Votivní reliéf, který Agathémeros věnoval nymfám, 330 až 310 před n. l. Zleva: Tři nymfy, Hermés, Pan s flétnou, sluha nalévá víno obětníkovi. Národní archeologické museum v Athénách, sál 34. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ve většině náboženství jsou bohové a bohyně v nějakém smyslu věční, což ovšem nevylučuje, že se rodí, ba že někteří také umírají. Dokonce i v Řecku, jedné z kolébek filosofie, označuje slovo věčný původně všechno, co tady bylo dávno před námi a nejspíš bude i po nás, co pro nás má základní orientační význam a ustavuje rámec našeho životního hemžení. Například hory, řeky, Slunce, Měsíc. Podobné povahy původně asi byla i etruská a latinská představa Říma jako Věčného města. Teprve zpětná aplikace formální logiky do jazyka položila u věčnosti důraz na totožnost a neměnnost a zrodila jakousi věčnost v silném smyslu slova, která ovšem není přístupná ničemu proměnlivému nebo dokonce živému. Bůh, jehož věčnost vyhovuje tomuto formálnímu postulátu, už nemá mnoho společného s náboženstvím. Řečtí věční bohové se samozřejmě mohou rodit, někteří i umírat.

Pohanské velkopáteční rozjímání jako úvod

Rozdíl mezi nesmrtelnými (bohy či bohyněmi) a smrtelníky (tedy námi a ostatními živočichy), je v řeckém náboženství základním předělem. Přesto někteří bohové umírají, jsou jaksi víc podobní smrtelníkům, jenže tím nepřestávají působit, dokonce se znovu rodí nebo křísí. Například Dionýsa rozsápali Titáni, nad jeho hrobem v Delfách byla věštírna pod Apollónovým chrámem, nicméně znovu přichází, každoročně. Na Krétě byl na svaté hoře Iúktás ctěn dokonce i Diův hrob, ale to je regionální verze, jinde v Řecku Zeus neumírá, nýbrž „věčně“ (věkovitě) vládne, ne ovšem odjakživa. Kromě smrti určitého specifického boha, někdy cyklicky opakované, znají Řekové i odstavování starých bohů od moci. Například Úrana ve prospěch Krona a pak Krona ve prospěch Dia. To se dělo drsně, nicméně odstavený bůh se pouze vzdálil běžnému životu a zůstala mu role základního rámce kosmu. S bohy je to podobné jako s náboženstvími. Když se některé stane „mrtvým“, tak většinou nepřestává formovat kulturu, pouze tak činí prostřednictvím motivů, které zdědí a promění jeho nástupci, což je zásadnější než nějaké revitalizace. Když si dnes jde ateista nebo křesťan zaběhat nebo jde do divadla, tak už to nechápe jako náboženskou akci v rámci řeckého náboženství, ale přesto to pro něho může být v jakémsi smyslu svátek.

Přesto je smrt kteréhokoli boha něčím zásadním. V případě těch umírajících a pak znovu přicházejících bohů je základem přinejmenším jednoho z důležitých svátků na jeho připomínku. Svět i náš život běží dál, avšak je strukturován roční rytmem obřadu, příchody boha. V případě odstavení starého boha od vlády si tento mytický motiv někdy mylně promítáme do dějin, jako kdyby se to událo při nějaké dávné proměně dotyčného náboženství. Kdyby k tomu však došlo reálně, následovala by velká proměna kultury.

Od velice dávné doby byli umírající bohové ctěni také v blízkovýchodních náboženstvích: Dumuzi, Tammúz, Adón; ten pak i v Řecku jako Adónis, s ozvěnou kultu i v botanické nomenklatuře, viz Adonis vernalis, tedy hlaváček jarní. Viz článek Velikonoce – Vzkříšení, Pesach nebo Svátky jara?.

Veliký bůh Pan zemřel!

Pan za mlada způsobně tančí s mainadou (menádou), 320 až 310 před n. l. Britské muzeum, GR 1867.5-8.1288 (Cat. Vases F 381). Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Public domain.

Faunus (Pan), Bakchus (Dionýsos) a satyr. 2. století n. l. Bronzový ornament na římském voze, Somodorpuszta. Maďarské národní muzeum v Budapešti. Kredit: Yelkrokoyade, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Legenda o zvěstovaném úmrtí Pana pochází z 1. století n. l., zapsal ji platónský filosof a Apollónův kněz Plútarchos (46 až 126 n. l.). Nejspíš si ji nevymyslel, ale i kdyby, tak je to teď vedlejší. Situuje ji do doby vlády císaře Tiberia, tedy do let 14 až 37 n. l. Plútarchos píše (De Defectu Oraculorum 17; p. 419b-e, pracovní překlad):

Otcem řečníka Aemiliana, jemuž naslouchali i někteří z vás, byl Epithersés, který žil v našem městě a byl mým učitelem gramatiky. Ten vyprávěl, že kdysi dávno při cestě do Itálie nastoupil na obchodní loď, která vezla náklad a mnoho cestujících.

