "Cena Mladé gardy". Možností si zazávodit tedy měli mladí nadšenci dost, spíše je trápila nedostatečná kapacita kulturistických oddílů, které sice vznikaly jako houby po dešti, ale poptávku zdaleka nestačily pokrýt.

Ovšem úsilí Ústřední komise kulturistiky směřovalo k naplnění dvou hlavních cílů, jednak vytvořit samostatný svaz a zbavit se tak závislosti na svazu vzpírání a jednak uspořádat mistrovství Československa a tím zahájit éru mistrovských soutěží. Podařilo se vytvořit v každém kraji oblastní svazy, které uspořádaly kvalifikační soutěže, jejichž vítězové a druzí v pořadí postupovali na mistrovství Československa 24. až 25. května 1968 v Bratislavě, jehož uspořádáním byla pověřena Slovenská komise kulturistiky. Opět tedy přelomová událost, jejímž absolutním vítězem se stal Juraj Višný.

Dostáváme se do roku 1969, kdy končí činnost Ústřední komise kulturistiky při svazu vzpírání ustavující konferencí Československého kulturistického svazu 3. května 1969 (tedy za několik dní půlkulaté jubileum!), do jehož čela byl zvolen Emil Müller. Souběžně vznikl Český svaz kulturistiky v čele s Vojtěchem Fialou a slovenský svaz pod vedením Štefana Gašpara. Tato etapa naší kulturistiky byla završena v tomtéž roce vstupem do světové kulturistické organizace IFBB, kam jsme vstoupili coby dvaapadesátá členská země, ale první ze socialistického bloku! Tento zásadní krok umožnil vysílání našich reprezentantů na mistrovství Evropy a světa, ale to je již jiná kapitola.

Za pět let činnosti Ústřední komise kulturistiky se podařilo dosáhnout snad všechny cíle, které si stanovila - vytvoření pravidel, vyškolení jak trenérů, tak rozhodčích kulturistiky, zpracování její metodiky, uznání kulturistiky jak širokou veřejností, tak stranickými a tělovýchovnými orgány našeho státu, vytvoření organizační struktury na úrovni krajů a systému mistrovských soutěží. No, není toho opravdu málo, co se podařilo našim průkopníkům kulturistiky dosáhnout. A za to jim patří naše veliké poděkování!

Tento článek je pouhým stručným připomenutím počátků naší kulturistiky. Podstatně podrobnější popis s mnoha zajímavými detaily a s bohatou fotodokumentací můžete očekávat v připravované publikaci "Historie československé kulturistiky do roku 1989".

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.