Moje tělo není vaše kulturní válka, říká režisérka divadelní hry o Istanbulské úmluvě

Barbara Herz je vycházející hvězda divadelní avantgardní scény. Její poslední hra je nejen o právním dokumentu, který Senát nedávno neschválil.

herz-nahled

Foto: A studio Rubín, Dita Havránková

Režisérka Barbara Herz

0Zobrazit komentáře

Mluví rychle, ale působí dojmem, že přesně ví, co chce říct. Barbara Herz, režisérka dokumentárního divadla, se po studiu na brněnské JAMU a režírování her napříč republikou usadila v pražském A studiu Rubín. V malém divadle uvádí hry, kterými se snaží akcentovat fenomény současnosti. Náměty k zamyšlení nad současnou společností tak mohou diváci sledovat ve hře Jenom matky vědí, o čem ten život je, O bílých heterosexuálních mužích, kteří jedí maso a nově i ve hře Istanbulská úmluva.

V komorním sále divadla A studio Rubín si sedáme do první řady. Před námi se rozvaluje arogantně se tvářící Petr Jeništa, za kterým stojí Lucie Syrová s vyděšeným výrazem a hrncem s polévkou v rukách. O chvíli později se k nim přidává Dan Kranich coby hlas pobouřeného lidu a před námi se rozehrávají absurdní monology a dialogy. Možná bychom se při nich za břicho popadaly, kdyby však neodrážely velmi hořkou českou realitu.

Dorazily jsme na svižnou, sedmdesátiminutovou hru z pera režisérky Barbary Herz, která se celá věnuje jednomu právnímu dokumentu – Istanbulské úmluvě. A stejně jako byla část české společnosti překvapená, jak moc vášní může takový dokument vzbudit, i nás udivilo, kolik emocí se dá rozehrát na základě suchého právního textu.

iu-8

Foto: A studio Rubín, Patrik Borecký

Žena s vývarem a maskulinní muž, hlavní postavy hry Istanbulská úmluva

Když k němu přidáte scény vytvořené podle skutečných výpovědí týraných žen, absurdní promluvy českých zákonodárců a zoufalé povzdechy těch, kdo se snaží oběti domácího a sexualizovaného násilí bránit, vzniká intenzivní podívaná. S Barbarou Herz jsme poté mluvily nejen o její nové hře Istanbulská úmluva, ale i o tom, proč může dokument, který se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí, děsit tolik lidí.

Bylo období, kdy jste křižovala republiku vlakem a režírovala v Ostravě, Brně, Praze a Ústí nad Labem. Tohle pracovní nasazení už teď nemáte?

Ne, teď přišla fáze mrtvolné pauzy. Měla jsem totiž premiéru každý druhý měsíc. Víceméně to vypadalo, že ve vlaku bydlím. V květnu byla v Praze premiéra představení Tanec Dervišů, v říjnu v Hradci Králové pak ska a v Praze v lednu Istanbulská úmluva. Tím maraton skončil a teď nabírám dech.

Po takovém záběru odpočinek není na škodu…

Při zkoušení Istanbulské úmluvy se mi poprvé stalo, že jsem se zhroutila. Vždycky jsem si myslela, že jsem odolný člověk, který vše dotáhne a odpočine si až pak. A ono ne. Ale vznikly tím pro mne i výzvy. Třeba jak to ustát ve chvíli, kdy člověk zkouší hru. A je zajímavé, že feministické úvahy ke mně přišly z míst, kde bych to vůbec nečekala – například když si musím přiznat svoji slabost. Bylo ale těžké přijít mezi herce s tím, že potřebuju podpořit, protože jsem na smrt vyčerpaná, a přesto po nich chtít, aby mi pořád důvěřovali. Ale zvládli jsme to, Istanbulskou úmluvu jsme nazkoušeli v lednu za dva týdny a ukázalo se, že je to možné.

Jak vás vůbec napadlo napsat hru o Istanbulské úmluvě? Přece jen není úplně běžné psát hry o právních dokumentech.

