I ona s milovaným sportem skončila brzy, ve 24 letech. Teď se o nelehkých zážitcích snaží o to víc mluvit. „Jsem ambasadorkou organizace Trénujeme s respektem, která má za cíl věnovat se bezpečnému prostředí ve sportu,“ vypráví 32letá žena. „Dřív jsme neměli možnost se někam obrátit pro pomoc. Bohužel vnímám, že to tak občas je i v dnešní době.“
Před lety nevhodné zacházení a zlé poznámky sama přestala zvládat. Jsi vyžraná, líná a úplně neschopná. Takové věty musela v mládí poslouchat. Žila ve strachu. Po nocích brečela. Kvůli bolestem, navzdory kterým musela závodit, brala i šest prášků denně. Jen aby se později nemohla ani postavit na nohy. A strava na jednom z mnoha soustředění? Litr kefíru na tři dny, nic víc.
Jsou to velké nervy, říká gymnastická rozhodčí, která míří do Londýna |
„I když je to spousta let zpátky, pořád je to pro mě hodně citlivé a osobní téma,“ svěřuje se. „Ale vím, že o něm musím mluvit, aby se mohlo něco změnit.“
Sama se proto vydala na trenérskou dráhu.
Je to tak?
Ano. Když budeme společnost vzdělávat, můžeme udělat velký kus práce. Aktuálně vzniká etický kodex zaměřený na vytvoření bezpečného prostředí ve sportu, za což jsem moc ráda, něco takového tady mělo být dávno. Dneska je pozdě. Snad ve sportovním prostředí nastane změna.
Monika Míčková s obručí během brněnské Grand Prix v roce 2016
Ke které jako trenérka nejspíš rovněž přispíváte, že?
Doufám, že ano. U trénování jsem zůstala proto, že moderní gymnastika je můj svět. Strávila jsem u ní jako aktivní sportovkyně skoro dvacet let, mám ji moc ráda, je to krásný sport. Přišlo mi fér gymnastice něco vrátit. Trénovat mě baví, věnuju se dětem a snažím se vycházet ze svých negativních zkušeností.
V jakém smyslu?
Vím, co se mně nelíbilo, co mi bylo nepříjemné. A tyhle věci nikdy nikomu neudělám. Nechci totiž, aby měl kvůli mně někdo třeba poruchu příjmu potravy. Snažím se na to jít jinak, hledám pozitivní cesty.
Jaké poznámky pro vás osobně byly nejhorší?
Nejvíc mě ranilo, když mi trenérka řekla, že už nejsem hezká ani jako normální holka. Poznámky se netýkaly jen sportovní přípravy, ale zasahovaly i do běžného života. Trenérky kontrolovaly, co děláme ve volném čase, dávaly nám tréninky tak, abychom nemohly někam odjet s rodinou. Trenéři můžou mladým sportovcům zasahovat do života extrémním způsobem. A to si, myslím, málokdo uvědomuje.
Nakolik bylo hlídané jídlo?
Když jsem byla doma, stravování bylo na mně. Ale na soustředění nebo závodech, kde jsme navíc ještě bydlely s trenérkou na pokoji, byla strava výrazně omezená. Ona extrémně hlídala, co a kolik toho jíme.
Moc toho asi být nemohlo.
Bylo běžné, že jsme měly zařízenou jen snídani a na té jsme si mohly vzít něco do kelímku na zbytek dne. Ale během něj jsme třeba osm až deset hodin jen trénovaly. Čtyřikrát denně jsme se vážily, musely jsme chodit se stejnou vahou po dopoledním a před odpoledním tréninkem. Jenže mezi nimi byl oběd. Podobně jsem jedla třeba na soustředění v Moskvě a hned jak jsem se vrátila, přišla únavová zlomenina. Nikdo mi neřekl, že důvodem mohlo být špatné stravování. Řešila se jen zlomenina, dostala jsem sádru. Jenže pak už jsem se ani nepostavila na nohy.
Bolest ji budila ze spaní, přesto moderní gymnastka dál sní o Riu |
Tudíž se začaly zhoršovat vaše výkony.
Přesně tak. Místo toho, abych plně zregenerovala, jsem musela chodit na tréninky. Zranění se prohloubilo a rekonvalescence byla pomalejší. Navíc jsem krátce poté musela závodit, i když jsem nebyla v kondici, což bylo zase velmi náročné na psychiku.
Mohla jste za někým přijít pro podporu?
Sdílely jsme zkušenosti s dalšími holkami. Ale jediné, co jsme mohly dělat, bylo ty situace zlehčovat. Zasmály jsme se jim, podržely se. Ale žádné řešení nebylo.
Monika Vlčková Míčková jako ambasadorka iniciativy Trénujeme s respektem
I to byl důvod, proč jste postupně ze sportu odcházely?
Taky. Trenérka se k nám opravdu nechovala hezky a holky to nevydržely. Končily často i kvůli zdravotním problémům, byly přetrénované, měly skoliózy, poruchy příjmu potravy. Nebo stačila jen neshoda s trenérkou. Když jsme jí řekly, že se nám nelíbí, jak nás trénuje, tak jsme u ní skončily. I proto se teď snažím o to víc věnovat bezpečnému prostředí ve sportu.
