Když letos v únoru ruský prezident Vladimir Putin navštívil továrnu společnosti Uralvagonzavod, slíbil šéfům tohoto největšího výrobce tanků významnou pomoc. Poskytne jim prý dostatek peněz na to, aby mohli najmout a vyškolit 1,5 tisíce nových kvalifikovaných dělníků. Fabrika už loni jako jedna z prvních zavedla nepřetržitý provoz, naráží však na limity. I když zaměstnanci dostali nařízeno pracovat šest dní v týdnu na 12hodinové směny, nedorovná to fakt, že jich je nedostatek.

Putinova inspekce u jednoho z největších producentů armádní techniky v zemi je dokonalou ukázkou, jak výsadní postavení nyní zbrojaři v Rusku mají. Do tohoto sektoru letos Moskva plánuje nalít přes 11 bilionů rublů, tedy v přepočtu bezmála 2,8 bilionu korun. To je zhruba 7,5 procenta hrubého produktu a skoro třetina výdajů státního rozpočtu.

Rusko naplno přešlo na válečnou ekonomiku. Západní vojenští analytici to očekávali. Objem produkce, jíž jsou schopny ruské zbrojovky dosáhnout, jim přesto vyrazil dech. Zatímco český prezident Petr Pavel se svou iniciativou sehnal ve světě pro Ukrajinu na 800 tisíc kusů munice pro dělostřelectvo, samotné Rusko letos zvládne vyrobit minimálně 2,5 milionu těchto nábojů. Za dva roky kapacitu zčtyřnásobilo. A napřesrok plánuje další navýšení na dvojnásobek. Ve velkém chrlí i rakety a další techniku.

Západ si tak klade otázku, jak je možné, že se zbrojní mašinerie Moskvy rozjela do takových rozměrů, a to navzdory západním sankcím a masivním lidským ztrátám v produktivní části populace.

Rusko letos za vojenský materiál utratí 11 bilionů rublů. To je 7,5 procenta HDP či třetina výdajů státního rozpočtu.

Z banky do zbrojovky

Putin přesměroval do zbrojního průmyslu nejen obrovské peníze. Vojensko‑průmyslový komplex, který tvoří téměř šest tisíc firem nejrůznější velikosti a zaměření, se stává také stále větším zaměstnavatelem. Podle deníku Guardian v něm pracuje na 3,5 milionu Rusů, tedy asi 2,5 procenta všech obyvatel. A další přibývají.

Ruský prezident v únoru prohlásil, že jen od loňska fabriky vyrábějící zbraně vytvořily přes půl milionu nových pracovních míst.

A jde o zaměstnání, kde příjmy vysoce převyšují příjmy dělníka z „obyčejné“ továrny. Deník Moscow Times analyzoval pracovní nabídky zbrojovek. Z výsledků vyplývá, že lákají nové pracovníky (a drží si ty stávající) vysoce nadprůměrnými mzdami. Například běžný soustružník si v Rusku vydělá přibližně 40 tisíc rublů (asi 10 tisíc korun) měsíčně. Pokud ale pracuje pro zbrojaře, jeho ocenění vzroste na více než dvojnásobek. Průměrná mzda v Rusku je přitom podle analýzy Moscow Times necelých 50 tisíc rublů (12,5 tisíce korun) měsíčně. A třeba podnikový právník si přijde na 60 tisíc rublů.

Guardian píše, že se díky tomu v Rusku odehrává významný přesun pracovní síly – a to jak z teritoriál­ního, tak oborového hlediska. Dělníci se ze západních částí země stěhují za Ural, kde mnoho zbrojovek fun­guje. Výjimkou prý nejsou ani případy, kdy za lepším výdělkem do továrny na tanky nebo munici odcházejí třeba bankovní úředníci a další „bílé límečky“.

Díky štědrým mzdám tak vzniká nová, stále bohatnoucí střední třída dělníků. Kdo si před válkou nemohl dovolit ani novou ledničku, teď na ni díky nadstandardně placené práci ve zbrojařských firmách v pohodě dosáhne. „Válka vedla k bezprecedentnímu přerozdělení bohatství. Chudší vrstvy profitují z vládních výdajů na vojensko‑průmyslový komplex,“ řekl Guardianu Denis Volkov, ředitel Levada Center, moskevské společnosti zabývající se průzkumy veřejného mínění a sociologickými výzkumy.