Pro mne to má dvě souvislosti. Nezisková organizace Otevřená společnost napsala projekt, jehož součástí byla divadelní inscenace. Chtěla, aby se nějakým způsobem týkala rovnosti. Aby nabídla pohled zachycující, že žijeme v našem krásném patriarchátu, který stále nemáme vyřešený, a muži by si měli uvědomit to, že mají v mnoha ohledech výrazně výhodnější pozici. A bohužel platí, že společenská nerovnost může vyústit v násilí.

Nadto se dlouhodobě zabývám moderními mýty, které nějakým způsobem kolují ve společnosti a jsou ošemetné. Je totiž strašně snadné vyvolávat pocit, že je něco přirozené, správné, postavené na zdravém selském rozumu a máme to tak všichni – přitom je to ale konstrukt, který se může naplňovat podle toho, jak člověk potřebuje. To jsem si poprvé pořádně uvědomila, když jsem inscenovala Matky. Na moderní mateřství jsou nabalené mýty, které v lidech vyvolávají zoufalé stavy, živí nenávist mezi matkami, podporují nevyžádané rady. Tyhle konstrukty vyvolávají také obrovské množství úzkosti. Týká se to i mytologie, která vznikla ohledně kojení.

iu-4

Foto: Patrik Borecký, A studio Rubín

Herec Dan Kranich jako hlas pobouřeného lidu ve hře Istanbulská úmluva

Co máte na mysli?

Člověk má pocit, že kojení je jediné správné, ale zároveň opomíjí socioekonomické aspekty. Ne každý je v takové pozici, aby se mohl dva roky soustředit pouze na kojení, protože chce dělat všechno pro nejlepší možný vývoj dítěte. Limituje to lidi, kteří jsou v situaci, kdy musí jít okamžitě pracovat, protože jinak by to rodina nemohla zvládnout. Tehdy mi začaly blikat kontrolky, že je potřeba mluvit o tom, že všichni nemají stejnou startovní čáru a někdo se dívá na jiné z nadřazené pozice.

Jak se vás témata, kterým se věnujete ve zmíněných hrách, dotýkají osobně?

Strašně moc. Uvědomila jsem si, že divadlo, které jsem dělala v Brně, tedy před tím, než jsem měla děti, bylo úplně jiné. Mateřství pro mě bylo zásadní předěl. Absolutně mě rozebralo na kousky a musela jsem se znovu poskládat dohromady. Začala jsem uvažovat o věcech, které mě před tím nikdy nenapadly. Týkalo se to i mého vnímání společenského nastavení.

Sama sobě se musím smát, že až prací na Matkách jsem pochopila, že osobní je politické. Sama tam pracuji se svým vlastním příběhem a sama do hry vstupuji, protože mi to začalo připadat zásadní: aby věci, o kterých mluvím, byly prožité. Abych naprosto přesně věděla, proč to dělám. Ale i když jsem začínala z těch osobních perspektiv, stejně jsme nakonec začali řešit systémový problém – jakým způsobem je mateřství vnímané v současné společnosti a jaké mu společnost nastavuje socioekonomické podmínky. Proto si ve hře lepíme na čelo žlutou nálepku s nápisem Osobní je politické.

A proč se podle vás politika neprolíná jen s osobním životem, ale také s uměleckým projevem?

Poslední dobou mi začíná připadat stále zajímavější zabývat se tím, jestli má divadlo aktivizační možnost ve společnosti. Zabývala jsem se tím už u hry Tanec dervišů o vnitřní a vnější svobodě, kde jsem řešila příběh konopného léčitele, adiktologa Dušana Dvořáka. Ten byl odsouzen za pěstování léčebného konopí k osmi a půl roku vězení. Říkala jsem si, že jedna věc je umění, ale druhá věc je, jestli může samotné dílo reálně něco změnit.

