Tereza Olivová: Neznám žádného Čecha, který by se uživil jen surfováním

Když člověk začíná surfovat, určitě je lepší a bezpečnější si vzít instruktora, absolvovat surfařský pobyt. To potvrzuje i osobní zkušenost Terezy Olivové, která spolu s bratrem Otmarem založila Surf-Trip. „Když jsem začínala, v Česku surfovali tak dva tři lidi. Všichni si klepali na hlavu. První kempy jsme udělali v roce 2007 ve Francii pro šestnáct lidí a teď máme surfovou cestovku, se kterou ročně jezdí tisíce lidí do deseti destinací,“ říká v rozhovoru.

Pokud se nemýlím, poprvé sis prkno osahala v Itálii. Přiblížila bys svou cestu k surfování? 

Vždycky jsem chtěla surfovat. V té době nebyl internet, v Česku se o surfování nevědělo vůbec nic. Omylem jsem odjela do Itálie, protože jsem myslela, že se tam surfuje. Nesurfuje… Na moři se vlny, na rozdíl od oceánu, moc nedělají. A oceán v Itálii fakt není. Asi až po dvou letech jsem tam našla místo, kde to výjimečně tak dvakrát do roka za velké bouře šlo, ale nic jsem se nenaučila. Tehdy se tam surfovalo velmi málo, dnes i někteří velmi dobří surfaři pocházejí z Itálie (např. Leonardo Fioravanti). Vážně jsem začala až později ve Francii.

Jak dlouho trvalo, než sis řekla, že se surfování začneš věnovat více i profesně? 

To ještě pořád trvá. Stále nesurfuju tolik, jak bych chtěla. Po narození dítěte se tomu ale věnuju víc než dřív. Je to krásný životní styl, sport, který mě hodně udržuje v kondici, fyzické i psychické. Zároveň tě přiměje cestovat, nenechá tě sedět na jednom místě, což je podle mě moc důležité – objevovat. Teď, když mám dítě, mám ještě větší motivaci se např. udržet ve formě.

Jak ti surfing změnil život?

Úplně. Surf ti život hodně komplikuje. Všichni od tebe očekávají, že doděláš školu, najdeš si práci, partnera… a ve chvíli, kdy nežiješ u oceánu, je to těžké. V Čechách se ti život smrskne na to, že makáš, abys mohla odjet. Nevadí mi to, ale rozhodně je to spíš komplikace. Člověk si samozřejmě může najít někoho, kdo to žije a sdílí s ním, to je krásné, ale zkus vysvětlit rodičům nebo kamarádkám, proč se díváš na předpověď vln po celém světě a přitom jsi v Praze. Nechápou to. Když potkávám mladé holky, které mi říkají, že by chtěly být jako já, žít stejně, vůbec netuší, jak moc velká komplikace to je. Na oceánu a slané vodě vzniká závislost. To všichni surfaři potvrdí. Necítíš to? Tak to nejsi surfař, sorry.

Když jsem začínala, surfovalo v Česku jen pár lidí, pokud se tomu dalo říkat surfování. Všichni si klepali na hlavu. První kempy jsme udělali v roce 2007 ve Francii pro šestnáct lidí a teď máme surfovou cestovku, se kterou ročně jezdí tisíce lidí do deseti destinací. Když si představím, že to bylo bez jakékoliv finanční podpory, tak to považuju za zázrak. A jsem za to vděčná. Kdybych si mohla vybrat a nebyla zodpovědná za chod firmy, tak nejradši jen učím surfování a sama surfuju.

Proč jste se rozhodli zrovna pro Francii jako první destinaci, kde budete kempy pořádat? 

Nevím, jestli si to všichni čtenáři dovedou představit, ale v té době nebyl internet, nebylo kde sehnat informace. Existovalo pár surfových knížek. Po zpackané zkušenosti s Itálií jsem už věděla, že se surfuje u oceánu, a ten byl ve Francii.

Jak náročné bylo na začátku, právě i v souvislosti s absencí internetu/sociálních sítí, sehnat první účastníky?

Když jsme s kempy začínali, měli lidé na vysoké škole k dispozici hodinu denně na internetu. Já v devatenácti chodila do městské knihovny na půlhodinu týdně, takže přes internet to nešlo. Lidi jsme sehnali přes známé, zkoušeli to hlavně ti, kteří chtěli být „in“ a potřebovali náměty k hovorům v hospodách a na barech. Hodně začali surfovat sprejeři, rappeři, modelky, herci, snowboardisti apod. Tehdy jsme dělali pro Nikitu, holčičí snowboardovou značku, tak jsme fungovali pod její záštitou. Pořádali jsme různé surfové party, měli rozhovory v médiích, roznášeli letáky a lepili stickerky v metru.

