Jana Rybářová se poprvé objevila ve filmu režiséra Václava Kršky, Stříbrný vítr. A okamžitě si získala srdce všech diváků a stala se velmi populární. Byla ale stydlivá a měla čistou duši. Velmi snadno se nechala opít rohlíkem, stejně snadno se zamilovávala, ale vždy šlo jen o lásky platonické.
Podívejme se na příběh této herečky, která patřila v 50. letech minulého století k těm nejpopulárnějším. Její hvězda, v tomto případě doslova, však velmi rychle pohlasla…
Tragický osud jedné hvězdy
Jana se narodila 31. března 1936. Do rodiny elektroinženýra v pražských Střešovicích přišla na svět holčička, která později svým talentem i osudem připomínala tragické hrdinky z dávných časů. Studovala francouzské gymnázium, které ale v roce 1948 zavřeli, takže šla na běžnou základku, kde navštěvovala dramatický kroužek.
V té době začala sama psát, ale šlo spíše o pokusy o milostnou literaturu. S kamarádkami si i psaly deník.
Z této základky pak odešla na taneční obor na konzervatoř do Prahy.
Jana Rybářová byla předurčena stát se jednou z hvězd českého filmu padesátých let. Od malička milovala umění, učila se na klavír a dělala balet. Od klavírních etud po baletní vystoupení ve Smetanově divadle – její cesta ihned směřovala k umělecké dráze.
Její talent byl zjevný a podpora z rodiny neustávala, což jí pomohlo otevřít dveře do světa, kde by mohla rozkvést jako herečka. A tak se i stalo, a to hned její první rolí.
Stříbrný vítr ji zavál na výsluní
První velkou hereckou šanci jí poskytl již zmíněný režisér Václav Krška, když jí svěřil roli Aničky Karasové ve filmu Stříbrný vítr. Byl okouzlen její plachostí, která byla jako neokoukaný obrázek z minulosti, a jejím přirozeným talentem. Role Aničky ji vynesla na vrchol popularity a herečka stala se jednou z nejobdivovanějších hvězd své doby.
V té době také měla své jediné a první angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. I na divadle ztělesňovala křehké, naivní, romantické dívky. Právě proto, že taková byla i ona sama.
Snadno se zamilovala, většinou jen platonicky a nešťastně
Křehká a romantická naivka se snadno zamilovala, ale vždy jen platonicky. Za svým srdcem ale pak odhodlaně šla bez ohledu na překážky. Podobně tomu bylo i s největší láskou jejího krátkého života.
Její láska k ženatému Přemyslu Kočímu se stala předmětem veřejné šeptandy a pomluv, které jí způsobovaly velkou bolest. Ve světě, kde se očekávala dokonalost a kde byla každá slabost nesmiřitelně trestána, Jana čelila nástrahám osudu sama a bez pomoci.
Jelikož se její vztah často přetřásal na veřejnosti, osobní trápení a obvinění, která se proti ní snášela, narušovala její psychiku. Jana ale odmítala kompromisy a nechtěla ustoupit od svých romantických ideálů. Z této vnitřní rozervanosti a neschopnosti přijmout svět takový, jaký je, pramenily její psychické potíže, které se jen prohlubovaly s každou další rolí, kterou ztvárnila.
Za všechny jmenujme například studentku Janu ve filmu V ulici je starý krám, Elišku Krásnohorskou ve filmu Z mého života nebo květinářku Fatmu v pohádce Labakan.
I když její život byl velmi krátký, všechny její role byly velice úspěšné a velmi podobné jedna druhé. Většinou hrála právě v rolích Václava Kršky, který ji objevil.
Jejím posledním filmem ale byl snímek Otakara Vávry, Proti všem. Zde hrála novicku Martu, opět velmi křehkou a citlivou dívku.
Právě pro svou nešťastnou a nikdy nenaplněnou lásku Jana vlastně novickou skutečně byla. Nabídky od mužů, kteří ji všude nadbíhali, odmítala.
Podívejte se na dokument české televize o této herečce:
Role, které se už nedočkala
Role novicky byla její poslední, i když pro ni byla přichystána další hlavní role ve filmu Vlčí jáma Jiřího Weise. I zde měla hrát schovanku Janu, první skutečně hlavní roli. Tu nakonec dostala Jana Brejchová.
Přestože Janě Rybářové nebylo souzeno dlouho zářit ve filmovém světě, její role byly nezapomenutelné. Její filmové výkony, zejména ve filmech Stříbrný vítr a Proti všem, jsou dodnes oceňovány pro jejich čistotu a schopnost vzbudit emoce.
Tři z jejích velkých rolí ale byly na stříbrné plátno uvedeny až po její smrti.
Jana Rybářová totiž tragicky zemřela ve věku 20 let a její smrt 12. února 1957 byla šokem pro celou národní uměleckou komunitu. Spáchala sebevraždu, protože neunesla svůj osud, ale ani svou popularitu a nenaplněnou lásku. Doma si pustila plyn. I přes svou krásu zemřela jako neposkvrněná panna.
Příběh Jany Rybářové nám připomíná křehkost lidského osudu a učí nás, že pro jedno kvítí skutečně slunce nesvítí. Paradoxem je, že tato krásná a milovaná herečka sama sobě nikdy nevěřila a pochybovala o sobě.
Zdroje: www.krajskelisty.cz, cs.wikipedia.org, www.csfd.cz
