Kde je hranice mezi uměním a reklamou?
Nedávno zveřejněný záměr umístit na fasádu zrekonstruovaného obchodního domu Máj obří motýly s tělem letounu a pohybujícími se hmyzími křídly, sklidil z mnoha stran negativní kritiku. Zajímavé ale je, že kritika, ať už v médiích či na odborných platformách, automaticky přejala fakt, že jsou nazývány uměním, protože je tak označují majitel domu a autor (kterým je zřejmě David Černý, alespoň ho tak oficiálně označuje majitel domu, ačkoli ten to podle médií nejdříve popíral).
Co když ale problém není jen ve špatném umění na špatném místě, ale především v tom, že se možná vůbec nejedná o umění, ale o obyčejnou reklamu. A to z mnoha důvodů není slovíčkaření.
Reklama ve veřejném prostoru je u nás totiž například regulována zákony a vyhláškami, a ty by motýli pravděpodobně ani nesplnily. A i to, že jsou diskutovány jako umělecké dílo, je pro ně pak nepřiměřeně výhodná pozice, protože si tím přivlastňují například podporu umění ve veřejném prostoru obecně, jako něčeho, co prostředí obohacuje a zkvalitňuje.
Když se podíváme na definici, co je reklama, tak jí je: „propagace výrobku, služby, společnosti, obchodní značky nebo myšlenky, mající obvykle za cíl zvýšení prodeje.“ A bylo by naivní myslet si, že smyslem motýlů je obohatit kvalitu veřejného prostoru. Cílem je spíše přitáhnout pozornost k budově obchodního domu a přilákat do něj zákazníky.
Velké, barevné, nepatřičné a hýbe se to
Metoda u podobných objektů bývá stejná. Je to hodně velké, na místě nepatřičné, takže si toho nejde nevšimnout, je to barevné či zářící a hýbe se to. Poutá to pozornost a nevyžaduje to žádný myšlenkový výkon, pouze wow efekt.
Kdybychom mluvili o reklamě, a ne o umění, pak by o to lépe, respektive pravdivěji byly vidět negativní dopady motýlů na kvalitu domu i veřejný prostor. Jednak ničí architekturu domu. Máj je kulturní památkou pro kvalitu svojí architektury. A její součástí je promyšlený půvab čisté prosklené stěny s jemným rytmem rastru rámů. To, že na ní není nic přilepené, je samozřejmě záměr, nikoli bezradnost čekající, až někdo konečně přijde a „nedodělanou nudu“ dotvoří. A motýli škodí i veřejnému prostoru. Svojí velikostí, křiklavostí, nekontextuálností s místem. Posilují to, co nazýváme reklamní smog. Smysly lidí jsou čím dál tím víc přehlceny a cíl tak je nejen minimalizovat reklamu, ale šetřit i s uměním a místo ve veřejném prostoru schovávat jen pro to nejkvalitnější.
Záměr na Máji ukazuje ještě jeden obecný problém, a sice parazitování na myšlence, se kterou dílo ve skutečnosti nemá nic společného. V nedávné době se totiž dodatečně objevil argument, že se vlastně jedná o památník Českým letcům v Anglii, a pro jistotu památník zdvojený, ještě také vstupu Česka do NATO. Účelové ukrytí se za odkaz, kterého samotného o sobě si lidé váží, a který si nedovolí spojovat s kritikou, je ale pro ideu tohoto odkazu dehonestující.
Související
-
Hlavním smyslem umění je sdělení
Měli bychom se nejdřív ptát, co nám dílo sděluje, a také proč, a s čím to souvisí – a teprve potom jakou estetickou formou.
-
Nejpodnětnější zábava pro děti je prozkoumávání obyčejného světa
Snahu dělat prostředí okolo nás hezčím obvykle považujeme za jednoznačně pozitivní. Lze ji ale vidět i z druhé strany.
-
Kdy se péče o prostředí stává pouhým vyzdobováním
Snahu dělat prostředí okolo nás hezčím obvykle považujeme za jednoznačně pozitivní. Lze ji ale vidět i z druhé strany.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
