Článek
Když se obchodníkovi z Dobrušky narodil 11. dubna léta Páně 1769 syn František, nemohl jeho otec vědět, že o životě jeho nejmladšího dítěte se bude psát ještě za dvě stě let. A jméno jeho rodné obce bude od školních let znát v zemi české a moravské každé malé dítě, dospělé nepočítaje.
Pětisvazkové dílo Aloise Jiráska s rozsahem více než dva tisíce tři sta stran popisuje život F. L. Věka, jehož předobrazem byl právě dobrušský rodák František Vladislav Hek. I když slovo „popisuje“ je možná trochu nadsazené. Život románové předlohy se velmi výrazně lišil od knižní postavy.
Narodil se jako nejmladší ze čtyř dětí Josefa Heka, kupce v Dobrušce. Dědeček pocházel z Limburska v Nizozemí a jeho příjmení bylo Hekken. Jak patrno kořeny českého obrození sahají daleko na západ, až do Holandska. Pan Hekken se usadil v Jičíně, kde se oženil. Jeho syn Josef, vyučený zámečník, přijel do Dobrušky jako družba svému bratrovi na svatbu. Jenže se nevěstě i jejím rodičům natolik zalíbil, že si s bratrem prohodili role. Josífek si vzal pannu nevěstu a ženich mu šel za družbu. To bylo něco pro místní drbny a hospodské žvanily.
Zbytek života prožil v Dobrušce jako zámečnický tovaryš, teprve později jako kupec. V obci získal slušné renomé a stal se jedním z městských rychtářů, později i výběrčí daní.
Jeho předkové z matčiny strany vyznávali bratrskou víru i když maminka Kateřina Anna už byla vyznání katolického. Františkův dědeček se svými bratry byli dokonce účastníky opočenské rebelie a odpykali si pět let nucených prací v okovech.
Když začal František chodit do místní obecné školy, uměl už písmenka a dokázal přeslabikovat kratší věty. Tam se také naučil číst noty a v hudbě i zpěvu prospíval na výtečnou. Proto obdržel „kúrovou nadaci“, tedy možnost studovat v křižovnickém klášteře na Zderaze v Praze, ve kterém působil jako choralista šest let. Studia ukončil ve třetí třídě gymnázia.
Podle svých zápisků se náhodou setkal s ředitelem kůru u staroměstských křižovníků Václavem Praupnerem, který mu nabídl místo. Jeho sopranista onemocněl a na zkoušce, kterou měl dirigovat Mozart, by ho potřeboval.
Tak se stalo, že u cembala seděl Mozart a Hek zpíval árii Donny Anny. Vystoupení dopadlo dobře. Stejně jako souborná zkouška ostatních čísel nové opery Don Giovanni, která ještě nebyla dokončena. Na několika místech prý dokonce Mozart hlasitě volal bravo! Při odchodu dostal od ředitele tři dvacetníky s pozvánkou na zítřek. Toto všechno zaznamenával zpětně téměř sedmdesátiletý Hek do svých pamětí, takže je docela možné, že setkání s Mozartem mohlo proběhnout i trošičku jinak.
Pravdou je, že mladý Hek zpíval ve sboru při slavnostním představení Figarovy svatby. A jako sborista se mohl zúčastnit i premiéry Dona Giovanniho.
Jenže nyní nezasáhla náhoda ale pan otec. Přijel za synkem, protože se doslechl nepěkné zvěsti. Že se dal František ke komediantům. Jaká mravní zkáza hrozí nezkušenému hochovi je každému nad slunce jasné. Všichni se o něj báli, hlavně maminka. Když nechceš být knězem, budeš kupcem. A bylo vymalováno.
Na sklonku 18. století byla Dobruška významné obchodní a řemeslnické středisko. Dva tisíce obyvatel, přes čtyři sta domů. Šest výročních trhů do roka, každé úterý řemeslný trh. Jednadvacet hospod. Pivovar.
František Hek provozoval kupecké řemeslo v Dobrušce dvaatřicet let. Ve třiadvaceti se oženil s Marií Ježkovou, dcerou místního jircháře. První syn narozený v prosinci 1792 zemřel ve čtyřech letech. Z dalších šesti se dospělosti dožily tři.
