Článek
Přiznám se na první dobrou a bez mučení - Bohumil Hrabal není autorem mého srdce. Nevím proč, ale možná to souvisí s hořkosladkými Skřivánky na niti, které jsem coby studentka viděla krátce po listopadu 1989 ve starém kině, nebo s podobně shlédnutými Ostře sledovanými vlaky při školních představeních.
To, co ve mě oba příběhy - stejně jako později přečtené Obsluhoval jsem anglického krále a Něžný babar - dokázaly vzbudit, byla hlavně lítost. Proto jsem si dalšího Hrabala tak trochu podvědomě „zakázala“. Přiznávám, že jsem časem vzala na milost alespoň filmové Postřižiny.
Právě ty a rodová spletitost původu jednoho z českých spisovatelských úkazů, který se může směle poměřovat s fenomenálním Jamesem Joycem a jeho Odyssem, mne vylákaly jednoho jarního dne po stopách Bohumila Hrabala v Brně.
Svérázná pamětní „deska“ na rodném domě Bohumila Hrabala s kovovou koulí a popsaným žlábkem byla odhalena v roce 2004. Je dílem tehdejší studentky Střední školy umění a designu v Brně Martiny Hejmalové
Když člověk stoupá od Staré osady Balbínovou ulicí a mine monumentální budovu zdejší Základní školy Gajdošova, kam to měl malý Bohouš pár kroků, dostane se do dělnické uličky, kde ještě dnes výška a šířka některých domů napovídá, že to nebyla nijak honosná lokalita.
Téměř na jejím vrcholu je dům č.p. 47, kam si svobodná matka Marie Božena Kiliánová přinesla po křtu v židenickém kostele zjara 1914 svého čerstvě pokřtěného synka. Místo otce - c. a k. důstojníka Bohumila Blechy z nedalekých kasáren jí při tom pomáhal soused František Hrabal, který se stal malému uzlíčku i kmotrem a později dokonce náhradním otcem.
Ostatně otec, po kterém Bohumil dostal alespoň jméno, záhy narukoval do první světové války a na italské frontě utrpěl zranění, po kterém byl z boje vyřazen a stal se invalidou. Se svým synem nijak kontakty nevyhledával.
Některé z domů v Balbínově ulici dodnes napovídají, jak ulička dělnických domků vypadala v době Hrabalova dětství. Dům č.p. 47 už ale prošel modernizací.
V domě bydleli se sotva dvacetiletou matkou zvanou Maryška a jejím novorozencem i dědeček Tomáš a babička Kateřina. Právě jim o dva roky později svěřila matka malého caparta, když odešla na výzvu souseda Hrabala do Polné vypomáhat s účetnictvím ve zdejším pivovaru. Zanedlouho se za Františka Hrabala i provdala a porodila svému staršímu synovi bratra.
Když se rodiče v roce 1919 stěhovali do Nymburka, brali s sebou z Brna i malého Bohumila. Tomu ale pobyt u dědečka a babičky navždy utkvěl v srdci. Po letech si poznamenal: „…a vůz pohřební s rakví stoupal k pumpě o tři domy dál, Turečkův dům a Adrejskův a Kocourkův, a potom do pravého úhlu vzhůru posledních padesát metrů na hřbitov, kde v té zatáčce ještě jednou si koně odpočali, aby pak vytáhli jednoho jediného nebožtíka do brány hřbitova.“
Hrabalův pomník u Židenického hřbitova
Právě tato slova jsou zvěčněná, spolu s údajem o prvním bydlišti spisovatele, na pomníku u úpatí svahu nazvaného poeticky Ve vinohradech, pár kroků od jeho prvního bydliště.
Pro další informace:
