Kdy jste se dozvěděl, že se vám v Ulici „narodí“ otec?
Ulici točím už desátým rokem, takže dokážu svoji linku trochu předvídat. Případně si člověk říká, co mu v ní chybí, nebo naopak. Jednou za čas míváme sezení se scenáristy, kteří hercům sdělí podrobnosti o potenciálním vývoji postavy. Když jsem šel na jedno z těchto setkání, říkal jsem si, že by bylo dobré, kdyby se v ději objevil Jirkův otec, o němž kdysi hovořil, ale nikdy se jeho linka nerozehrála. Na konci schůzky se mě scenáristé zeptali, jak bych Jirkovo další směřování viděl já. Řekl jsem jim o své myšlence uvést do děje jeho tátu. Oni se na sebe podívali a evidentně bylo jasné, že o tom přemýšleli podobně jako já. Nápad se nakonec realizoval.
Oslovili Marka Vašuta, který se na roli soudce typově přesně hodí. V těchto týdnech se jejich linka rozjíždí a postupně se budeme dozvídat, proč spolu tihle dva už dvacet let nemluví. Práce s Markem je bezvadná. Nikdy před tím jsme se spolu, až na výjimku krátkého výstupu v druhé sérii Sanitky, nepotkali.
V době nástupu do Ulice jste zřejmě netušil, že se postava Jirky Hermana takto rozroste…
Vůbec. Popravdě jsem Ulici dlouho odolával. Oslovili mě asi dvakrát na nějakou menší roli, ale nepotkali jsme se časově a zároveň se mi do toho ani moc nechtělo. Pak najednou přišla nabídka na Jirku Hermana, který měl řešit vraždu Kláry Peškové (ztvárnila ji Hana Igonda Ševčíková – pozn. red.), přičemž jsem měl hrát zejména s Emilem Horváthem a Hankou Maciuchovou, mojí tehdejší kolegyní z Divadla na Vinohradech. Taková nabídka se nedala odmítnout. Předpokládal jsem, že případ vyšetříme a já z Ulice zase zmizím. Jenže Jirka Herman začal mít u diváků úspěch, a tak se jeho příběh postupně rozvětvoval až do dnešní podoby, kdy jsme s Gábinou, tedy Anetou Krejčíkovou v hlavní dějové lince. Baví mě, jak Jirku scenáristé hezky píšou, protože mám opravdu co hrát.
Jirka Herman nedávno žádal v seriálu Gábinu o ruku. Už jste měl tuto příležitost i v reálu?
Zatím jsem ještě nikdy nikoho o ruku nežádal. Bydlím se svojí ženou, s níž mám dvě děti, nejsme však sezdaní, a ani to neplánujeme. Nepotřebujeme na vztah papír, i když nevylučuji, že se to jednoho dne může změnit. Znám páry, které se vzaly až po čtyřiceti letech společného života. Možná to tak dopadne i u nás. Uvidíme.
Pomineme-li Ulici, jakou největší příležitost jste měl před kamerou?
Největší a zároveň nejzajímavější roli jsem dostal v seriálu Šéfka, kde jsem hrál v týmu s Kateřinou Winterovou a Petrem Konášem. Jsem za ni hrozně rád, jen mě mrzí, že nedošlo na pokračování. V Německu má seriál asi jedenáct řad. Tady vznikla jedna a šlo se od toho. Spousta mých známých Šéfku viděla a líbila se jim. Několik dílů jsem si pustil i já, a pokud jsem dokázal být nějakým způsobem objektivní, výsledek byl myslím fajn. Třeba k nějakému pokračování ještě dojde.
Co vám seriál přinesl?
Tentokrát jsem hrál policajta, který se pohybuje na hranici dobra a zla. Stál jen kousek nad propastí podsvětí, ale zároveň byl ve své profesi fakt dobrý. Bylo zajímavé natáčet tři měsíce v kuse, být ponořen dnes a denně do jedné postavy a věnovat se jedné práci naplno. Před natáčením jsme si prošli výcvikem, učili jsme se zacházet se zbraní a kopírovat pohyb policistů při akci, pracovat s nohama… a tak bych mohl pokračovat. Ačkoli to třeba nevypadá, jsem celkem pohyblivý, takže jsem si užíval i kaskadérských kousků, tedy kromě lezení do výšek. To mě jednou potkalo v Ulici, kde mě donutili vylézt na komín ve scéně, kdy jsem zachraňoval Šimona. Do toho se mi opravdu nechtělo.
Na ten komín jste ale přece vylezl?
Naštěstí to šlo nastříhat. Natočil jsem začátek, pak jsem slezl dolů, do toho šel prostřih kaskadéra. Jenže mě stejně museli na komín dostat, protože tam byl Jakub Krause coby Šimon, kterého jsem měl zachraňovat. Použili jsme na to plošinu, na níž stál kaskadér, který mě přešoupl v patnácti metrech nad zemí z plošiny do žebříku komína. To byla hrozná chvíle! Pak jsme tři čtvrtě hodiny točili připoutaní jednou karabinou ke komínu. Bál jsem se, aby karabina neselhala… Ještě teď, když o tom vyprávím, mi není úplně dobře. Přiznávám, Jakub byl mnohem statečnější než já. Podíval jsem se pak na denní práce, jestli nejsem v záběru moc zelený a jestli své repliky říkám přirozeně. Dopadlo to myslím celkem dobře.
Zkusil jste si z tohoto ranku ještě něco podobného?
Například v divadelní inscenaci 39 stupňů, což je bláznivá variace na špionážní film noir Alfreda Hitchcocka, kterou nyní hrajeme v plzeňském Divadle Alfa, jsem musel zvládnout klauniádu. To je docela makačka. Netroufám si ale říci, že bych ji ovládal. Učil mě ji klaun a umělecký šéf Divadla Alfa Tomsa Legierski, který má každý pohyb zmáknutý do detailů, kolikrát vypadá téměř jako gumový. Navzájem jsme si při zkoušení pomáhali, on mně s pohybem, já jemu s činoherními výstupy. Bezva symbióza.
Jak došlo k vašemu obsazení do muzikálu Jesus Christ Superstar, který uvádí Divadlo J. K. Tyla v Plzni?
Šlo o neskutečnou náhodu. Byl to podle mě nejkurióznější konkurz na světě, jaký do tohoto muzikálu někdo udělal. Divadlo dalo na Facebook fotky a video, že se u nich muzikál začíná zkoušet. Potěšilo mě to, protože z Plzně pocházím, navíc jsem tam byl v divadle několik let v angažmá a spoustu lidí ze souboru znám, a tak jsem příspěvek „lajknul“ a napsal pod něj YES. Asi za pět minut mi přišla zpráva od Lumíra Olšovského, tamního uměleckého šéfa muzikálového souboru a režiséra, s tím, zda bych si nechtěl zahrát v Ježíšovi Heroda. Těsně před zahájením zkoušek jim totiž vypadl herec. Jak jsem příspěvek „lajknul“, tak si na mě Lumír vzpomněl a řekl si, že bych se na roli hodil. Náhoda, osud? Tak jsem druhý den jel na první zkoušku do Plzně. Naštěstí se jedná jen o jednu písničku a výstup, takže jsem se song učil doma a v autě z nahrávky s Bohoušem Josefem, který hrál v české premiéře ve Spirále. Mám ten muzikál moc rád, asi mi ho někdo poslal shůry.
V Divadle Na Fidlovačce máte krátce po premiéře komedie Válka Roseových. Co vy a tento titul?
Nedávno jsem si pustil film s Michaelem Douglasem a Kathleen Turnerovou z roku 1989. Chtěl jsem vidět energii Dannyho DeVita, jehož roli právníka hraji, i když v našem podání nejsou Goldstein a Rose kamarádi. Na rozdíl od filmu máme i trochu pozměněná jména. Goldstein jde hodně po penězích a ani ho moc nezajímá, jak Roseovi dopadnou. Není to úplně příjemná figura, nicméně herecky zajímavá. Film jsem ale shledal celkem starým, i když výkony obou hlavních představitelů jsou i po letech skvělé. Naše inscenace v režii Tomáše Svobody je víc crazy, jde především po humorné stránce. Při zkoušení jsem se sešel opět s Anetou Krejčíkovou, s níž se potkávám v Ulici, a s Martinem Písaříkem, se kterým zase léta hrajeme v Divadle Ungelt v komedii Vejšlap. Takže se nacházím v dobré, léty prověřené společnosti.
Zdroj: TV Pohoda
