22. ročník festivalu nového divadla Malá inventura proběhl v Praze na konci února. Nabídl 30 divadelních, tanečních, objektových a multimediálních představení a performancí na osmnácti scénách v Praze, přičemž neopomněl etablované divadelní skupiny, umělkyně a umělce či suverénní divácké taháky, jakými jsou bez pochyb inscenace Šmejdi útočí Divadla NoD, či Moskoviáda Divadla X10, ale ani tvůrce a uskupení méně známá. 

S ohledem na časovou náročnost festivalu jsem si v jeho programu mohla vybrat v podstatě pouze v prvním týdnu a jen několik inscenací. Sáhla jsem tedy cíleně po těch, které jsem dosud nezhlédla a které mě v programu nejvíc zaujaly. Za nimi přináším krátké ohlédnutí a napjatě vyhlížím další ročník. 

Climax

Celý festival zahájilo představení inscenace Climax, divadelního spolku Pomezí. Imerzivní inscenace uváděná od premiéry 10. 5. 2023 v objektu Za Poříčskou bránou, jak z anotace vyplývá, vypráví o tom, jak se ve stejnojmenném klubu jednoho večera setkává šest postav, které mají společného více, než je na první pohled patrné.

Potemnělé místnosti s – když už – barevnými a zpravidla bodovými světly, nápaditě zařízené plyšáky, zrcadly či houpačkami, neony, kouř, hlasitá hudba a herci pohybující se neustále přímo mezi diváky. To jsou nejzásadnější první dojmy. Chvíli trvá, než se akce rozeběhne a promění z bezcílného povídání skutečně jako někde v baru či na večírku, ale jakmile začnou herci vedle diváků komunikovat i sami mezi sebou, získává konečně inscenace na působivosti a začíná bavit. Divák zvolna poznává jednotlivé postavy, a pokud se nezasekne u jediné z nich a nepřestane korzovat prostorem, skládá si z jejich hovorů dohromady ne jeden, ale příběhy jich všech. O vztazích, které je pojí – důsledně, v podstatě každého s každým – současné i někdejší. O starých traumatech a vztazích s rodiči. O závislostech. Flashbacky se propojují s přítomností. Místy vše oddělují synchronizované choreografické vstupy. Komunikovat s herci (z pozice diváka) vlastně není nutné, byť to nejspíš zážitek může ještě umocnit. I tak je výrazný, byť si dokážu představit, že mít nosnější příběh či pro mě zajímavější linku, mohl by být ještě intenzivnější. Přeci jen traumata a vztahy krátce dospělých a jejich osudy jsou sice pokaždé znovu aktuální, pokud se skutečně vztahují k dnešku, ale nic moc navíc nepřinášejí. 

Jsou ovšem ideální cestou k seznámení se s formou imerzivního divadla – potvrzuji z vlastní zkušenosti. Začátek byl trochu zmatený a ve finále mi sice po zorientování se chybělo něco víc, ale i tak šlo o velmi dobrý start festivalu, z nějž zůstal intenzivní zážitek, který silně umocnila zejména výrazná výpravná stránka inscenace. 

Climax - Pomezí (foto: Jan Volejníček)

Objal mě Bůh a nic

Obrazově pohybová inscenace Objal mě Bůh a nic uváděná v prostoru vršovické kulturní křižovatky Vzlet vycházející z deníků Petra Lébla poskytuje nejintenzivnější zážitky a nejlépe působí tam, kde se skutečně drží v anotaci zmíněného – obrazu a pohybu. Scéna s výstupem odkazujícím k Léblově nastudování muzikálu Cabaret či scéna finálová se řadí k jejím vrcholům; v nich se obraz s pohybem, hudbou i veškerými (nejčastěji kouřovými) efekty pojí s emocemi a poskytují silný zážitek. Bohužel takových momentů není v inscenaci mnoho a mně osobně zaměření na milostný trojúhelník, jakkoli byl na konci Léblova života podstatný, prostě nestačilo. Zvlášť když samo o sobě na jevišti zdaleka nepůsobí jako to nejsilnější a nejzdařilejší, co inscenace může nabídnout. Vnímám jako vlastně degradaci námětu, když už tvůrci sáhli právě po téhle osobnosti, že nešli dál. V tom případě nebyl nutný Petr Lébl, takových nešťastných milostných vzplanutí je mnoho. 

Jak bylo mnohokrát uvedeno, Lébl patřil k nejvýznamnějším divadelním osobnostem v 90. letech v České republice, a podle dostupných informací i k lidsky velmi složitým osobnostem. Vedle milostných peripetií jej po pracovní i osobní stránce zřejmě výrazně ovlivňovala psychická nemoc a jeho tvůrčí činnost byla minimálně ve své době značně specifická. 

Inscenace tohle všechno zmiňuje žel maximálně v titulcích, když zrovna plátno neužívá k promítání dokreslujících obrazů a scén. To je působivé. Zajímavé jsou i odkazy a ohlédnutí na divadelní tvorbu tohoto „legendárního“ režiséra. Nicméně z toho všeho inscenace přináší vedle Cabaretu jen – a pomálu – odkazy na poslední Višňový sad, když se tedy soustředí zjevně opravdu až na konec Léblova života. V tom směru je snad vybraný úhel pohledu pochopitelný, ale i tak… Mně tak ve výsledku z celé inscenace zůstalo v hlavě několik obrazů a víc nic moc… 

Objal mě Bůh a nic - Vzlet

Modrovous Revival

Už název inscenace spolku Depresivní děti touží po penězích slibuje mnohé a stručná anotace pak další sliby přidává. 

Kromě jasného odkazu na původně francouzskou pověst, kterou převyprávěli mimo jiné i slavní bratři Grimmové, může divák očekávat i hudební zážitek spojený se zapojením bandu čtyř herců a muzikantů, kteří si mají všichni zahrát i onoho bájného Modrovouse. Společně s divačkami respektive diváky, kteří se dobrovolně stanou oněmi sedmi ženami. Vedle toho všeho dochází i na příslib hororu. 

S ohledem na zvolenou formu se inscenace jako taková nehodnotí nejsnadněji. S každým představením se logicky mění. Na základě toho festivalového, mnou zhlédnutého, však nemohu konstatovat, že by mě příliš zaujala. Právě už vhledem k formě. Do již s příchodem diváků zahájeného koncertu mužské kapely hrající cover verze nejrůznějších hitů, vstupují následně jednotlivé scénky. V těch se do role bájného Modrovouse převtělují postupně všichni členové hereckého a hudebního uskupení. Někdy v nich vystupují samostatně, jindy i všichni najednou, jedno však zůstává stále stejné. Modrovousovou ženou se pokaždé stává odvážný jedinec z řad diváků. A scénky jsou různého druhu. V některých manželka představuje prostý objekt určený k rychlé likvidaci, jindy k pohrávání si; tedy k povožení na průmyslovém vozíčku či k fotografickému zaznamenání, jindy se od ní (ať už manželky hrají divačky, či diváci, budu všechny souhrnně označovat za manželky) vyžaduje i nějaká ta interakce s herci. Scénky ale vždy končí stejně. Odklizením mrtvé manželky do zadní části jeviště, odkud může znovu a dál sledovat představení. 

Forma zajímavá, pro mnohé diváky jistě vábná a zábavná, já ji bohužel za nejšťastnější nepovažuji. V anotaci inscenace slibuje horor, mezi řádky humornou nadsázku a rovněž apel k dnešní společnosti, zamyšlení nad toxickou maskulinitou, nad stále aktuálním a nyní snad alespoň častěji zmiňovaným problémem násilí na ženách. Výsledný produkt mi žel žádný z těchto slibů nevyplnil, žádný z proklamovaných dojmů neposkytl. Jakoukoli hororovou atmosféru, či stupňující se napětí narušuje střídání scének a jejich formy. Před ním navíc každé čekání na odvážné diváky, a vlastně i jejich zapojení, či hudební, koncertní vsuvky. A nepřesvědčil mě ani rozhovor o toxické maskulinitě s již všemi ze hry vyřazenými manželkami. Jediná scénka před ním působila alespoň trochu angažovaně, byť jí z mého pohledu na to, aby skutečně fungovala, ubližovala logická nepřipravenost konkrétní manželky na pokládané otázky, takže následná debata na toto téma byla do inscenace z mého pohledu vecpána poněkud násilně.

V ohlasech čerstvě po premiéře zaznívaly povzdechy nad pocity úzkosti vyvolanými využitím divaček a jejich zapojením do hry v tom smyslu, že v konfrontaci znalého herce a zcela nepřipravené divačky, jež je tlačena do nejrůznějších poloh a komunikace, tato nezbytně opět působí jako slabší a snadno zneužitelná, podobně jako Modrovousem využité a likvidované manželky. Strašně ráda bych z inscenace měla alespoň takový pocit. Zaznívala i přání zhlédnout minimálně nějaké mužské diváky v rolích manželek a posoudit tak, jakým způsobem by se vyznění inscenace v tom případě změnilo. Ve festivalové repríze v rolích manželek vystoupila převážná většina mužů a za sebe musím konstatovat, že se tím zcela rozbila i veškerá snaha o apel k dnešní společnosti. Na úzkost z útisku nepřipravené divačky nedošlo a hovory o strachu, násilí či toxické maskulinitě pak působily prostě už jen jako násilně naroubované prázdné a umělé věty. Bez větší snahy o zamyšlení či vztažení se k dnešku. Bohužel. 

Modrovous Revival - Venuše ve Švehlovce

IRIS

Vrchol mé Malé inventury tak zajistila Iris uváděná pod názvem Invisible III. / Iris divadelním souborem Tantehorse – physical mime theatre v Paláci Akropolis. Autobiografická inscenace ve formě stand-upu promlouvá k dnešku a o dnešku: o zneužívání dětí i žen, o zneužívání moci, o rodině, o násilí; jazykem úplně odlišným od Modrovouse, v podstatě o tolik jednodušším, přímějším a o tolik působivějším. (A při zhlédnutí takto těsně po sobě lze jen těžko nesrovnávat.) Za nic se neschovává a divákům přináší silnou a emotivní zpověď herečky Iris Kristekové, která je, jako jediná účinkující, provází svým životem. 

Inscenace v počátku místy připomíná kabaret či prostě odlehčenou, až komediální formu stand-upu. K historkám o netypické, mnohačlenné rodině, žijící v ne zrovna nejvábnějších podmínkách na maloměstě (nabízelo by se říct přímo v sociální skupině na okraji společnosti), které rozhodně nejsou krotké, přidává velmi vydařené hudební a pěvecké vstupy. Zážitky, z nichž často tak trochu mrazí, provází černý humor, místy krajně nekorektní jazyk, poznámky a přiznání, jež ovšem míří zásadně do vlastních řad: do vlastního života, do vlastních zážitků, myšlenek, pocitů, do vlastních sociálních skupin. Nejprve do té původní, kam patří rodina a prostředí, z něhož Iris pochází, ale v podstatě současně s tím i do té nové, herecké a umělecké skupiny, kterou si sama následně vybrala.  

Přitom už na pozadí té v počátku především komické roviny divák nemůže nerozeznat velmi hořký podtón, ozvěny tvrdých až drastických zážitků z dětství a dospívání, s vyrovnáním s nimiž právě černý humor, výsměch, shození a nadsázka zcela zjevně mají napomoci. Tímhle úhlem pohledu jsou ovšem nahlíženy i další zážitky a životní peripetie, týkající se práce a vztahů, ty klidnější, běžnější, které Kristeková divákům zprostředkovává a s nimiž vnáší do svého představení nejvýraznější odlehčení. 

V nejčistší, už nepřikrášlované, neobrušované podobě se pak traumata na diváky valí v druhé části inscenace. Stále propojené s hořkou ironií a cynismem, ale už nezakrývané. Střepy, které zde slouží jako jedna z mála rekvizit či scénografických prostředků a Iris Kristeková po nich v závěru urputně šlape, fungují jako dokonalý symbol. Zpověď je v těchto místech hutná, bolavá a drastická, aniž by za ní v závěru zůstal jen pocit naprosté deprese – naděje se nezříká. 

Skvělé je, že přes značně odlišné pojetí i vyznění obou částí netrpí představení žádnou nesoudržností, nezatěžují je manýry a nadbytečná, bulvární potřeba sebeprezentace. Naopak, přináší divákům intenzivní zážitek v dokonale propracované a krásně čisté podobě. Zásadní úlohu na tom pochopitelně má nesmírně sugestivní výkon Iris Kristekové.

IRIS - Tantehorse – physical mime theatre