Článek
Měli velkou svatbu. Sjelo se a ni celé jejich příbuzenstvo, hostů bylo více než dvě stovky. A jelikož nikdo nebyl zrovna chudák, na darech si partneři přišli na docela pěkné peníze. „Měli jsme z toho tři týdny na Kapverdách. Byla to skvělá svatební cesta. A jelikož moji rodiče zaplatili svatbu, tak jsme si žili docela dobře,“ vzpomínala Anna.
Dva roky po veselce se jim narodila krásná dcerka. Plánovali ji, byla svým způsobem vymodlená. „Měla jsem nějaké problémy, takže byl vlastně takový malý zázrak, že jsem nemusela na další zákroky a třeba i umělé oplodnění. Všechno vypadalo tak úžasně, že jsem se bála, že se to pokazí.“ Její obavy se bohužel vyplnily.
Přišli skoro o všechny přátele
Když byly malé Elišce zhruba tři roky, jindy zodpovědný a velmi solidní Jaroslav se začal měnit. „Řekla bych to tak, že z gentlemana byl najednou vagabund. Ne, že by na nás byl zlý, to ani náhodou. Ale rezignoval na péči o sebe sama, bylo mu jedno, co si o něm lidé myslí. A začalo se to odrážet i na našich společenských aktivitách.“ Partneři v podstatě přestali chodit mezi lidi. Nejprve to bylo fajn, měli jeden druhého. Ale začali se odcizovat, žili jako dva kamarádi.
Jaroslav se stále častěji zavíral ve své pracovně a dělal tam věci, o kterých jeho manželka neměla ani ponětí. „Nevím, asi si tam něco vyráběl. Nakonec, to byla jeho věc, jeho koníčky jsem vždycky akceptovala. Problém však byl, že začala být nejen bordelář, ale to nebylo všechno.“
Ten smrad stále cítím
Její manžel měl řadu zlozvyků, jedním z nich bylo kousání nehtů. „Nacházela jsem je všude po domě. Asi to dělal ze setrvačnosti, nevím. Každopádně jsem třeba šla po chodbě a tam ležel ukousnutý nehet. To samé na záchodě u mísy nebo v ložnici na nočním stolku. Umíte si vůbec představit, jak nechutné to bylo?“ Snažila se o dialog, ale marně.
A to ještě netušila, že to nejhorší má teprve přijít. „Když jsem dělala generální úklid, úplnou náhodou jsem našla jeho tašku z doby, kdy ještě chodil na fotbal. Ležela tam tři, možná čtyři roky. Myslela jsem, že jsou tam třeba jen boty. Otevřela jsem ji poslepu, byla částečně v přítmí skříně. Sáhla jsem dovnitř a něco po mě začalo chodit!“
Anna začala ječet způsobem, že se seběhli sousedé, aby zjistili, jestli ji někdo nevraždí. Rychle je poslala pryč, aby nebyli u té ostudy. „Nechal v té tašce mokré, upocené věci. Celé ty roky! Do toho špínu a nějaké jídlo. Nechutné! Opravdu tam něco žilo, blechy, nebo něco jiného. Nic takového jsem v životě nezažila, byl to pro mě šok. Samozřejmě jsem všechno vyhodila, jak to tam bylo. Ale toho pocitu na zvracení a obrovského smradu se nezbavím. Stále to cítím.“