Byl už večer, když u Echinadských ostrovů vítr zeslábl a loď plula poblíž Paxi. Téměř všichni byli vzhůru a mnozí ještě ani nedopili po večeři. Náhle se z ostrova Paxi ozval hlas, který hlasitě volal Thamuse, takže všichni užasli. Thamus byl egyptský kormidelník, mnozí na palubě ani neznali jeho jméno. Dvakrát byl volán a neodpověděl, ale napotřetí se ozval. Tehdy volající ještě zvýšil hlas a pravil: „Až popluješ kolem (ostrůvků?) Palódes, oznam, že Velký Pan zemřel!“

Epithersés vyprávěl, že všichni, kdo to slyšeli, se podivili a radili se mezi sebou, zda je lepší příkaz splnit, nebo se do toho neplést a plout si po svých. Za těchto okolností se Thamus rozhodl, že bude-li vítr, propluje kolem a bude mlčet, ale bude-li bezvětří a moře kolem onoho místa klidné, tak vyhlásí, co slyšel. Když tedy připlul k Palódes a nebyl vítr ani vlny, pronesl Thámus ze zádi, hledě k pevnině, ta slova, jak je slyšel: „Velký Pan zemřel!“ Ještě než to dořekl, ozval se velký nářek, ne jednoho (člověka?), ale mnoha, smíšený s výkřiky úžasu.

Na lodi se nacházelo mnoho lidí, takže se ta zpráva brzy roznesla po Římě a císař Tiberius poslal pro Thamuse. Tiberius příběhu natolik důvěřoval, že nechal vyhledat a zjistit vše o Panovi. Učenci, kterých bylo na jeho dvoře mnoho, se domnívali, že byl synem Herma a Penelopé. (…) Mezi přítomnými bylo i několik dalších svědků, kteří byli posluchači starce Aemilianova.

Námořnická zkazka je zarámovaná příběhem Plútarchových známých. Její děj je lokalizován do okolí Echinadských ostrovů, což byly ostrůvky u severozápadního pobřeží Řecka, mezi Ithakou, Kefalonií, řeckým pobřežím a dnešním albánským pobřežím. Pozoruhodná je multikulturní skladba publika na lodi i na císařském dvoře: Řekové, Egypťan, Římané. Posádce lodi byla ta zvěst divná. A císař je zvěstí natolik zaujat, že povolá komisi učenců. Tiberius měl na stará kolena určitě dost starostí, leč nejspíš jiných, a Plútarchos referát o dobrozdání jeho poradní komise odbyl, protože u svých čtenářů předpokládal náboženskou gramotnost. Tak si na podobnou poradu o Panovi stručně zahrajeme.

Džbán s postavou Pana v roli držadla. Elyros (Kréta, okres Selino), 3. století před n. l. Archeologické museum v Chanii na Krétě, 5514. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hlava Pana pod držadlem džbánu. Alexandrie 25 před n. l. až 25 n. l. Getty Villa – Collection, Malibu, Los Angeles. Kredit: Dave & Margie Hill / Kleerup, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Navzdory zvěsti tajemného hlasu nutno přiznat, že Pan nepatřil mezi nijak velké bohy. Správně by se jeho jméno mělo přepisovat Pán, jenže to by vypadalo jako český překlad řeckého slova kyrios, pán, což není ten případ. Pan je bůh venkoncem zvláštní, jen zčásti antropomorfní, vypadá jako kříženec muže s kozlem. Za jeho otce je většinou považován Hermés a za jeho matku ta či ona nymfa. Kvůli jeho zjevu se mu olympští bohové smáli. Sice celkem dobromyslně, leč Pan, přestože je povedený smíšek, raději žil v odlehlých horských končinách, v divočině s nymfami, satyry a stády koz. Tam hraje na svoji proslulou flétnu, prohání nymfy a plaší lidi, pokud se tam vyskytnou. Vybafne na ně, jeho pokřik budí „panický“ děs, takovou panikou prý dokonce zahnal i Títány. „Homérský“ Hymnus na Pana klade jeho původ do Arkádie, do Hermova posvátného okrsku v okolí hory Kylléné:

„Tady [Hermés] pásal stáda ovcí s šedivou vlnou, když v něm vzplála mocná touha spojit se v rozkoši se sličnou nymfou, jíž Dryops byl otcem. Došel blahého sňatku a nymfa v svém domě zrodila Hermovi milého syna, hned při zrodu divného zjevu: kozlí měl růžky, byl křikloun a veselý smíšek… Jménem Pan ho nazvali, že tak rozveselil všecky.“

Už zde vidíme dodatečný výklad Panova jména asociací s řeckým slovem pan, „vše“. V tomto duchu byl Pan později chápán jako málem panteistický bůh přírody, jako božství přírody. K této jeho roli se dnes hlásí někteří ekologisté. Latiníci jej ztotožnili s Faunem.

