Soused je napráskal. Přesto se s ním Hanušovi bavili dál

A koupila si ho sama! Je z bílého zlata a zdobí ho drobné kameny. „Ale ten ze železářství mám uložený v nádherné sametové krabičce jako vzácný šperk,“ říká vyhledávaná choreografka. „A musím říct, že zatím nezrezivěl, což považuji za dobré znamení!“

Ve čtvrtek se rozhodli, že se vezmou a svatba měla být v úterý, takže na shánění prstýnků moc času neměli. Proto volili náhradní řešení. „Ne, že bych byla pověrčivá, ale když člověk příliš věnuje pozornost něčemu, co za to nestojí, není to dobré. Někteří utratí za svatbu půl milionu a manželství jim vydrží rok. Tak si myslím, že opačný postup, kdy máte prstýnky za 4,50 Kč a jste spolu třicet let, je lepší,“ prozradila.

Ona do manželství vstupovala s dcerou z předchozího vztahu a společně s představitelem majora Korejse z Případů 1. oddělení mají dvě další – Elišku a Jindřišku. Obě v mládí dělaly tanec a zahrály si společně v reklamě. Dnes se věnují herectví, přičemž Eliška, provdaná Bašusová, hraje v Ulici, kam se vrátila po porodu dnes už tříletého Vendelína.

Zároveň jsou k vidění v divadle. „Když jdu dcerám na premiéru, tak jim samozřejmě donesu květinu. A vždycky k ní na lísteček připíšu: Pyšná máma. Je to už takový náš rituál. Pyšná jsem i na Alžbětu, učí na gymnáziu a na premiéry chodíme většinou společně,“ řekla.

Květiny posílá na jeviště i manželovi, zatímco on občas zapomene. „To se pak na něj trošku zlobím,“ prozrazuje choreografka, která se během své třicetileté kariéry podepsala pod řadu úspěšných projektů. Naposledy pro divadlo Studio DVA připravili s manželem inscenaci Rokenrol o Mikim Volkovi. Spolupracuje ovšem nejen se svým mužem, ale celou řadou vynikajících režisérů, mimo jiných s Ondřejem Havelkou, jehož inscenace bývají pravidelně vyprodané. Nyní připravuje tři opery.

Stejně si ale našla čas na premiéru inscenace Soused v Divadle Rokoko, kde její manžel s Martinem Donutilem hrají obyvatele jednoho domu. Když se náhodou potkají v baru, zjistí mladší z nich, že ten druhý o něm ví příliš mnoho. Před zraky diváků pak rozkrývají, jak je to možné.

„Problematického souseda jsme měli na chalupě v Jindřichově Hradci. Vedle nás se nastěhovala velká hlučná rodina s mnoha dětmi, která si s ničím nedělala problémy. Když se zbavovala kanape, hodila nám ho rovnou za vrata a my ho uklidili,“ vzpomíná Hanušová.

„Jednoho dne, to bylo ještě za totáče, jsme se rozhodli přestavět koupelnu. Nešlo o nic velkého, jenom jsme chtěli zbourat příčku a místo sprchy si udělat vanu. A při té příležitosti jsme za plot vysypali písek. Soused přišel, že by trochu písku potřeboval na opravu domu. Načež za týden nám přišla obsílka, ať se dostavíme na úřad kvůli nepovolené stavbě. To mě udivilo, protože nešlo o žádnou velkou stavbu, ale drobnou úpravu. Tak jsem se pídila, kdo za tím je, a zjistila, že nás nahlásil právě tenhle náš soused,“ prozradila.

„On se nám k tomu i přiznal. Říkal, že ho štve sousedka z druhé strany a tak si šel na ni stěžovat na městský úřad a prý mu to nedalo, aby se nezmínil i o nás: Já vás nešel prásknout, ale když už jsem tam byl, tak jsem vás taky nahlásil,“ prozradia s tím, že dál měli dobré sousedské vztahy, ale jeho chování Hanušovi považovali přinejmenším za zvláštní.

Jana Hanušová začala během covidu spolupracovat jako terénní pracovnice s Charitou. Péči o staré nemocné lidi, i když v mnohem menší míře, se věnuje dodnes. Své zkušenosti popsala humornou formou v knize Rádio v mrazáku.