Článek
Nebyli jen sedláci u Chlumce, ale i spolek rychtářů zvaný Selské guberno
Jak už to tak někdy bývá, na počátku velké dějinné události bývá často náhoda, omyl nebo lidská schválnost. Nebylo tomu jinak ani při vzniku selského guberna a s ním spojených selských bouří roku 1775.
Zlatý patent. Dvě kouzelná slova, mantra, pověst o pergamenu popsaném zlatým písmem. Zrušení roboty v plném rozsahu. Konec církevním desátkům a tělesným trestům. Lid poddaný uvěří čemukoliv. Je náchylný věřit v lepší zítřky, protože přítomnost je hrozná. A budoucnost musí být lepší. Jaký by pak byl její smysl, kdyby i zítřek byl tak bídný jako dnešek?
Jenže žádný zlatý patent nebyl.
Existuje několik verzí o vzniku pověsti. První se týká skalského písaře, který se nepohodl se správcem panství a byl vyhozen ze služby. Rozzuřený písař následně sdělil poddaným, že správce před nimi tají patent o ukončení roboty. Potom sám onen zázračný patent poddaným napsal.
Ve druhé verzi jde o jistou vdovu, po níž chtěl farář příliš velkou částku za pohřeb manžela. Žena se obrátila na správce panství a ten zjistil, že farář měl v úmyslu ženu skutečně okrást. Ten na oplátku rozhlásil poddaným, že jim správce tají patent o svobodě.
Třetí teorie vypráví o jistém narovnání, které vypracovalo „selské guberno“ což měl být onen zázračný patent.
Selské guberno byla jakási setkávání a porady deseti rychtářů, kteří se scházeli na rychtě Antonína Nývlta ve Rtyni v Podkrkonoší. Vydali rukou společnou jakési narovnání, které upravovalo robotu a vydávalo vzory rozpisů robot. Je samozřejmé, že takový rozpis neodpovídal robotním nařízením císařské kanceláře.
Guberno mělo vliv minimálně na devíti panstvích východních Čech. Bylo považováno za hlavního podněcovatele selské vzpoury v r. 1775, jelikož po poddaných požadovalo robotní stávku, a to až do té doby, dokud nebude vyhlášen nový urbariální systém.
V čele stál rychtář Antonín Nývlt, hospodář a zároveň hostinský ve Rtyni v Podkrkonoší, který se těšil velké vážnosti a patřil mezi přirozené autority obce.
Netrpěl nouzí, robota se ho jako svobodného netýkala, a přesto se postavil do čela vzbouřenců. Obdělával jeden a půl lánový statek, a ještě si pronajímal půdu od faráře. Rychta, na které bydlel byla svobodná, robotní povinnosti se ho netýkaly.
V neděli 19. března 1775 večer se v jeho hospodě sešli rychtáři z okolí, protože nesouhlasili s rozpisem robot na další týden. Dohodli se, že ráno půjdou urgovat celou věc na zámek, což znamenalo, že v pondělí nenastoupí na robotu.
Zatím Nývlt s celou rychtářskou radou připravili narovnání podle vlastních představ. Robotu sice nezrušili ale upravili: „Z jednoho usedlýho měsíčně jeden den jezděcí roboty s párem koňma, item pěší za celý rok 6 dní. Tam, kde dřív bývaly dva až tři dny týdně, teď vycházel jeden měsíčně.“
Potom už obce z domácích i cizích panství žádaly vzor a guberno jim jej ochotně poskytovalo za poplatek na papír a pro písaře. Na výpisy z patentu a vzor robotní normy, který připravilo, čekali ve Rtyni vyslanci obcí ve frontě. Robotní klíč Náchodských přijali rychtáři z velké části východních Čech.
Podstatné pro další vývoj událostí bylo, že vydávali pouze svůj upravený rozpis robotních povinností. Neorganizovali ani se nijak nepodíleli na tažení davu ku Praze a na samotné rebélii.