Pan je ještě bezstarostnější bůh než Hermés. Nymfy se ho ovšem často štítí, zájem nymf o Pana častěji zobrazuje až renesanční a romantická mytologická malba. (Viz články Kylléné, arkadská posvátná hora s Jeskyní Hermova narození a Arkádie – Lykosúra a Lykaion podle Pausania i na vlastní kůži.) Z Pana, nymf a z celé Arkádie se už v průběhu antiky stalo téma bukolické idyly, selanky. V pozdějších dobách řada autorů ani netušila, že jde o reálný kraj v horách Peloponésu, různí podivníci tam kladli skoro cokoli, třeba i ztracený kmen izraelský. (Nutno poznamenat, že reálné arkadské pastýřky jsou mnohem oděnější a většinou o jednu až dvě generace starší než na renesančních a romantických malbách.) Pan byl ovšem ctěn i v jiných horských krajinách. Na Parnassu byla jeho svatyní Kórycká jeskyně nad Delfami. Jak a jestli vůbec Pan zemřel, nevíme. Jedinou zvěstí o jeho smrti je ona námořnická zkazka. Pan normálně nepatří k umírajícím bohům, ani k bohům odstavených svými nástupci. Ani výskyt Pana na ostrově není moc typický, avšak krajina severozápadního pobřeží Řecka splňuje podmínku hornatého kraje skoro bez lidí.

Pan se svou flétnou, drobný bronz z Peloponésu, 5. století před n. l. Musée de Mariemont, Belgie. Kredit: Vassil, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Pan za mlada, mramor. Římská kopie podle sochy z let kolem 420 před n. l. Kunsthistorisches Museum, Vídeň, Inv.-Nr. I 86. Kredit: Faustyna E., Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Námořnická zkazka zaznamenaná Plútarchem došla velkého zájmu u křesťanů. Byla pochopena jako pohanská ozvěna ukřižování Krista, s doplněním, že Plútarchem popsaný děj se odehrál večer po ukřižování Ježíše. Jenže Pan byl pro většinu křesťanů něco jako čert. Hlas, který slyšeli námořníci, byl pochopen také jako projev jeho vymýcení Kristovou obětí na kříži; každopádně jako pohanským způsobem zvěstovaný konec pohanství. Námořnická zkazka dostala nový náboženský punc.

Bůh je mrtev

Citovaná zvěst o smrti Pana, která došla nečekané pozornosti, zamíchala kartami kulturních vlivů. Novověký ateismus v mnohém čerpá z křesťanské polemiky s pohanstvím. Co se křesťanům osvědčilo proti „pohanským pověrám“, prostě proti myticky založenému náboženství, se později osvědčuje proti jakémukoli náboženství, tedy i křesťanství. Časem ovšem došla hlasu obava, jestli to křesťané i ateisté nepřehnali, zda toho nevyhubili příliš. V 19. století se objevují nářky nad smrtí Pana jako koncem božství přírody, včetně božské role lidské sexuality. Jde o reakce na „materialismus“ i pruderii onoho století. Výkřik „Velký Pan zemřel“ se proměnil do věty „Bůh je mrtev a my jsme ho zabili.“

Afrodíté, Pan a Erós. Sousoší vysoké 1,55 m. Parský mramor, kolem roku 100 před n. l. Nalezeno na Délu v Domě Poseidoniastů z Beirutu. Národní archeologické muzeum v Athénách, 3335. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pan a koza. Mramor, 47 cm, římské porno nalezené v Herculaneu ve vile papyrů, 1. století před n. l. až 1 století n. l. Archeologické muzeum v Neapoli, inv. n. 27709. Kredit: Simon Burchell, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Modelovým autorem je Friedrich Nietzsche (1844 až 1900). Jeho Zarathustra říká: „Což je to možné? Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh je mrtev!“ Onen světec je totiž posledním, kdo nepropadl pokrytectví, ani nevyměnil náboženství za ateismus. Bohové jaksi přirozeně vymírají nebo aspoň ustupují – a my je zabíjíme, tu svým pokrytectvím, tu racionalitou. V tom je pokrok i nostalgický povzdech.

