Filmová Babička se ve své době těšila obrovské popularitě, a to také kvůli tehdejší nacistické okupaci Němci. Lidé chtěli slyšet češtinu a připomínat si velikost svého národa. Román Boženy Němcové, Babička, byl tak ideální předlohou pro scenáristu Václava Wassermana a jeho kolegu Karla Hašlera, kteří společně s režisérem Františkem Čápem Babičku uvedli na filmové plátno.
Ještě před natáčením se ale filmaři potýkali s velkým oříškem. Bylo potřeba obsadit spoustu dětí, a to se v době, kdy každá pokažená filmová klapka stála peníze, zdálo být velice složité. Čím menší dítě, tím to bylo samozřejmě obtížnější. Když se tedy pátralo po tom, kdo by ztvárnil nejmladší Adélku, byli „lovci hlav“ takřka v koncích.
Nyní se vracíme k těm náhodám a nevypočitatelnosti osudu. Když si Karel Hašler na Barrandově lámal hlavu s tím, koho do role malé holčičky obsadit, náhodou se zapovídal s kolegou Jiřím Duškem, který měl na projektu na starost výpravu. Hašler se mu se svým trápením svěřil a Dušek obratem z kapsy vytáhl fotku své malé neteře. Byla to právě Jitka Viktorínová, tehdy ještě Dušková.
Chtěli ji Němci, předstírala nemoc
Hašler neváhal ani minutu, malá okatá holčička mu doslova učarovala, a tak se druhý den už potulovala po barrandovských ateliérech. Při zkoušce Hašlera překvapila svým absolutně nulovým studem, a ještě k tomu přidala hojnou upovídanost. O roli Adélky bylo rozhodnuto.
Díky této roli se po Jitce začali poohlížet i další režiséři. Ještě v témže roce, co se točila Babička (1940), ji obsadil Miroslav Cikán do svého filmu s názvem Pro kamaráda. Malá Jitka si v romantickém dramatu zahrála Emilku. O rok později si ji povolal na natáčení Jiří Slavíček do Pantáty Bezouška, což byl další vlastenecký film.
Pak se ještě stihla mihnout v malé roličce v dramatu Host do domu, ale to byl pro Jitku herecký konec. Jejího talentu si totiž všimli i filmaři z Německa, a to bylo pro její rodinu silně nežádoucí. Tatínek Jitce zakázal hraní a ona až do konce okupace musela předstírat vážnou nemoc. Nicméně tato lest na německé filmaře musela platit i pro ty české. Nemohla tedy hrát vůbec nikde.
Když přišlo osvobození, Jitka se toužila před kameru vrátit. Ale opět zasáhla rodina, i když ne ta vlastní. V tu dobu už měla holčička macechu, protože její tatínek se s maminkou rozvedl, malou Jitku dostal do péče a znovu se oženil. Macecha se tedy návratu před kameru vzepřela a prohlásila, že dívka si musí nejprve zajistit dostatečné vzdělání, aby se uživila. Herectví pro ni nebylo uspokojivé povolání.
Jitka se tedy stala po vystudování gymnázia učitelkou. Útěchou za nesplněný herecký sen budiž jí nalezení její životní lásky. Díky své pedagogické práci se v Sokole seznámila se svým manželem, se kterým díky jeho práci také na pár let vycestovala do Egypta, kde učila děti českých zaměstnanců. Po návratu do rodné vlasti působila i jako ředitelka základní školy.
Pravidelně cvičí a chodí na vycházky
Ke hraní se už nevrátila, ale s úsměvem na tváři na něj moc ráda vzpomíná. V rozhovoru pro web lifee.cz prozradila, že díky tatínkovi, který si schovával výstřižky z novin, má vzpomínek opravdu hodně. A na koho vzpomíná nejraději?
„Nejvíce na Karla Hašlera, protože ten mě do Babičky uvedl. Jednak mi do památníku napsal Ta naše písnička česká, a potom mě také doprovázel ve filmu Pantáta Bezoušek. Dal mi fotografii a na tu mi napsal: ‚Až budeš velká, vzpomeň si.‘ Tohle mu ráda plním,“ vypráví dětská herečka, která letos oslaví již devětaosmdesáté narozeniny.
Ačkoliv je to již dáma úctyhodného věku, stále se udržuje fit. „Snažím se pravidelně chodit na vycházky a uvádět se do pohybu. Řekla bych, že ten, kdo v mládí trochu sportoval, to potom ve stáří pozná. Není to tak, že sportem k trvalé invaliditě. Člověk je pružnější, umí se zachytit, když brkne - oproti tomu, kdo necvičí. Ten, kdo obratnost nemá, se vystavuje riziku, že upadne a bude mít zranění, které si způsobí sám. Mladým bych poradila: cvičte, cvičte, cvičte,“ popisuje recept na klidné stáří Jitka Viktorínová.
Zdroje: krajskelisty.cz, lifee.cz