Hodně pomohlo, když jsem vyhrála první mistrovství v surfingu. Vůbec jsem tehdy neuměla jezdit – nebo možná tak jako lidé dnes u nás po čtyřech týdnech. Ale byla jsem v Česku první, a to bylo sexy. 

Byla jsi i teprve druhou českou držitelkou ISA licence. Jak náročné ji bylo získat? 

Je tomu tak. A brácha byl první Čech vůbec. První ženou byla jeho přítelkyně, aktuálně manželka, Lenka. V té době se muselo fakt umět surfovat. Dneska licenci dostane skoro každý, a to i ti, kteří si ji dělají online. Tehdy to byla obrovská prestiž.

S boomem kolem surfingu přibývá i Čechů, kteří se stávají licencovanými instruktory. Je to tedy i proto, že je dnes získání licence snazší, nebo jsou zároveň i kvalitními surfaři?

Kvalita určitě vzrůstá. A to i kvalita naší výuky. Když jsme začínali, trvalo mi tak rok, než jsem sjela první vlnu. Nebylo to tím, že bych byla úplná lama, ale nevěděla jsem, kdy jít do vody, jaké mít prkno, neznala jsem techniku, viděla jsem to jen na obrázcích… Teď mají lidé na kempu totální servis a někteří sjedou vlnu během prvních dvou hodin. Navíc toho teď můžeš hodně natrénovat i v Čechách. Dříve nebyly takové tréninkové možnosti a nemohla jsi odjet od oceánu s tím, že by ses později vrátila ve stejné formě. Teď můžou lidé trénovat a vzdělávat se v surfingu i doma, připravují se fyzicky i psychicky. 

Oceán nenačteš z knížek, ale jen, když u něho jsi. Čím jsem starší, tím mám radši špatné vlny, protože jsou mnohem větší výzvou.

Co bys doporučila lidem, kteří se chtějí pustit do surfování, nebo k němu čerstvě přičichli? Co může člověk dělat pro to, aby byl do oceánu připravenější?

Nejprve musí zjistit, jestli je bude surfování vůbec bavit. Tam nějaká větší příprava důležitá není. Když zjistí, že je to baví a chtějí se tomu věnovat, je hodně důležité být v dobré fyzické kondici. Nejdůležitější je mít zpevněný střed těla a stabilitu. Dále je velmi důležitá výdrž, rezistence organismu. 

V Čechách se dá trénovat na surfskatech a cvičit různé cviky, např. techniku take offu nebo pádlování. To už je specifičtější, ale jinak u začátečníka je fajn, když bude, řekněme, třikrát týdně plavat nebo běhat a posilovat střed těla. Lidé si často myslí, že je důležité posilovat hlavně ruce, ale ona i ta technika pádlování vychází ze šikmých břišních svalů, ne z ramen.

Pořádáte i přípravu na suchu. Plánujete nějaké další kurzy?

Vždycky v květnu pořádáme víkend v Hradci Králové, kde ukazujeme, jak se mohou lidé v Čechách připravit – pádlujeme na vodní hladině, ukazujeme základní cviky na surfskatu, techniku posilovacích cviků na surf. Připravili jsme i cvičební videa, která spousta lidí kupuje, za což jsem moc ráda. Dále třeba Pražskej serfovej klub dělá surfskatové tréninky nebo existují různé surfové jógy. U jógy akorát pozor – je dobrá na flexibilitu, ale samotná jako příprava na surf nestačí, je potřeba tomu dodat i dynamičnost a vytrvalost.

Vím, že je důležitá praxe, protože např. podmínky v oceánu nejsou vždy stejné. Může se ale člověk přece jen nějak znalostně do oceánu připravit?

Oceán nenačteš z knížek, ale jen, když u něho jsi. Každá pláž je jiná, žádná vlna není stejná. Hrají tam roli různé aspekty jako vlny, podloží, příliv, odliv, vítr… Ve finále je samotné surfování jednoduché, oceán je problém. Čím jsem starší, tím mám radši špatné vlny, protože jsou mnohem větší výzvou. Na pěkných vlnách jezdí každý, na složitých jen ti, kteří to umí.

Surfing je hodně o práci s hlavou, o tom se vyklidnit a také o respektu k oceánu. Měla bys ještě nějaké doporučení v této rovině?

Měla bych několik doporučení. Pokud jsi holka, choď do vody s klukama. Největší zabiják progresu u holek je, že jdou do vody s partičkou holek, sedí tam, kecají. Za mě je nejlepší jít do vody sám, případně s někým, kdo o tobě bude vědět, ale nebavit se s ním. Já se od chvíle, kdy vejdu do vody, až po okamžik, co z ní vyjdu, stoprocentně soustředím jen na oceán, pozoruji ho – protože oceán nejsou jen vlny, ale celý komplex. Nemůžeš tam řešit, kam půjdeš na večeři a kdo se s kým vyspal. Líbí se mi přísloví, že pro samé stromy nevidíš les – to je stejné – pro samé vlny nevidíš oceán. Neustále pozoruješ, kde jsi, jak se pohybují proudy, jak daleko jsi od břehu… Nechápu, jak tam někdo může sedět a kecat. Do vody jdu jen za surfem a za ničím jiným. Když odjedu vlnu, analyzuju si ji – co jsem udělala dobře nebo špatně, co bych mohla udělat líp.

Dále je pro mě důležité šetření energie. Dojedu vlnu a čekám, až přejde set a až potom pádluju zpátky, ne proti vlnám. A pro mě úplně nejlepší, ale hrozně riskantní – už mi několik lidí vynadalo – je to si vytypovat toho nejlepšího člověka ve vodě a jezdit za ním. Dřív jsem si říkala „tam nejdu, tam je nějaký borec“, ale teď jdu přesně tam, protože vím, že je na nejlepším místě.

Jakou máš na surfování nejradši destinaci?

Já jsem v první řadě ráda, když můžu někam jet. Ale z našich destinací mám nejradši Dominikánu, Lanzarote a Španělsko.

Dále mohou zájemci se Surf-Tripem vyrazit mimo jiné na Srí Lanku a letos poprvé i na Jávu. Přiblížila bys proces výběru destinací?

Pro nás je opravdu důležité brát lidi jen na místa, která známe. To je na té práci nejnákladnější – než někam s účastníky jedeme, snažíme se na daném místě strávit hodně času, abychom destinaci opravdu znali, a tudíž mimo jiné věděli, v kolik je nejlepší jít do vody apod. Dále se snažíme vždycky dostat do kontaktu s místními, buď je uplatit, aby nám dělali instruktory atd., protože na některých místech je velmi silný lokalismus – klienti si ani neuvědomují, co všechno podstupujeme pro to, aby si tam mohli zasurfovat. Třeba ve Španělsku je to neskutečné, tam lokální surfaři dávají děti do stejné školky jako já a hodinu potom jsou schopni mne vyhodit z vody jen proto, že jsem se po očku podívala na vlnu, kterou by někdo z nich možná chtěl jet. 

Třeba nejnovější destinaci, Jávu, jsme vybírali a připravovali tři roky.

Je mi jasné, že každá destinace, ve které pořádáte pobyty, je specifická, dá se ale říct, která je nejoblíbenější, o které pobyty je největší zájem?

To se říct nedá, každý hledá něco jiného. Snažíme se nabízet od každého něco. Obecně máme ale v poslední době zájem o kempy pro pokročilé, což je za mě super, dále pro rodiny s dětmi a Single Fin pobyty pro jednotlivce.

Na co si dát pozor při výběru surfové školy?

To je těžké říct, protože na internetu ti mohou naslibovat cokoliv. Google snese všechno. 🙂

Můžeš prozradit nějaké plány a cíle, které se Surf-Tripem máte? 

Chceme se soustředit na zlepšování služeb. Na Srí Lance budeme rekonstruovat ubytování. Jinak přemýšlíme nad pobytem typu „last holidays with my parents“, pro teenagery a jejich rodiče. Ale další věci neprozradím. 🙂

Jak vnímáš českou surfařskou komunitu? Jaké to je být její součástí?

Být její součástí vnímám jako velké štěstí, protože jsem v ní fakt dobrá, v jiné zemi bych jezdila tužku. Občas se totiž bojím větších vln. 🙂

Pro mě je hodně důležité se propojovat s dalšími surfaři, snažíme se o to. Když chceš mít jako surfař spokojený partnerský život, najdi si surfaře.

Surfing je takový projekt na celý život – co bys při něm ještě chtěla zažít? 

Chci surfovat, co nejvíc to půjde, abych, až budu fakt stará, měla před očima oceánskou hladinu s pravidelnými sety vln a ne ranní zácpu na magistrále

Foto: Tereza Olivová, Surf-Trip archiv