Krom toho lidský rozum už kdysi v antice vymyslel také boha metafyziky. Tohoto centrálního garanta nekonečné platnosti konečné racionality a garanta pokrytecké morálky chce Nietzsche konečně zrušit. Jinak nezískáme svobodu při poznávání ani v ostatním životě. Tento vymyšlený bůh navíc srostl s řadou náboženských tradic. Nejde o vraždu, on je jenom myšlený, dnes by se řeklo, virtuální. Přesto třeba Derrida raději než destrukci navrhne dekompozici, dekonstrukci, abychom se mohli poučit z toho, jak byl sestaven, prohlédnout celý ten trik.

Pan se svou flétnou, drobná terakota, 155 mm. Řecká Itálie, 5. až 3. století před n. l. Museum zu Allerheiligen, Schaffhausen, Švýcarsko. Kredit: Helvetiker, Wikimedia Commons. Public domain.

Naivní člověk si smrt boha představuje tak, že kocour zmizel a myši mají pré. V naší civilizaci se nabízí jiný příměr ukončení globálního dohledu a pokynů: Jako kdyby serverům a úložištím Googlu vypnuli proud. Zvládneme to? Nezemře i naše důvěra v příčetný rozum?

Bůh je mrtev, nic není dovoleno

„Smrtí boha“ staré řády nezemřely, jen byly na čas upozaděny. Bůh metafyziky leckde znovu ožívá a leckterý z náboženských bohů taky. Sílí moralizování a pruderie, znovu se objevují metafyzické dedukce i náboženský fundamentalismus, mnohdy v podivných srostlicích, napříč náboženstvími a konfesemi. Moralistní hlasy jsou zčásti pochopitelné jako reakce na obecný stav společnosti, nicméně mu nepomohou.

Jenže se objevil zbrusu nový strašák, který se tváří nad míru svobodně, ač budí opak: bezbřehá volba vlastní identity a původně snad dobře míněný projekt korektnosti. Ruší prostor pro příčetnost i pro humor. Rozvržení sil ve společnosti nám vnucuje výběr mezi revitalizací metafyziky a fundamentalismu (s nálepkami „pravice“ a pokroku) a aktivismem agresivních pseudo-identit bez špetky soudnosti (s nálepkami „levice“, progresu a autenticity).

Nový strašák utiskuje život ve jménu „svobodně volených“ identit, tedy svévolných nápadů. Trefně to popsala Tereza Matějčková v knize Bůh je mrtev, nic není dovoleno. Ta by stála za podrobnější porozhlédnutí. Popisuje, jak „trans-moderní“ situace zdánlivě obnovuje smysl pro cit a pro hodnotu individuality, ale v reálu upřednostňuje náhodné pocity a choutky, ba dává jim za oběť i svobodu bádání a jeho prezentace. Společným jmenovatelem tradičního a nového zdroje umělých problémů je netýkavost, naivně přímočaré hledání sexu za vším, a především agresivní tón pohoršeného stoupence „pravdy“ nebo pocitu ublíženosti. Tereza Matějčková má štěstí, že je žena, a že ji těžko vinit z kolonialismu.

Příčetný prostor mezi dogmatismem údajné tradice a dogmatismem nových aktivistů se hledá těžko. Jedině ten by umožňoval řešení reálných problémů. Pozná se například podle toho, že alespoň část našeho poznávání nepovažujeme za pouze sociálně podmíněnou. Diskuze o tom, kolik je 2 +2 nebo o tvaru Země není diskuzí politickou ani „názorovou“. Bůh metafyziky byl omezený nerudný pedant, ale platnost racionality nám garantoval. Bez něho se to části lidí hůř vysvětluje. Snad se bez pohrobků podobných božstev můžeme navzájem lidsky tolerovat bez absurdního nálepkování (politického, sexuálního, ekologistického) a taky si uchovat smysl pro krásu a smysl pro srandu. Snad ještě zaslechneme hlas Panovy flétny.

Literatura:

Plútarchos: Περὶ τῶν Ἐκλελοιπότων Χρηστηρίων. Loeb Classical Library 1936.

Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra. Přeložil Otokar Fischer. Praha 1932 on line na webu Národní knihovny.

Pavel Kouba: Nietzsche, filosofická interpretace. Praha: Oikúmené 2006.

Tereza Matějčková: Bůh je mrtev, nic není dovoleno. Echo Media 2023.

Z. Kratochvíl: Suicidální povaha naší kultury mezi hulvátstkým a masochistním narcismem. Analogon (101), 2023, s. 17-22. (Tuze depresivní analýza.)

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Pavel Mervart 2020.

Fotogalerie Pan v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.