ALENA MIKULÁŠKOVÁ

Básník, publicista, editor, autor poezie pro děti i dospělé, Michal Černík, jenž v minulém kalendářním roce oslavil své 80. narozeniny, vydal své - zatím poslední - knihy veršů, pod názvy Pointa jednoho života, Pointa a Světla slov. Rodák z Čelákovic je absolventem Pedagogické fakulty UK, oboru Český jazyk, Historie. Nejprve pracoval několik let jako učitel, posléze jako nakladatelský a časopisecký redaktor, později, v letech 1988-1989, působil jako předseda Svazu českých spisovatelů. Vydal přes dvě desítky knih pro děti (říkadla, verše, pohádky, veršované pohádky, naučné knížky pro děti), dále vydal deset knih veršů pro dospělé, šest knih literární publicistiky, editorsky připravil řadu výtvarných publikací pro děti a několik knižních a zvukových výborů z české a světové poezie. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do mnoha jazyků, mj. do slovenštiny, polštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, arménštiny, estonštiny, ukrajinštiny, bulharštiny, vietnamštiny, italštiny, slovinštiny. Od roku 1987 žije v Praze, od léta roku 2005 je v důchodu a věnuje se literární tvorbě. Z jeho četné tvorby jmenujme kupř. Českou čítanku pro nejmenší, Knihu lidských přání, Pohádky o kohoutkovi a slepičce, Slovo, slovíčko, otevři se maličko, Tati, ty snad umíš čarovat, Pohádkové chvilky dětem do postýlky, Plaché radosti, dále výpravné knihy s ilustracemi Josefa Lady, kupř. České Vánoce Josefa Lady či Český rok Josefa Lady. Ostatně mnohé autorovy knihy jsou pečlivě ilustrovány, především knihy pro děti, ať už poetické, či pohádkové. Knihy, které budou předmětem naší analýzy, si autor ilustroval sám.

Věnujme svou pozornost nejprve knize veršů Pointa jednoho života. Obsahuje prosté, čtyřveršové básně, zakončené mnohdy sdruženým či střídavým rýmem, tvořící v několika případech myšlenkové celky (máme na mysli např. básně psané formou žalmu a číslované od 1 do 8 či metamorfózy stromu, kamene, ohně, kapky, deště, mýtiny, dobra, času a bytí). Autorku analýzy z nich nejvíce dojala Metamorfoza kapky deště, myšlenkově jednotná báseň o 13 slovech, oslavující plynutí kapek životodárného deště, i když za cenu jejich „smrti“. („Jsem jen kapkou deště/ zrcadlím klid / O zem se roztříštím /zemi dám pít.“, str. 49). Nejen tato báseň deklaruje základní životní pravdu, také v dalších autor rozvíjí filosofické motivy slova, srdce, pravdy, stínu, Krista, ale i smyslově přírodní - motiv trávy, stébla - často formou originálních metafor (viz báseň Kratší dny, v níž se dočítáme, že „V těle putuje nám hrob a den je kratší / každým rokem víc“, str. 29) nebo anafory (báseň Právo trávy, str. 12) či kontrastu (báseň Největší přání: „Takhle bych chtěl umřít / Jako když se zhasne / A takhle chci žít / Jako když se svítí celou noc“, str. 98) nebo apostrofy (viz báseň Vzývání, str. 70, ve které básník Pravdu nazývá „břemenem“, ovšem „stojí“ při ní a doufá, že ona bude chránit jeho před lidmi proradnými). Vedle oslavy života v jeho nejrůznějších podobách, např. proměny přírody během čtyř ročních období (motiv padajícího listí, trávy, na níž autor obdivuje její nezměrnou - svědčí o tom název básně Neudržitelná tráva, str. 12 - vitalitu, motiv rostlin, ptactva, stromů) je silný také milostný motiv, inspirující se v básni Nejkrásnější píseň (str. 7) středověkou trubadúrskou poezií: „Sténej a křič má paní / tu odvěkou píseň milování / Ze všech písní které znám / této nejraději naslouchám!“ Motiv milování se ozývá i v několika dalších básních formálně ztvárněn originálními metaforami (viz Rozškrtávání na str. 7: „Hledám tě po hmatu Kde jsi / Potmě se hladíme slovy / Prst o prst rozškrtáváme si / zmuchlaní v sobě jako listy novin“). Pro tuto báseň i ostatní ve sbírce je typické nedodržování interpunkce, tj. psaní čárky a tečky. Autor ovšem často užívá otazník, neboť celou sbírkou prolínají reflexe (i ve formě řečnických otázek) o svobodě člověka i slova, o mezilidských vztazích, o tragických okamžicích života, o morálce lidské společnosti (viz např.: O svobodě jinak, str. 11, Nežádoucí, str. 21, Kratší dny, str. 29, Co nesmí být uslyšené, str. 32, Hluboké dlaně, str. 41, Zůstáváme otázkou, str. 93). Připomeňme rovněž, že některé názvy básní jsou „bránou“ k takovým úvahám, kupř. název Jak žít (str. 71): „Od činu k činu / Od díla k dílu / Od snu ke skutečnosti / A v lidech rozvazovat pouta“. Báseň Poddanství (str. 75) obsahuje spíše varování: „Člověk / který před mocnými / poníženě klečí / ztratil právo mluvit vlastní řečí“. Sbírka je v duchu dopisové tradice zakončena básní pod názvem P. F. (str. 99), ve které autor vyjadřuje přání, aby mu život uštědřil ještě mnohé pěkné chvíle.