V rámci hry o Dvořákovi jsme tak začali dávat společenské záruky za jeho podmínečné propuštění, které nejprve nedostal. Sbírali jsme podpisy pro udělení prezidentské milosti, začali jsme dělat spoustu kroků, protože jsme usoudili, že není morálně přijatelné, že člověk, který pěstoval léčebné konopí, sedí natvrdo už čtyři roky mezi vrahy. Chtěli jsme tím vyzvat k medializaci a k debatě o tom, jestli je v pořádku třeba i to, že jsou vězněni 70letí dědové za to, že si vyráběli konopnou mastičku. Nechci řešit jen to, jestli je inscenace dobrá, nebo špatná, jaké bude mít recenze, ale jestli tím divadlem můžeme reálně ovlivnit dění ve společnosti.

iu-3

Foto: Patrik Borecký, A studio Rubín

Dialogy herců jsou postavené na skutečných výpovědích

V Istanbulské úmluvě jsou některé dialogy, respektive věci, které říkají muži ženě, velmi autentické a strašné. Z čeho jste vycházela? Jsou ty výroky postavené na výpovědích obětí domácího násilí?

Jelikož pracuji dokumentárním způsobem, je pro mě zásadní, abych stavěla na reálném základu. V Istanbulské úmluvě nám šlo primárně o to, jak se mýty propisují do reálné společenské debaty. Že to není jenom o tom se zasmát, ale že ratifikace probíhá reálně v Senátu a například pan senátor Michael Canov přednesl proslov o zákazu pomlázky. Tahle část hrála důležitou roli, protože jsem věděla, že nechci dělat inscenaci, která bude pouze sdělovat drásavé příběhy obětí domácího násilí.

Mám ale velký respekt k tomu, jak k záležitostem týkajícím se domácího násilí přistupovat. Věděla jsem, že potřebuji popsat situaci, kdy je žena ve vztahu, ve kterém ji partner fyzicky napadá, ale já bych nebyla schopná si jen tak sednout a napsat scénář. Bylo by to nefér vůči všem, kteří tohle museli zažít. Takže jsem poslala výzvu na moji oblíbenou facebookovou skupinu Everyday patriarchy bullshit. Zeptala jsem se, jestli by byl někdo ochotný se mnou svou zkušenost anonymizovaně sdílet pro divadelní hru. Bylo mrazivé, když se mi do druhého dne ozvalo deset žen. Pak jsem se jich podrobně vyptávala a jejich výpovědi jsem používala při psaní scénáře. Z reálných věcí, které ve hře zaznívají, pocházejí některé také například od lidí z azylových domů.

Podařilo se vám nahlédnout do toho, proč mají někteří lidé obavy z Istanbulské úmluvy?

Když jsem o tom mluvila s profesorem Jiřím Horáčkem z Národního institutu pro duševní zdraví, říkal mi, že z hlediska neuropsychologie mají lidé určité osobnostní predispozice k tomu, jak reagují na změnu. Někdo má mozek nastavený na velkou dynamiku, je schopný neustále proměňovat kontexty a podněty a dokáže se rychle přizpůsobovat rychlému světu. Někdo naopak potřebuje stabilitu a řád. A nyní se nacházíme ve velmi dynamické době, kdy se vše proměňuje rychlostí, která často ani pružným lidem není příjemná. A lidé, kteří pro fungování svého mozku potřebují stabilitu, dlouhodobost a odhadnutelnost, jsou v ohromné panice. Někdo se může cítit autenticky ohrožený tím, co se děje se světem.

Navíc můžete mít pocit, že se jako jedinec řídíte správnými hodnotami, děláte přesně to, co po vás odmala chtěli, a najednou někdo řekne, že ten váš svět zas až tak spravedlivý není. Ne každý je schopen dojít k revizi svých hodnot a postojů. Jsou lidé, kteří něco takového dokážou, ale také tací, kdo to nechtějí poslouchat, protože jim to rozbíjí jejich iluzi bezpečného světa.

Nikdo ale nenutí konzervativce, aby se vzdali svých konzervativních hodnot. A oni zároveň nemají nutit ostatní, aby bylo po jejich, a smést vše ze stolu se slovy: „To jsou ty vaše kulturní války!“ Jak říkáme i v inscenaci Istanbulská úmluva: „Moje tělo není vaše kulturní válka.“ Jak se mají cítit třeba moji kamarádi z LGBT komunity, že nejsou označeni jako plnohodnotní občané a nemohou uzavřít manželství? Nebo ženy v Polsku, které nemohou jít na potrat? Říct jim, že tohle je kulturní válka, je přece hrozné.

