Když slečna Novaková nastoupí do prestižní internátní školy vyučovat neortodoxní volitelný předmět uvědomělého stravování, nebozí rodiče ještě netuší, že jejich děti ve škole kromě prospěšného mindfulness a procítěného přežvykování manga čeká i indoktrinace do nebezpečné ezo sekty. Rakouská režisérka Jessica Hausner přichází do našich kin s dramatem o zničující síle autority v dospívání, kdy našim vzorům věříme možná víc než bychom měli. Zvlášť, když jejich učení jde v téhle turbulentní době ruku v ruce s pocitem domnělé sounáležitosti, pochopení a výjimečnosti.
„Á, takže vlastně Náš vůdce pro Gen Z,“ řekne si snad divák znalý šestnáct let starého a velmi zdařilého německého dramatu o pedagogickém experimentu, který se zvrhne ve fašistické zfanatizování skupinky studentů. Pravdu by měl tak napůl.
Club Zero se podobně jako Náš vůdce věnuje tomu, jak snadno lze nejen v křehkém životním období střední školy vymývat lidem mozky, najdete-li si k nim správnou cestu a udeříte-li na hlavičku ten správný hřebíček. V obou filmech navíc cítíte průšvih na sto honů, a velkou devízou novinky Jessicy Hausner je tíživé očekávání, odkud nakonec přijde.
Kdo věří, jíst nemusí
Motivace, proč si volitelný předmět uvědomělého stravování zapsali, je u filmových studentů různá. Jeden chce stipendium, další pomoct planetě, další chce zlepšit fyzičku. Liší se i jejich průběžné reakce na sektářské praktiky slečny Novakové a vzdor vůči nim.
Jak se ale postupně víc a víc radikalizují a v drtivé většině dospějí k rozhodnutí, že k obživě jim kromě víry postačí vzduch maštěný větrem, čekáte jen, jestli nejdřív vyčerpáním a podvýživou padne slečna při závodech na trampolíně nebo jestli zkolabuje její spolužák trpící diabetem.
Nelži lhářovi
Zajímavé je, že film vás často za ruku vede do slepé uličky a úmyslně mystifikuje. Načrtne motivy, která nechá následně vyšumět do prázdna, a některé dějově stěžejní momenty záměrně neukáže. Jde určitě o zajímavou, ale i lehce frustrující diváckou zkušenost.
Tahle práce s očekáváním zároveň podněcuje zvědavost a nutí ke zvýšené pozornosti, i díky čemuž si možná snáz všimnete drobných detailů, jako že rodina dívky nejhlasitěji se ohánějící ekologií na zahradě ostřikovačem zalévá převážně chodník. Její kamarádka, zeleným názorům přizvukující, pak na Vánoce létá lyžovat do Švýcarska.
Pokrytectví všeho druhu je Club Zero ve své charakterové drobnokresbě plný, a zároveň jde o velmi zajímavou studii nejrůznějších forem manipulace. Manipuluje tu úplně každý úplně každým. Dítě rodiče, rodič rodiče, rodič učitele, učitel ředitelku. A na samém vrcholku téhle manipulační pyramidy sedí uhrančivá Mia Wasikovska jako slečna Novaková v perfektně vyváženém hereckém výkonu.
Umění pro umění?
Zpočátku může být režijní styl Jessicy Hausner poněkud únavný a repetetivní. Kamera si najde divný úhel, většinou z nadhledu, ze kterého staticky snímá celou místnost. Na scénu vejdou postavy, usadí se a začnou s větší či menší mírou melodramatu hovořit. Obraz pomalu zoomuje do tváře jedné z nich, a když dialog dospěje ke konci, všichni se zvednou a z místnosti odchází. Zní tribální, znepokojivá, minimalistická hudba. Přestřihneme do jiné místnosti a jedeme tenhle postup či jeho variaci nanovo.
Jen málokdy se dostaneme k postavám na dosah ruky, jen málokdy nám tvůrci střihem napovídají, jakou dynamiku máme v dialozích mezi postavami cítit. Spolehnout se musíte čistě na teatrální herectví a pečlivě přeříkávané a rytmizované repliky z úst postav. Výsledkem je pocit inscenovanosti a zvláštní odcizení a odstup, nepochybně záměrně. Otázka ale je, zda by přeci jen film nepůsobil silněji, kdyby nám umožnil ke svým figurám alespoň trochu proniknout.
Je ale fér podotknout, že po čistě formální stránce na tuhle lehce otravnou, až andersonovsky pedantskou manýru divák po chvíli přistoupí, případně ji alespoň začne ignorovat na úkor gradujícího děje. Zhruba v polovině se možná nachytáte, že si dokonce režisérčin svérázný audiovizuální jazyk blahosklonně a lehce sebemrskačsky užíváte, snad si i podupujete do rytmu kakofonní hudby nebo meditačního chorálu titulní sekty, v češtině ironicky znějícího: „Ham, ham, ham!“ Vždyť ona by to byla trochu nuda, kdyby všechny filmy vypadaly i zněly stejně.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Club Zero (2024)
Ke Club Zero je těžké si najít cestu. Formální artovost a režijní svéráznost minimálně v prvních minutách filmu působí dost vychtěně, záleží tedy na vás, jestli na tuhle hru přistoupíte. Pokud ano, možná seznáte, že navzdory výhradám, které k filmu můžete mít, s vámi pocity z téhle historky o sektářství a manipulaci zůstanou ještě dlouho po jejím konci. A to nejen díky jedné pěkně nechutné blicí scéně. A to se v poměrně uniformní filmové nabídce počítá.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © Aerofilms 2024
Club Zero
Premiéra: 11. dubna 2024
Komedie / Drama / Thriller
Rakousko / Velká Británie / Německo / Francie / Dánsko, 2023, 110 min
Režie: Jessica Hausner
Scénář: Jessica Hausner, Géraldine Bajard
Kamera: Martin Gschlacht
Hudba: Markus Binder
Hrají: Mia Wasikowska, Luke Barker, Ksenia Devriendt, Florence Baker, Samuel D Anderson, Gwen Currant, Sam Hoare, Sidse Babett Knudsen, Elsa Zylberstein