Další kniha veršů pod názvem Pointa, kterou - jak již bylo uvedeno, autor sám ilustroval převážně přírodními motivy, obsahuje také v podstatě - až na několik výjimek - krátké čtyřveršové básně shrnující životní sentence, vyjadřující úctu ke slovesné kultuře, radost z toho, že život básníkovi přináší pěkné okamžiky, i prostá přání (viz báseň: „V jasné noci své dny spočítat / jak jsi spočítal už tolikrát / popřát ženě a pak potichu / jako dítě usnout bez hříchu“). Za vyznání básníka lze považovat báseň: „V sobě si nosím skanzen veršů / v sobě si hýčkám anděla míru / ve tmě si slovem o slovo křešu / a hvězdy odletují až do vesmíru.“ Některé básně jsou drobnými impresionistickými postřehy, kupř. tato: „Nad rybníkem vyšel měsíc bílý / divoké kachny vzlétly na pastvu / Měsíci pobuď se mnou šťastnou chvíli / k společnému mlčení tě zvu“. I v této knize autor „vsadil“ na své tradiční motivy: tráva je věčná, oblázek pokojně spí, život střídá smrt, sníh zahlazuje stopy, generace střídá generaci, sny jsou pohřbívány a znovu se rodí, ovšem pravda je - přes všechny zákazy - věčná, i když ji vládci „pošlou na popravu“. Jistotami básníka zůstávají vzpomínky na dětství a rodiče, tlukot vlastního srdce, svit slunce, vyřčené slovo, setkání se Stvořitelem, schopnost stále naplno prožívat život a radovat se z jeho krás. Ocitujme si ještě báseň, která může ztělesňovat básníkovo krédo: „Žijeme-li na tomto světě / v němž se zákon od nás odvrací / ať tedy nežijeme jako slouhové / ať tedy nežijeme jako hlupáci“. A báseň, která mj. připomíná sounáležitost člověka s přírodou: „Přivstaň si / až budeš naživu / odemkni / všem radostem / i bolestem / rozezvuč smích / a pláč i sten / Stromy přidají se / svým šelestem“. Pozorný čtenář jistě postrádá údaj o paginaci, autor totiž strany knihy nečísluje. Nerozptyluje čtenářovu pozornost ani interpunkcí, pouze velkými písmeny na začátku některých veršů. Užívá rýmovaný verš, ozdobený často anaforou a originálními metaforami.

Poslední knihou, které věnujeme pozornost, jsou Světla slov. V různých básnických formách - od čtyřveršových přes básně psané volným nerýmovaným veršem po básnické prózy - autor formuluje základní životní pravdy, využívaje přitom nejrozmanitější obrazné prostředky, především důmyslné metafory, básnické figury (anafora, epifora), kontrast, gramatický paralelismus. Díky pečlivé ediční úpravě autora kniha jistě posloužila jako dárková publikace k různým příležitostem. První ilustrace a přiložená báseň demonstrují jednu z priorit autora - domov, v němž „nás všude usvědčují / otisky našich prstů /../, „ /…/ Tady jsme nehraní /…/“, „/…/Ten dům…trpělivě na nás čeká/každý den/…/“. V další básni autor přiznává: „/…/Jen tady svými kroky podpisuji/smlouvu se zemí/…/“. Další z jeho jistot představují rodiče, symbolicky oslavení jako „Matka vesmíru“ a „Otec rozumu“. V dalších verších básník vnímá krásu přírody, cítí odpovědnost za uchování její krásy v ptačím zpěvu, barevnosti květin, vtěluje se do rozkošatělých stromů, obdivuje „vzklíčelé“ semínko. Příroda mu představuje „chrám duše“, viz báseň: „Někdy je dobré na hladinu řeky / házet si oblázky / Sobě pro radost / Někdy je dobré lehnout si do trávy / a s otevřenýma očima snít / Sobě pro radost / A pak je dobré si vesele zahvízdat“. Básník si ovšem také uvědomuje, že odpočívat nelze neustále. Proto čtenáři nabízí také úvahy o významu životních výzev, ke kterým patří zklamání, prohry, přinášející ovšem také naději v lepší zítřky, v nové okamžiky štěstí. „/…/ Jen potřebujeme někoho blízkého/abychom na ně nebyli sami/…/“. Blízkou bytostí je mu samozřejmě jeho žena, jejich láskyplný vztah se promítá ve verši: „/…/ Jen staří manželé se mohou vést za ruce tak láskyplně /…/ Jich se zeptejte co je to láska“. V mnoha verších básník uvažuje o lidském údělu v dnešním světě, o odvaze postavit se podlosti, o smíření se se stárnutím: „/…/ Nečekáš nic krásnějšího / než bylo /a úzkostlivě střežíš / aby slza / nezabila radost.“ K témuž vyzývá i čtenáře, aby ho mocní neproměnili v „kliku vlastních dveří“. Varuje ho, aby se nenechal „koupit“. Musel by se pořád „prodávat“. „Vracejícími se“ motivy veršů je víra v moc slova, lidských snů i „nebezpečných“ myšlenek, ale i obava z cenzury slova, z omezení svobody a spravedlnosti. Ocitujme si básníkova slova: „Přejme si / abychom bezpečně / žili v zemi / kde zákony / naši svobodu tvoří / ochraňují / a trestají její zneužití“.

A na závěr přidejme ještě dvě čistě osobní přání citlivému čtenáři: „Tehdy dozrajeme k moudrosti / když porozumíme sobě / Tehdy se staneme mocnými / když přemůžeme sebe / Tehdy budeme bohatí / když nám k bohatství stačí jen to / co skutečně potřebujeme“. „Neucpávejme svá ústa hnojem lží! / Nemáchejme své svědomí v cizí krvi! / Nezabijme tu lidskou bytost v sobě!“ V těchto verších lze spatřovat mravní poselství nejen této knihy, ale celé tvorby Michala Černíka.

Príspevok je modifikovanou podobou príspevku pôvodne publikovaného v Stredoeurópskych pohľadoch (roč. 5, č. 1, 2023), resp. roč. 5, č. 2, 2023.