Po nešťastném rozprášení sedláků v Chlumci nad Cidlinou 28. března 1775 na Náchodském zámku byl Antonín Nývlt s celou řadou svých spolubojovníků zatčen. Selské guberno zaniká.
„Poručík s vojskem obstoupil rychtu, a vkročiv do světnice, bambitkou na něj zaměřil, i kázal svázati jej, na vůz naložiti, a s několika jinými, kteří ono „guberno“ činili, do Hradce odvezti (4. dubna); odtud pak do Prahy na Malou Stranu dán do vězení. Tam hladem krocen, stále vyslýchán, a po mnoha útratách opět domů propuštěn, odsouzen byv na dvě léta k práci obecní. Pobočník jeho K. Dostál, zvětřiv dosti časně prach, utekl do Kladska. Navrátiv se později za odpuštění prosil, a toliko vězením trestán byl.“
Jenže ukončení jeho působnosti neznamenalo návrat poddaných na panství. Houfy sedláků se vydaly na pochod. Směr Praha.
Když 24. března přitáhli na Špitálské pole, před Invalidovnou jich bylo už na dvacet tisíc. Tam jim z Poříčské brány vyšel vstříc pod ochranou jízdního i pěšího vojska velitel Wied a purkrabí Fürstenberg s dalšími zemskými hodnostáři. Čtyři vůdci v čele davu byli vyzváni, aby odložili zbraně, přistoupili blíž a vysvětlili, proč v takovém počtu přicházejí.
„Jdeme do Prahy a chceme svobodu!“, zněla odpověď. Ten, kdo pronesl tuto větu byl rychtář Miran, který si přitom sáhl pod vyboulený kabát. Na otázku, co pod kabátem ukrývá, výhrůžně odpověděl: „Karabáč na panské šelmy, jako jsi ty!“ Netušil, že si těmito slovy podepsal rozsudek smrti.
Když velitel pražské posádky viděl, jak jsou sedláci vyzbrojeni, zakázal vojákům střílet ostrými náboji a vydal příkaz k útoku šavlemi a bodáky. Pěší i jízdní zakrátko povstalce rozprášili na všechny strany a začali je pronásledovat. Na osm set zajatců bylo uvězněno v blízké Invalidovně a čekalo na rychlý soud.
Jako první byl k trestu smrti odsouzen pětatřicetiletý přezletický rychtář Josef Miran. Marně za něj v Praze prosila jeho žena, která přišla se svými třemi dětmi a čtvrté právě čekala. Rozsudek měl být vykonán již za pět dní 29. března 1775. Šibenici vojáci postavili před Invalidovnou, právě na místě, na kterém pohrozil purkrabímu karabáčem.
Za mrazivého dne vyšel na popravu ve svém nejlepším oblečení a na prsou měl zavěšenu tabulku s nápisem „Buřič selského lidu a spoluraubíř“. Hořce plakal, když viděl mezi přihlížejícími svou nešťastnou ženu i děti. Jedenáctiletou Aničku, devítiletou Kateřinu a šestiletého Pepíka. Milost však nedostal. Miranova vdova přežila svého muže jen o tři měsíce. Počátkem července zemřela při porodu. Bylo jí 32 let.
Další popravy následovaly. U Újezdské brány byl popraven Josef Dvořák, devatenáctiletý syn sedláka z Roztok. Jejich šestadvacetiletý pacholek Josef Černý a u Vyšehradské brány Josef Šafář z Postřižína. Všichni popravení měli shodou okolností stejné jméno jako císař, a proto se o nich mluvilo jen jako o „čtyřech nešťastných Jozífcích“.
Rychtář Josef Černý alias Miran za svých pár slov zaplatil životem. Na rozdíl od skutečných vůdců povstání. „Selský císař“ Antonín Nývlt byl již na podzim z vězení opět na své rychtě ve Rtyni a ve své hospodě. Zemřel sedm let po potlačení povstání. „Selský generál“ Chvojka si odbyl tři a půl měsíce nucené práce na stavbě jakéhosi jezu u Pardubic a pak se také pokojně vrátil domů.
Zdroje:
