„Předpokládám, že zničíme hodně Starshipů během pokusů o přistání (z oběžné dráhy),“ prohlásil v roce 2021 Elon Musk. Jeho prohlášení je platné v obecné rovině: revoluční rakety, která mají šanci změnit nejen kosmonautiku, ale i život každého obyvatele této planety, testuje „starým dobrým“ způsobem. Za letu.
Ač je díky haváriím často terčem posměchu, jde o nejlepší způsob získávání dat. Žádné laboratoře, žádné certifikace, žádné modelování: když se týmy domnívají, že je raketa připravena, jde na start. Ví, že připravenost je jen zbožným přáním a že se let zřejmě skončí předčasně. Podobně SpaceX postupovala, když ladila přistání prvních stupňů Falconu 9. Krůček za krůčkem, mnoho jich zničila – a nyní má více než 200 úspěšných přistání stupně v řadě za sebou.
Navíc při ceně Starshipu zhruba 90 milionů dolarů za kus si ztrátu lze dovolit (v kontextu ceny celého programu, do kterého chce Musk vložit kolem deseti miliard dolarů). Získávají se data z letu, data z provozu. Na to málo, jak se Starship testuje a jak rychle se postupuje vpřed, je program vlastně překvapivě úspěšný.
Ostatně, posuďte sami.
Monstrum pro dobytí vesmíru
O megaraketě poprvé hovořil Elon Musk už v roce 2005: to bylo tři roky po založení SpaceX a tři roky před tím, než firma dokázala vynést na oběžnou dráhu první kilogram nákladu. V průběhu let se měnil její název, technické parametry i koncepce. Až se ustálil na stávající podobě známé pod názvem Starship. Systém se skládá z prvního stupně (Super Heavy nebo Booster) o výšce 71 m, průměru 9 m a prázdné hmotnosti zhruba 200 tun se 33 motory Raptor.
Do svých nádrží pojme až 3 200 tun pohonných látek (kapalný kyslík a zkapalněný zemní plyn, metan). Druhý stupeň (Ship) má výšku 50 m, průměr taktéž 9 m, prázdnou hmotnost kolem 100 tun a šest motorů Raptor (tři standardní, tři s prodlouženou tryskou pro zvětšení výkonu ve vakuu). Ten do svých nádrží pojme cca 1 200 tun stejných pohonných látek jako stupeň první.