Zpráva z Krameriových novin: „U pana Františka Heka v Dobrušce jest k dostání pražské kafe pro zdraví, nazvané kafe z cikorie. Tam blíže obývající milovníci líbějí se k němu proti radnímu domu do numera 20 obrátiti; jim vždy na celé, půl nebo čtvrt libry nebo i na loty ochotně poslouženo bude.“
Ráno 9. května 1806 byl František Hek ještě zámožným měšťanem a majitelem prosperujícího obchodu. Večer toho dne se z něho stal žebrák, bez střechy nad hlavou.
„Na devátého máje byl tak nešťastný den, o deváté hodině vyšel jest oheň ven; z chaloupky dosti malé nemůže zvědět žádnej, jak jsou tam zapálili, neb se nepřiznali.“
Existuje několik verzí o příčině požáru. Jistý úřední posel si chystal snídani. Pekáček s máslem položil na řeřavé uhlí, máslo vzplálo a za chvíli hořela celá chalupa.
Ve druhá verzi jakási žena zapálila věchet slámy, jímž zrovna vymetala pec, od toho chytily na dvorku vyprahlé šindelové třísky a roští. Vítr pak zanesl plameny na sousední domy.
První, co chtěl Hek zachránit, byla knihovna. Tři tisíce dvě osmdesát čtyři svazky včetně hudebnin. Ukryl je ve sklepě. Do přízemních místností byly sneseny i dvoje cenné cremonské housle, dvě altvioly, violoncello, ba dokonce i nedávno koupené fortepiano.
Ale hořící báň radniční věže spadla přímo před jeho dům. Na dvoře měl nedávno dovezené sudy s hořlavinami. Snažil se ještě vynést pokladní stůl, ale všechny domy na náměstí už byly v plamenech. Byl uvězněn ve svém hořícím domě. Obalený mokrým prostěradlem proběhl dvorem, kde už vzplály sudy a bedny se zbožím.
Když přišel k sobě, ležel za městem silně popálený, ale živý. Z pod trosek jeho domu ho dostal řezník, který ho vytáhl ven už v bezvědomí.
Většina obyvatel Dobrušky, na 1800 osob, se ocitla nejenom bez střechy nad hlavou, ale i bez jakéhokoliv majetku. František Hek si do rodinného kalendáře zapsal, že svoje ztráty odhaduje na 17 000 zlatých. V celém městě utrpěl bezkonkurenčně největší škodu.
Koncem února roku 1811 došlo všem soudním úřadům zapečetěné dvorské nařízení s nemilosrdným obsahem. Znehodnocení veškerých platidel a bankocetlí na pětinu. Všechny peněžní poukázky, prodejní i kupní listiny několik let dozadu stejně tak. Každému, kdo měl až do 15. března 1811 sto zlatých, zůstalo dvacet zlatek.
Pro Heka to byla ještě větší rána než požár. Jako obchodník se na vlastní nohy už pořádně nepostavil. Navíc začal být vyšetřován kvůli českým biblím, které dovezl z Pruska, za což hrozil kriminál.
V září 1822 se konala dražba Hekova kupeckého zboží. Jeho majetek koupil švagr, bratr jeho ženy, páter Ježek. Podal nejvyšší nabídku – 7165 zlatých vídeňské měny. František Hek byl potřetí v životě ožebračen.
Zemřela mu žena, po mrtvici ochrnul na pravou stranu těla. Na krku mu zůstala nezaopatřená dcera. Bylo mu třiapadesát let, na tehdejší poměry stařec. Živil se, jak to šlo. Dělal lázeňského v Janských Lázních, překládal Komenského spisy pro Sbor Jednoty bratrské a psal. Epigramy, básně, aforismy, drobné postřehy ze života a vlastní životopis.
Roku 1820 vyšlo jeho nejznámější dílo Veliký pátek, ve kterém nešetřil dobrušské občany. Za epigram „Čím větší vůl, tím více titulů“ byl zažalován a celý náklad knihy zkonfiskován.
Nejprve bydlel u svého syna Františka ve Vratislavi, později u dcery Ludmily v Kyšperku, dnešním Letohradě. Tam také v domě číslo popisné 147 dne 4. září 1847 v deset hodin dopoledne zemřel. Bylo mu 78 let.
Zdroje:
