Od Levita po Levitovo centrum následné péče. 135 let historie nemocnice v Hořicích v úžasné knize

Knížka má název Vzpomínky na nemocnici 1889-2024 aneb od Levita k Levitovu centru následné péče. A jejími autory jsou ti, kteří v nemocnici také dlouhá léta pracovali, bývalá vrchní sestra Soňa Kerelová a bývalý primář, který do loňského roku, dlouhých 66 let, v nemocnici nepřetržitě pracoval, MUDr. Ladislav Havlas.

Nová kniha Vzpomínky na nemocnici 1889-2024 anebo od Levita po Levitovo centrum následné péče - 135 let historie nemocnice v Hořicích|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Čím je hořická nemocnice tak výjimečná, že si zasluhuje tak krásnou knihu?
Soňa Kerelová: Nemocnice v Hořicích je prostě úžasná. Byla sice založena před 135 lety, ale její základ vznikal ještě daleko dříve. Myšlenka pochází už z roku 1862, kdy se hořické zastupitelstvo rozhodlo, že zřídí ve městě okresní nemocnici.

Primář Levit stál u zrodu hořické nemocnice a velkou roli v tom hrála i válka roku 1866, kdy zde jeho otec působil jako městský lékař.
Ladislav Havlas, bývalý primář hořické nemocnice

Prý občané Hořic tenkrát uspořádali i veřejnou sbírku na to, aby nemocnice mohla být otevřena.
Soňa Kerelová: Nejen veřejnou sbírku, ale město samo financovalo dva roky provoz, než dostávalo nějaké finance. V tehdejší době se tak financovaly všeobecné, veřejné a okresní nemocnice.

Čtěte také

Hořice mají vše, co mnohá větší města a ještě něco navíc. Trubičky, motorky i kamennou krásu

21. ledna roku 1889 byla hořická nemocnice slavnostně otevřena, tenkrát jako Všeobecná veřejná okresní nemocnice Františka Josefa I.. A my bychom ale měli asi říci, kdo to byl pan Levit, protože dnes je z nemocnice Levitovo centrum následné péče.
Ladislav Havlas: Pan primář Levit, to byla osobnost nepochybně výjimečná. My jsme ji samozřejmě poznali jen z toho, co bylo napsáno, a máme i nějaké historické dokumenty. On stál u zrodu této nemocnice a velkou roli v tom hrála i válka roku 1866, kdy jeho otec Vít Levit působil jako městský lékař a operoval zraněné i v hořickém kostele a vlastně všude po městě.

Narkóza se používala?
Soňa Kerelová: Narkóza byl rum a jinak v podstatě nic. Ale bylo to úžasné, my máme v Hořicích spoustu památek na bitvu roku 1866, protože tam byli ošetřováni ranění vojáci z obou válčících stran.

Nová kniha Vzpomínky na nemocnici 1889-2024 anebo od Levita po Levitovo centrum následné péče - 135 let historie nemocnice v Hořicích|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Hořická nemocnice byla tenkrát, když ji otevřeli, první aseptická nemocnice. To musíme vysvětlit.
Ladislav Havlas: Byla to snaha o sterilní prostředí, tenkrát. Nepochybně to bylo v té době naprosto průkopnické, poněvadž je známo, že ve světě už se v takových podmínkách operovalo, ale u nás se to projevilo v prostředí hořické nemocnice poprvé.

Čtěte také

S každou další novou knihou se učím a všechny jsou mé děti, směje se oceněná nakladatelka Rezková

Četl jsem, že v Praze a v Paříži se operovalo tenkrát ještě ve fraku a v hořické nemocnici už v bílých pláštích. Celý personál se před zákrokem myl a koupal, tedy byli to opravdu průkopníci.
Ladislav Havlas: Ano. Tradice asepse přetrvávala až skoro do současnosti, nebo minimálně do doby, kdy já jsem v Hořicích začínal. Ještě tehdy jsme se museli pořádně ráno mýt, začínali jsme den čtvrthodinovou koupelí, a pak následovala další čtvrthodina, kdy jsme si drhli ruce kartáčem.

To už se dnes tedy nedělá. Už se nekoupete čtvrt hodiny před operací.
Ladislav Havlas: To už se nedělá. My, když jsme přišli z Prahy, kde jsme studovali, tak jsme to na fakultách v Praze neviděli. Tady já jsem se s tím setkal poprvé. A byla to taková reminiscence, která pokračovala, aspoň já jsem to tak cítil, z doby Levitovy.

Řeknu to takto, medicínu se naučí každý. Ale léčit, na to musí být vlohy. A ty pan primář dostal mírou vrchovatou.
Soňa Kerelová, bývalá vrchní sestra hořické nemocnice

Které další osobnosti jsou ještě důležité pro hořickou nemocnici?
Soňa Kerelová: Hořice měly veliké štěstí na významné osobnosti. Pět let před založením nemocnice tam už vznikla kamenická škola, v té byl ředitelem Vilém Dokoupil. To byl také úžasný člověk a byl v podstatě vrstevníkem pan primáře Levita. Ten i vyučoval v kamenické škole. Takže to vše bylo propojené. Pak měla nemocnice a město štěstí, že rodákem byl druhý primář, pan Dr. Alois Tomsa, který byl zároveň i starostou. Zavedl vodovod a kanalizaci v Hořicích, to byl úžasný počin roku 1899. A v Hořicích se roku 1903 konala i významná výstava českého severovýchodu, která byla velice úspěšná. Účastnil je jí i tehdejší místodržitel v českých zemích. To všechno se to dočtete v knížce.

Čtěte také

Knížka Ulička a Uličníci. Jak se žilo „na ulici“ v Náchodě v časech, kdy nebyly počítače ani mobily

Vy jste celý svůj život spojili s hořickou nemocnicí. Pane primáři, na co vy nejraději vzpomínáte?
Ladislav Havlas: Na ty začátky, i když byly velmi tvrdé. Tehdy pro celou nemocnici sloužil jeden lékař. To znamenalo pro interní oddělení, pro chirurgii, pro gynekologii, porodnici, pro infekční oddělení. Jeden lékař obhospodařoval celou tuto oblast, takže čas na nějaké velké spaní nebyl. Ale byla to obrovská škola, kterou možná dnes mladí lékaři postrádají. Medicína je dnes hodně atomizovaná, už od počátku nastává specializace. A takový široký rozhled my jsme získávali tenkrát sice tvrdě, ale získávali jsme ho. Myslím, že pak jsme na těchto zkušenostech stavěli svou další práci.

Paní Kerelová, vy jste také jako sestra strávila celý život v Hořicích v nemocnici?
Soňa Kerelová: Celý život ne, ale větší část svého profesního života jsem strávila v tamní nemocnici a myslím si, že jsme měli úžasného šéfa. A za to jsme vděčni, protože ne každému se v životě podaří, aby mohl strávit většinu svého profesního života s báječným šéfem. Řeknu to takto, medicínu se naučí každý. Ale léčit, na to musí být vlohy. A ty pan primář dostal mírou vrchovatou.

Čtěte také

Odborníci se pokusí o nevídané. Chtějí identifikovat jednu z obětí bitvy roku 1866 a najít příbuzné

Jak se to poslouchá, pane primáři?
Ladislav Havlas: Poslouchá se to hezky, ale až někdy skoro neuvěřitelně. Poněvadž já jsem prapůvodně nechtěl dělat medicínu, ale ekonomiku. Ovšem to byla krutá doba 50. let minulého století, kdy se skutečná ekonomická škola rušila a vznikla tzv. VŠPHN, to už vám nic neřekne, Vysoká škola politických a hospodářských nauk, která mě směřovala vysloveně k politickým cílům. Absolventi měli určité politické úkoly v rámci tehdejší doby. Já jsem to odmítl a samozřejmě jsem se pak velmi obtížně dostával na medicínu, poněvadž každá škola svého absolventa delegovala na základě zkušeností, které s ním měla. Ale nakonec jsem se přeci jen na medicínu dostal.

A udělal jste dobře.
Ladislav Havlas: Prostě jsem se vžil do pozice lékaře. A je hezké, když nakonec slyším takové hezké hodnocení.

Helena Rezková, Soňa Kerelová a Ladislav Havlas ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Tak ať žije hořická nemocnice dalších minimálně 135 let. A žije i tato krásná knížka, kterou jsme dnes našim posluchačům představili. Našimi hosty byli bývalá vrchní sestra hořické nemocnice Soňa Kerelová, bývalý primář dr. Ladislav Havlas a vydavatelka Helena Rezková.