Vladimír Mišík se narodil 8. března 1947 do doby poválečného Československa. A jak to doba chtěla, hudba, a zejména ta americká, zde tehdy fungovala jako symbol svobody a nových horizontů. To se ale potom zcela změnilo.
Podívejme se na Vladimírův příběh.
A zahajme ho jednou z jeho nejslavnějších písniček:
Otce nikdy nepoznal, byl jedním z deseti
Vladimír se narodil v Praze na Štvanici, jako syn slovenské zdravotní sestry Alžběty a amerického vojáka a dopravního pilota Johna Gaughana, jehož však nikdy nepoznal. Bylo pro něj novinkou, když se později dozvěděl, že jeho otec měl v Americe ještě dalších devět sourozenců se svou zákonitou manželkou.
Přes složité rodinné zázemí, které nebylo v komunistickém Československu vždy snadné, se Vladimírova vášeň pro hudbu projevovala již od útlého věku. I přesto se ale vyučil uměleckým truhlářem ve Filmových ateliérech Barrandov.
Vzor v americké hudbě
Americké vzory ale Vladimíra neopouštěly. Jeho matka totiž pracovala v 50. letech na americké ambasádě, kde měl Vladimír možnost seznámit se s americkými muzikálními trendy.
Zpočátku se svou hudbou odreagovával jen od svého truhlářského vzdělání, ale ve čtvrtém ročníku si pořídil první kytaru. První skupinou, kde se uplatnil, byla jím založená kapela Uragán, kde hrál na doprovodnou kytaru a zpíval.
Následovaly kapely Komety, kde se setkal s Radimem Hladíkem, a následně oba přešli do kapely Fontána, později přejmenované na The Matadors. To byl jen začátek spolupráce, která by se stala stěžejní pro jeho hudební cestu.
Největší hudební počiny a experimenty
V roce 1968 společně s Hladíkem založili skupinu The Special Blue Effect, později zkrácenou na Blue Effect, kde Mišík působil jako hlavní zpěvák až do roku 1970. Tehdy byl překvapivě z kapely vyhozen.
Spolupráce s Radimem Hladíkem a dalšími přinesla první album Meditace, které má až do dnešních dnů významné místo na české rockové scéně.
Mišíkova touha po inovaci a originalitě ho pak vedla k založení skupiny Flamengo, kde se spojil s básníkem Josefem Kainarem, a vytvořil jediné kultovní album skupiny, Kuře v hodinkách. I tato kapela se ale rozpadla.
Po rozpadu Flamenga Mišík experimentoval s různými hudebními styly a projekty, včetně Formace Nova a Energitu, než konečně v roce 1974 založil Etc..., kapelu, která mu poskytla pevnou půdu pro další hudební počiny. Spolu s ní nahrál několik alb a stal se uznávanou postavou na české hudební scéně.
Hraje v ní vlastně – s přestávkami – dodnes.
Problémový pro tehdejší režim
Mišíkovo umělecké cítění však naráželo na překážky komunistického režimu a v roce 1982 mu bylo zakázáno vystupování. Ostatně, Kainarovy texty k tomu nepomohly…
Navíc odmítl podepsat Antichartu a na svém koncertě v Lucerně pustil studentský protinormalizační film. Upadl zcela v nemilost a bylo mu zakázáno koncertovat. Tento zákaz byl pro Mišíka nejen profesionálním, ale i osobním zásahem.
Vzdoroval však tím, že pokračoval v psaní a komponování hudby. Nabízenou spolupráci s StB samozřejmě odmítl, naopak během sametové revoluce podporoval studenty a jeho jméno bylo hojně skloňováno, údajně i nastříkáno na zeď jako grafitti.
„Vždycky jsme hráli, co nejvíce to šlo. Mnohokrát jsme měli úspěchy na velkých pódiích, ale mě nejvíce bavilo hraní v klubech. Bylo to spontánnější. Navíc jsme s pořadateli z klubů byli často přátelé a těšili se na ně,“ vzpomíná zpěvák na hraní tam, kde mu bylo dovoleno.
Po revoluci na chvíli do politiky
Po pádu komunismu v roce 1989 se Mišík angažoval v politice jako člen Občanského fóra, než se plně vrátil k hudbě. Za Občanské fórum krátce působil i v České národní radě.
I přes zdravotní problémy, jako je cukrovka a Charcotova osteoartropatie (jedná se o chronické a progresivní onemocnění kostí a kloubů nohou, které vzniká na podkladě poškození nervů), Vladimír Mišík nikdy nepřestal hrát hudbu, kterou miloval. V roce 2007 se znovu s Etc... vrátil na pódia. I když v policie už činný nebyl, v roce 2013 odmítl převzít vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana.
Jeho práce a hity byly odměněny v roce 2019, kdy jeho album Jednou tě potkám obdrželo hned šest cen Anděl.
Pryč z pódií, napořád
V dubnu roku 2021 Mišík oznámil, že se už na pódia nevrátí. Tento krok byl pro fanoušky smutnou zprávou, ale ačkoli živá vystoupení dnes již nejsou pro toto zpěváka na pořadu dne, Mišíkova hudba zůstává nesmazatelně zapsána v českém kulturním dědictví.
Dnes je z něj spíše roztomilý dědeček. A co se mu povedlo? Když natáčel autobiografický film Nechte zpívat Mišíka, setkal se dokonce poprvé se svým otcem a několika sourozenci.
Jak sám říká, s kamarády muzikanty se i navzdory zdravotním potížím pořád schází: „Už špatně chodím, takže se nikam nedobelhám. Ale když přijdou do hospůdky u nás v baráku, pak ano,“ říká.
Podívejte se, jak dnes vypadá:
Vladimír Mišík přebírá ocenění z rukou prezidenta Petra Pavla. 2023.
Vladimír Mišík byl dvakrát ženatý a má tři děti. Jeho syn Adam je hercem a zpěvákem a randí s dcerou Ivy Kubelkové. I on je zejména u mladé generace velmi populární a o otci často mluví.
Mišíkovy písničky jako Slunečný hrob, Kuře v hodinkách a Stříhali dohola malého chlapečka jsou věčnými evergreeny. A samozřejmě již zmíněná Variace na renesanční téma, známá jako Láska je jako večernice. A víte, že stojí i za hymnou Gambrinus ligy?
Vladimíru Mišíkovi se povedlo nejen překonat mnohé osobní i politické překážky, ale svou hudbou formoval a ovlivňoval českou hudební scénu.
Jeho novější písní je tato:
Zdroje: www.novinky.cz, cs.wikipedia.org, www.krajskelisty.cz
