Evoluce by měla trochu zvolnit
Máte před sebou opravdového znalce. Zkušeného odborníka z praxe. Jako redaktor ho chcete zaujmout už první otázkou. Ta musí být fundovaná a zároveň taková, že člověka hned rozpovídá... Sedím u stolu se sládkem Milanem Rambouskem. Vyučil se v budějovickém Budvaru, roky vařil pivo v Pardubicích. Spoustu let pracoval také v zahraničí. Nakonec před lety rozjel v domovském Hradci Králové minipivovar. Teď dělá hlavně pivní kurzy. Zlatavou dobrotu vám uvaří klidně ve vaší kuchyni.
Zapínám diktafon a předčítám recept, který vznikl díky kooperaci experimentálních pivovarů Barn a Crazy Clown: „Citron z předchozí várky jsme nahradili aromatičtější limetkou, přidali jsme víc ananasu, a hlavně hned dvojitou porci mrkvové šťávy! Vznikl tak chuťově plný, výrazný sour ale, kde opravdu ucítíte každou chuťovou složku... Pane Rambousku, povězte. Je tohle ještě pivo?“ Pivní znalec a velký vypravěč se jen usměje a na stůl začne vykládat listy s poznámkami a obrázkem stromu pivních stylů. „Máte hodinu nebo dvě?“ odpoví otázkou sládek. Když zjistí, že máme jen zhruba půl hodinky, nedá na sobě znát zklamání.
Geniální první otázka ztrácí šmrnc. V poznámkách mám připraveno ještě deset dalších. Během rozhovoru z nich ale nakonec padnou jen tři. Milan Rambousek vzpomíná na roky minulé a vyhlíží i pivní budoucnost. Občas ho přeruším otázkou improvizovanou. Snažím se zjistit, kdy je nápoj stále ještě pivem. Když zpětně poslouchám náš rozhovor v diktafonu, celé mi to dochází. Na moji otázku zkrátka odpověď není. Tedy alespoň nějaká jednoduchá. Ale zpět k úvodu rozhovoru. Za jeho počátek lze paradoxně považovat nikoli dotaz redaktora, ale respondenta. „O čem to moje povídání má být?“ vyzvídá sládek s úsměvem a šustí listy s poznámkami. Pro formu v textové podobě místo otázky tedy vykopávám větou oznamovací.
Kamarád se rozhodl udělat pivo z ananasu. Varoval jsem ho, že to nikdo pít nebude. A taky to tak dopadlo. On byl ale spokojenej, protože se potom pěkně motal.