Vyzbroj svého nepřítele

Ruský strojírenský průmysl prošel po pádu Sovětského svazu těžkou krizí. Většina z tisícovek zbrojařských společností byla ztrátová, produkce prudce klesla a mzdy tu byly ani ne na dvou třetinách průměru. Od roku 2000 ale Moskva v tichosti začala pracovat na modernizaci výroby a návratu válečného strojírenství do formy.

Strojírenské podniky včetně zbrojovek přecházely ze staré, z velké části ruční výroby a obrábění kovů na modernější CNC stroje řízené počítači. Spolu s vyškolením dělníků se zásadně zvýšila jejich efektivita a produktivita při výrobě dílů potřebných třeba pro produkci munice do děl nebo pro montování raket typu Iskander a Kh‑101.

Nejzajímavější na celém příběhu povstání ruských zbrojovek z popela je fakt, že se dělo s vydatnou pomocí Západu a především evropských zemí. Podle analýzy ukrajinského think‑tanku Rhodus, který zkoumal výrobu stovek ruských zbrojovek, pocházelo na 90 procent všeho pokročilého strojního vybavení za miliardy z dovozu.

Suverénně největším dodavatelem CNC strojů a dalších obráběcích „mašinek“, které nyní soustruží díly pro dělostřeleckou munici a rakety, bylo podle zjištění think‑tanku v posledních dvou desetiletích Německo. Od začátku století do startu války na Ukrajině předloni v únoru vyvezli němečtí výrobci strojní vybavení za desítky miliard. Ještě v roce 2021 činil podle německého statistického úřadu objem vývozu strojů do Ruska 5,8 miliardy eur.

Dalšími v pořadí nejvýznamnějších dodavatelů pro ruské zbrojařství byly asijské země: Tchaj‑wan, Japonsko a Jižní Korea. Na šestém místě pomyslného žebříčku – hned za pátou Itálií – figuruje Česko. Podle zjištění Rhodusu se mezi firmami, jež dodaly Moskvě vybavení pro zbrojaře, vyskytují například TOS Varnsdorf, Kovosvit Mas nebo TDZ Turn.

Suverénně největším dodavatelem CNC strojů a další obráběcí techniky do Ruska bylo až do roku 2021 Německo.

Sankce pro legraci

Zatímco pro výrobu „primitivních“ zbraní nebo dělostřeleckých granátů si Rusko vystačí s bohatými zásobami nerostného bohatství a strojírenským vybavením nakoupeným v minulosti, produkce řízených střel a raket, letadel nebo tanků se neobejde bez čipů a dalších moderních technologií. Ty Rusové vyrábět neumějí, přesto je mají.

Od sankcí uvalených na vývoz právě těchto technologií si evropské země či Spojené státy slibovaly zásadní snížení kapacit ruského průmyslovo‑zbrojírenského komplexu. Jak ale ukázaly zbytky raket nalezené na Ukrajině, v mnoha případech šlo o nové kusy s datem výroby v letech 2022 nebo 2023. Část z nich mohla být vybavena součástkami nakoupenými ještě před válkou, většina dodávek ale proklouzla skrz síto sankcí.

Nejčastěji se potřebné čipy a další technologie dosud do Ruska dostávaly přes země, které se k sankcím nepřipojily. Potvrdila to především čísla o mezinárodním obchodu: na­příklad exporty z EU nebo USA do Kazachstánu či Kyrgyzstánu v letech 2022 a 2023 vzrostly o desítky procent. A podobné nárůsty zazna­menali statistici také u vývozu z těchto zemí do Ruska. Další cesty vedly třeba přes Turecko.

Letos na začátku roku se Spojené státy i Evropská unie pokusily tyto díry ucpat. Uvalily zákaz také na vývoz technologií do třetích zemí, které se spoluprací s Putinovým režimem proslavily v posledních dvou letech.

Související