Nikdo nenutí konzervativce, aby se vzdali svých konzervativních hodnot. A oni zároveň nemají nutit ostatní, aby bylo po jejich.

Istanbulská úmluva nakonec Senátem neprošla. Co bude dál s dokumentem a co bude se hrou? Myslíte, že hra osvětlí lidem, kteří z něj mají obavy, jeho povahu a význam?

Můj obecný záměr je nepřicházet na konci s jasnou odpovědí. Nechci být režisérka, která sděluje univerzální pravdu. Samozřejmě, že v té inscenaci je zřetelný můj názor, protože si zároveň nedovedu představit, že bych pracovala v nezaujaté objektivitě. Asi bych nemohla zároveň vyslýchat oběti domácího násilí a Danielu Kovářovou.

Zároveň je pro mne zásadní lidi emocionálně zasáhnout. Ideálně vyvolat vlastní potřebu si o tom tématu něco zjistit. Protože co si budeme povídat, Istanbulskou úmluvu nikdo nečetl. I ti senátoři ex post pak říkali: „Ne, nečetl jsem to, jenom výtahy.” Postavili své rozhodování na e-mailech od Aliance pro rodinu a na pár interpretacích. A pak v rozhovoru senátor Zdeněk Nytra řekne, že si ani nezjišťoval čísla, jak jsme na tom s kapacitami azylových domů.

Jedna z nejmrazivějších věcí z celé inscenace pro mne je, když jsem se paní Jaroslavy Chaloupkové z azylového centra Acorus ptala, na co nezapomene, co se jí vrylo do paměti. Čekala jsem, že uslyším další brutální příběhy o tom, jak manžel manželce vyrazil zuby nebo nalil louh do vany. Ale ona místo toho řekla, že nejhorší pro ni je, že loni v říjnu museli odmítnout 22 obětí domácího násilí, protože byla plná kapacita krizových lůžek, kam se chodí na týden v těch nejurgentnějších případech.

iu-2

Foto: Patrik Borecký, A studio Rubín

Hra sází na výrazné vizuální prvky

Pro koho jsou vaše hry vlastně určené?

Tohle řešíme s Dagmar Fričovou, uměleckou ředitelkou divadla Rubín, často a je to pro nás dost zásadní otázka. Pro koho a jak ty věci dělat? Uvědomujeme si, že kdyby taková inscenace vznikla na Nové scéně Národního divadla, měla by to správné publikum. Nebyli by to ti poučení diváci, kteří chodí do Rubínu a kteří s největší pravděpodobností budou s námi na stejné vlně. Ale to už je otázka na dramaturgii velkých scén. Aby byli odvážní a vytahovali věci, které mohou lidi provokovat k názorům nebo emocím. Pořád doufám, že to lidem jak po emocionální, tak informační stránce dá něco nového. A nebo jen společně budeme sdílet témata, která se nás jako společnosti hluboce dotýkají.

Co se bude dít teď, když dokument senátoři zamítli?

Představení je vyprodané. Od začátku jsme si ale říkali, že doufáme, že hra říká i něco víc, než jen „senátoři, ratifikujte“. Její život nemusí být uzavřený tím, že úmluva neprošla, protože rozkrývá mechanismy, které ve společnosti přetrvávají. Když si vezmete, jak teď dopadlo i manželství pro všechny, tak si nemyslím, že by ta věc byla smetená ze stolu.

Přímo samotná úmluva je totiž symbol mechanismů střetu nového a starého světa a reality násilí. Taky se hodně bavíme o mýtu tradiční rodiny, který můžeme komunikovat dál. Za Rubín jsme se připojili k iniciativám senátorky Adély Šípové a Hlasu proti násilí, který bude vyzývat poslance, aby dokument nesmetli ze stolu alespoň oni (k ratifikaci je ale potřeba schválení v obou komorách Parlamentu – pozn. red.). Takže teď přichází do hry druhý život inscenace. Samozřejmě ale nepředpokládáme, že do Rubínu přijde celá Poslanecká sněmovna a my zásadně změníme názor poslanců. Je to spíš gesto, které mi přijde důležité udělat. Upozorňovat, že je tady hodně lidí, kteří si myslí, že to, co se stalo v Senátu, byla chyba.