Článek
Když člověk unikne jisté smrti, ať už na čemkoliv, klidně i na horské dráze či při pádu horkovzdušného balónu, ptají se ho často, na co v tu chvíli myslel. Přeživší odpovídají všelijak: „měl jsem štěstí v neštěstí“, případně: "někdo tam nahoře mě má rád!"- a tak všelijak podobně. Hlavně ale říkají že za žádnou cenu by na věc, která je málem připravila o život, už nikdy nevlezli.
Violet Jessop na věc, která ji málem zahubila, lezla vlastně pořád. A pořád dokola. V jejím případě byla tím osudovým předmětem loď. Vlastně několik lodí. Těch nejslavnějších z celé historie, právě pro jejich smutný konec. RMS Olympic, RMS Titanic a HMHS Britannic. Violet pracovala na palubách všech tří lodí, všechny tři ztroskotaly, dvě z nich se potopily a Violet jako zázrakem vyvázla. A nebyla to jen loď, takříkajíc „o kejhák“ šlo této ženě několikrát i na souši.
Ilustrační foto letáku lodní společnosti
Ve službách na lodích i po této neblahé sérii pokračovala dál. Přes nezáviděníhodné zkušenosti se zaměstnání na moři nevzdala. Na palubách výletních lodí vydržela Violet až do roku 1950, kdy v třiašedesáti letech odešla do důchodu.
Jaký byl životní příběh nepotopitelné Violet? A jak vlastně tři ztroskotání mohla přežít?
O přeživších z Titanicu psaly všechny světové deníky
Děvčátko s tuberou
Životní příběh Violet Constance Jessop začíná v Argentině. Narodila se 2. listopadu 1887 ve městě Bahía Blanca jako první dítě uprchlíků z Irska. Otec se jmenoval William, matka Katherine (Kelly). A tito Jessopovi neměli vůbec nic. Z Irska odešli zčásti za lepším životem, zčásti kvůli dluhům, které William ve své domovině „nasekal“.
Po vylodění v Argentině se mladí manželé usadili na okraji města v pustině, kde za pomoci nějakých místních postavili domeček, William začal chovat ovce a matka farmařit. Kelly začala rodit jedno dítě za druhým. Prvorozená dcera Violet Constance ještě v kojeneckém věku začala trpět úporným kašlem, který ji doslova trhal na kusy. Šli k nějakému lékaři, ale ten jen zakroutil hlavou, že to nebude mít dlouhého trvání. Děvčátko prý má pravděpodobně tuberkulózu.
Bahía Blanca v Argentině - přístav, jak vypadá dnes.
Ale Violet všechny překvapila, sice asi do pěti let byla slaboučká, žlutá, ruce jak sirky, skoro nejedla, ale přežila. A přestala i kašlat. Později ve svých pamětech vzpomínala, že nikdo nevěděl, jestli skutečně tuberkulózou trpěla. Mohlo to být vlastně cokoliv. Ale prokázala skutečnou vůli k životu a houževnatost, která se s ní měla táhnout až do smrti.
Uzdravené děvče vyrůstalo a muselo se starat o sourozence, kterých neustále přibývalo. Matka jen rodila nebo byla těhotná. Nakonec jich bylo devět, ale jen šest se dožilo vyššího věku - tři děti zemřely, měly stejné příznaky jako Violet. Ta zatím vyrůstala v krásnou mladou dívku, měla dlouhé černé vlasy a pronikavé oči. A navíc byla velice silnou osobností. „Táhla“ celou domácnost, péči o sourozence, pomáhala matce a churavějícímu otci, a ještě se stačila vzdělávat v klášteře.
V době, která dívkám skutečně příliš nepřála, byla Violet jedinečná. Když jí bylo šestnáct let, otec zemřel po nevydařené operaci v nemocnici ve městě Menodza. Tato událost v ní probudila touhu stát se zdravotní sestrou a lidem OPRAVDU pomáhat. Mělo se tak stát, ale až za dlouhou dobu - a až po ztroskotání Titanicu.
Violet Jessop v uniformě zdravotní sestry
Já chci na moře!
Po smrti otce ztratila rodina živitele a matka se s dětmi musela vrátit do Evropy, tentokrát do Británie, Irsko minula obloukem. Kelly se nechala zaměstnat u společnosti Royal Mail Line (Royal Mail Steam Packet Company), kde působila jako palubní stevardka na lodích této skupiny. Violet zatím zůstávala na souši a starala se o sourozence. Matka byla na moři neustále.
Violet dřela jako pověstný kůň, jen občas se matka vylodila, přivezla peníze a zase spěchala zpátky na loď. A v roce 1908 čekala Violet další rána - matka onemocněla rakovinou prsu -bylo to již v pokročilém stádiu. Nezbývalo jí nic jiného než Kelly napodobit. Místo matky k Royal Mail Line přijali dceru.
Jenže Violet byla moc hezká. A to byla chyba. V té době působil na lodích kolektiv stevardek převážně staršího, až pokročilého věku. Hlavně proto, aby tyto ženy zůstaly nepovšimnuté - působily spíše než co jiného jako uklízečky a posluhovačky bohatým hostům. Musely být nenápadné, co nejvíc zakryté, jednoduše - neviditelné. Vyžadovala se od nich pouze práce, nesměly se bavit s hosty, nebo nedejbože se dát do řeči s nějakým mužem.
Propagační plakátek Royal Mail Line
Zaměstnavatelé při spatření krásné Violet poněkud zaváhali. Bylo jim jasné, že mladá hezká holka způsobí poprask i mezi kolektivem stevardek a nikdo nechtěl nějakou vzpouru mezi palubním personálem. Nicméně to zkusili a po zaučení nastoupila Violet na svou první loď - Orinoco. Ale jak vypadala! Aby zakryla všechny své vnady, musela nosit dlouhé hnědé beztvaré šaty, na hlavě čepec, vysoký límec, obrovské boty.
Na svou první plavbu vzpomínala jako na očistec plný neustálé šikany. Samotnou loď Orinoco označila za zablešenou kocábku, která se napůl potápěla. Přesto získala během jediné plavby několik nabídek k sňatku. Vesměs od starších pánů, kteří zkušeným zrakem prokoukli, co se skrývá za oděvem strašáka do zelí. Tudy cesta opravdu nevedla.
O rok později si podala žádost o zaměstnání ke společnosti White Star Line. Byla snaživá, rozumná a měla štěstí. V roce 1909 byla Violet Jesssop jako mimořádně oblíbená zařazena na prestižní loď Olympic.
Leták společnosti White Star Line, zvoucí k plavbám…
Útěk hrobníkovi z lopaty poprvé: Olympic
A Olympic se jí nezdál. Už byla poměrně zkušená „mořská vlčice“ a věděla, že s lodí je něco v nepořádku. „Choval se divně, Olympic byla divná loď. Věřte nebo ne, já jsem to prostě nějakým způsobem cítila. V hlavě, ale hlavně v nohách. Pod nohama jsem to cítila. Bylo to nepříjemné, divné, až strašidelné. Něco se stane, říkala jsem si,“ uvedla Violet. A měla v nose.
20. září 1911 se zaoceánský parník RMS Olympic srazil s křižníkem britského námořnictva HMS Hawk. Nejednalo se o útok, ale o nešťastnou náhodu. Obě lodě byly značně poškozeny. Hawk měl zničenou příď, ale Olympic to odskákal více - doslova se rozlomil v půli. Nepotopil se jen zázrakem a musel být odtažen do doků. Naštěstí si katastrofa nevyžádala oběti na životech. Všichni cestující i posádka nehodu přežili. Včetně Violet.
Olympic v plné kráse
Oprava Olympicu v loděnicích Harland & Wolff trvala přes dva měsíce a byla kvůli ní pozastavena stavba Titanicu. Ten musel Olympicu uvolnit místo v jediném suchém doku na světě, kam se velká loď vešla. Na opravu Olympicu byl použit lodní šroub vyrobený původně pro Titanic.
Nastalo vyšetřování, zasedala komise, dokonce se konaly i zkoušky přímo na vodě, kdy vlečný člun představoval Hawk a parní jachta Olympic. Tyto zkoušky ukázaly, že srážka byla nevyhnutelná, i kdyby obě plavidla byla od sebe vzdálena ještě dalších 500 metrů. Obrovská hmotnost plujícího monstra Olympicu vytvořila takovou sací sílu, kterou nemohl nikdo odhadnout.
Fotografie Olympicu a Hawke po srážce
A Hawk, i když okamžitě zabral na zpětný chod, narazil do zadní části velké lodi a rozerval Olympicu pod čarou ponoru pravobok. RMS Olympic byl po opravě vrácen zpět do plného provozu a společnost upravila předpisy, aby se podobné srážky neměly opakovat. Na úpravu manévrovacích schopností lodí však už nikdo z White Star Line nepomyslel, což se mělo stát nedbalostí přímo fatální.
A Violet Jessop u toho měla být také. Někteří zaměstnanci se po srážce skutečně lekli a raději uprchli na souš. Violet u společnosti zůstala. A na řadu přišel Titanic.
Stevardky z Titanicu po nalodění. Violet je třetí zleva
Útěk hrobníkovi z lopaty podruhé: Titanic
Violet Jessop dále pracovala na Olympicu, kde byla šťastná. Pro zajímavost - pracovala 17 hodin denně a dostávala 2 libry a 10 šilinků měsíčně. Jenže přátelé ji začali přemlouvat, aby s nimi šla na Titanic. Zbrusu nová chlouba a pýcha společnosti White Star Line měla vyplout 10. dubna 1912 ve 12.00 hodin z jihoanglického přístavu Southampton. Nakonec kývla, dokonce se stala vedoucí stevardkou na Titanicu - a to jí bylo pouhých 24 let.
Spolu s přáteli přijela drožkou do přístavu a nalodila se na majestátní kolos. Už samotné vyplutí se neobešlo bez potíží, když málem došlo k nehodě - Titanic se téměř srazil s lodí City of New York - obě plavidla se minula o metr.
Titanic vyráží na svou první a poslední cestu
Příběh ztroskotání Titanicu je notoricky známý. Jak na celou událost vzpomínala právě Violet Jessop, zaznamenala ve svých pamětech. Konečně prý na Titanicu vzniklo slušné zázemí pro personál. Byly zde pro ně přichystány moc pěkné kajuty, které se nedaly srovnávat s „noclehárnou s dřevěnými pryčnami“ na Olympicu. Postaral se o to Thomas Andrews, konstruktér luxusní lodi, který při katastrofě zemřel v ledových vlnách Atlantiku.
Často jsme při našich obchůzkách narazili na našeho milovaného návrháře, jak se nenápadně pohybuje s unavenou tváří, ale spokojeně. Nikdy neopomněl zastavit na veselé slovo, litoval jen toho, že jsme se „vzdalovali od domova“. Všichni jsme znali jeho lásku k jeho irskému domovu a tušili jsme, že touží vrátit se do klidu jeho atmosféry, dopřát si tolik potřebný odpočinek a na chvíli zapomenout na projektování lodí.
Zde je ona uvedená událost, kdy se Titanic těsně míjí s parníkem New York - chyběl fakt metr…
Titanic vyplul na svou první a zároveň poslední cestu. Violet si plavbu užívala, všude panoval luxus, který se nedal srovnat s žádnou lodí, na které dosud působila. Dokonce prý ani necítila „pod nohama“ nějaké přicházející neštěstí, jako se to stalo v případě Olympicu. Prý si dovedla představit, že na Titanicu stráví celou svojí další pracovní kariéru. Bylo to tam skutečně úžasné. Každý večer chodila na palubu, aby se nadýchala jiskřivého vzduchu a „krásně se mi spalo, člověk ani nevěděl, že je na lodi, to neustálé kymácení u Titanicu nebylo“.
Thomas Andrews, konstruktér
Na palubu vyšla i čtvrtý večer plavby:
I když slunce celý den nesvítilo tak jasně, byl to krásný západ. A do vzduchu se vplížilo trochu chladného štípnutí, které bylo lahodné. Posloužilo jen ke zdůraznění tepla a přepychu, který se v Titanicu skrýval. Sešla jsem do kajuty, měla jsem po službě. Pomodlila jsem se maminčinu modlitbu, kterou mi dala na kusu papírku jako talisman, který nosila i ona - měla chránit před ohněm a vodou. Ještě jsem se rouhala - milá matko, zde se mi nemůže vůbec nic stát. Líza (Elizabeth Leather, spolubydlící stevardka) už spala. A já bezpečně usnula také. Byla to pevnost, bylo to bezpečí, byl to domov.
14. dubna 1912 ve 23:40 lodního času se Titanic srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, 15. dubna kolem 2:20, klesl ke dnu. Zahynulo přibližně 1500 lidí, cestujících i členů posádky. Příčinou srážky byla vysoká rychlost, nedostatečně (jižně) vychýlený kurs, který chybně určil kapitán Smith, nevhodné světelné podmínky a zákaz pátracího světla pro britské civilní lodě - tak zněl oficiální závěr vyšetřování.
Negativní roli v tom všem sehrál i příliv tisíciletí, který nastal 4. ledna 1912 - kvůli němu bylo v moři nebývale velké množství obrovských ledových kusů. Hlídka navíc nebyla vybavena dalekohledy.
Obraz potápějícího se Titanicu
Příčinou vysokého počtu obětí byla zejména špatná organizace záchranných prací a nedostatek záchranných člunů v kombinaci s v té době moderním, ale stále nedostatečným stavem technologie záchranných člunů. Těch bylo navíc pouhých 20 o kapacitě 1 178 osob, i když se v době katastrofy na palubě nalézalo přes 2 200 lidí.
Violet uvádí, že náraz zaznamenala v posteli, kde byla sice ospalá, ale nespala. Cítila jemné zatřesení. Rozruch ji spolu s Elizabet vylákal ven, rychle se oblékly a běžely na palubu. Tam potkaly Andrewse, který s kapitánem obhlížel loď. Mávl prý rukou, všeříkajícím gestem, že je vše ztraceno. Dvacet minut po půlnoci bylo personálu oznámeno, že se loď potopí.
Jeden ze člunů s trosečníky - foceno přímo z paluby Carpathie
Na Violet a ostatní čekala hrozná povinnost - zachovat pokud možno klid a instruovat panikou ochromené cestující. Violet musela být na palubě a dostala na starost velkou skupinu emigrantů, kteří neuměli slovo anglicky. Rukama nohama jim názorně pořád dokola ukazovala jak si mají nasadit záchranné vesty, jak se hlásit u člunů. Také musela gesty ukazovat, že do člunů smějí pouze ženy a děti:
Bylo to děsivé. Byla to hrozná povinnost, ti lidé nechápali. Musela jsem být klidná, ač jsem věděla, že muži budou odsouzeni ke zkáze. Ale o těch člunech jsme nevěděli, skutečně nevěděli. Já jen dostala příkaz, že půjdou ženy a děti. Myslela jsem, že na muže bude také místo. Pak kolem proběhl Jock (pravděpodobně houslista Jock Hum), který křičel - není místo, není místo, utíkej, Vi… Přesto jsem pořád dokola ukazovala a ukazovala.
Mimochodem, ve velkofilmu Jamese Camerona Titanic můžeme takovou stevardku vidět - ukazuje lidem, jak si nasadit vestu. Dle všeho je tato postava ženy inspirována právě Violet Jessop. Ta nakonec dostala příkaz nastoupit do záchranného člunu číslo 16. V něm sotva zbývalo místo mezi převážně neanglicky hovořícími lidmi - většina z nich pocházela ze severských zemí. Violet tedy usedla. Loď už byla nakloněná, zvedala se z vody nahoru. Jeden z důstojníků na palubě podal Violet do náruče malé dítě a člun byl spuštěn na ledovou vodu.
Spása zachráněných - Carphatia
Polednice na Carpathii a půlnoční telefon
Violet držela dítě a pozorovala ve strašlivé zimě celou zkázu té „báječné“ lodi. Celou ledovou noc k sobě tiskla dítě, zahřívala ho na svém těle. Když zavládlo hrobové ticho a Titanic zmizel z hladiny, nikdo prý neřekl ani slovo. Člun se pohupoval, nikdo nic nevěděl, malé dítě mlčelo. „Myslela jsem, že je mrtvé. Přesto jsem ho držela.“
Druhý den ráno byla Violet a zbytek přeživších zachráněna lodí RMS Carpathia. Podle její pozdější oficiální výpovědi k ní na Carpathii přiběhla cizí žena se „zoufalým, až bláznivým výrazem, promodralá, měla zmrzlé vlasy s kusy ledu v nich..“ A dítě jí z náruče vyrvala a vzala si ho k sobě. Podle pozdějších zjištění se mělo jednat o malého Assada Thomase, který na lodi ztratil otce a dva sourozence.
Přítelkyně paní Thomasové, Edwina Celie Troutt, obcházela celou Carpathii a hledala kohokoliv, koho by mohla znát. A Assada prý poznala podle nějakého kusu oděvu (zmiňuje se čepička nebo dečka), kterou mu sama během plavby na Titanicu upletla. Později se chlapec shledal se svou matkou, paní Thomasovou, která byla v úplně jiném člunu. V Carpathii sice byla, ale v bezvědomí a napůl zmrzlá.
Vrak Titanicu
Violetin životopisec John Maxtone-Graham, který její memoáry zpracovával, dal k dobru jednu docela strašidelnou historku, které ani on sám nemohl uvěřit. Violet mu vyprávěla, že několik let po svém odchodu do důchodu jí v noci zazvonil telefon. Psal se rok 1950 a bydlela v malé vesnici. Lidé sice věděli, že přežila Titanic, ale žádné podrobnosti, Violet o tomto mlčela. V telefonu se ozval mužský hlas, který se zeptal, zdali zachránila v noc potopení Titanicu dítě.
„Ano, to jsem byla já,“ řekla Violet. Chlapec se rozesmál a řekl: „Tak to jsem já!“. A zavěsil. Jenže to nemohl být on, Assad zemřel v roce 1931 ve věku 19 let na zápal plic. Maxtone-Graham vrtěl hlavou s tím, že to byly určitě nějaké děti z vesnice, které si chtěly ze staré ženy udělat legraci a vystrašit ji. Odpověděla: „Ne, Johne, nikdy jsem ten příběh zde nikomu nevyprávěla, než jsem ti ho vyprávěla teď. Nikdo to neví. Jak by mohli lidé z Carpathie vědět, kde nyní bydlím? Vždyť nikdo ani nevěděl, jak se jmenuji…“
No, možná přebujelá fantazie staré ženy, nebo touha po pozornosti? Ovšem tu Violet skutečně neměla zapotřebí, své memoáry sepsala velice neochotně a po několikaletém přemlouvání.
To je jen taková odbočka do budoucnosti. Ve Violetině příběhu můžeme pokračovat dál. Titanic byl na dně Atlantiku. A na Violet Jessop čekal ještě Britannic.
Britannic
Útěk hrobníkovi z lopaty potřetí: Britannic
Violet Jessop si nedala pokoj a nedala. Byla prostě taková, nezdolná, neústupná. Po zkáze Titanicu nastoupila na nucenou dovolenou, i když nechtěla. A vrátila se na Olympic, na kterém se plavila až do roku 1914. Palubu lodi opustila jen kvůli tomu, aby si udělala kurs pro zdravotní sestry u Červeného kříže, což byl její dlouholetý sen. Ale působila dál jako stevardka, nicméně nyní měla ještě vyšší kvalifikaci - právě jako zdravotnice.
Už se stala skutečným pojmem mezi stevardkami. Když vypukla první světová válka, sesterská loď Titanicu, HMHS Britannic, se změnila v největší nemocniční loď Královského námořnictva. Na palubu třetího z obrů nastoupila Violet již jako dobrovolná zdravotní sestra. Plující nemocnice přivítala Violet Jessop tak trochu jiným prostředím, než na jaké byla zvyklá.
Umělecká představa Violet Jessop na Britannicu
Vzpomínala ve svých pamětech, že když se hlásila do služby na Britannic, důstojníci v kanceláři White Star Line jen nevěřícně kroutili hlavou - museli si říkat něco jako: „To toho ta ženská ještě nemá dost?“
Patrně na celém světě nebyl nikdo druhý, kdo by vnitřní uspořádání lodi znal tak dobře jako já. Byla jsem na Olympicu, když se srazil na Solentu s Hawkem, i na Titanicu a také jsem byla ochotná sloužit na lodi, která se dvěma předešlým podobala jako vejce vejci. Ačkoliv na Britannicu kvůli válce nesvítily tisíce světel a nehrála hudba, namísto smokingů bylo vidět jen uniformy, obvazy a zase uniformy, byla to nádherná, důstojná a neskonale majestátní loď. Nic se nemůže vyrovnat těmto lodím. Když zmizely z moře, přišel oceán o kus své krásy.
Osud Britannicu se naplnil 21. listopadu 1916 poblíž ostrůvku Kea v Egejském moři. Lodí otřásla exploze (někdy se uvádí dvě). Kolos velice pravděpodobně najel na minu. Ale jedna z verzí pracuje i s teorií, že Britannic byl potopen torpédem německé ponorky. Vodotěsné přepážky Britannicu sice byly po katastrofě Titanicu vytaženy až k palubám, ale nebylo to nic platné.
Okénka v bocích nemocniční lodě zůstávala kvůli čerstvému vzduchu otevřená. A dovnitř se jimi valila voda. Navíc stroje stále pracovaly a naklánějící se loď jela po vodě dál a dál, takže postupně zajížděla pod hladinu.
Ošetřovatelky na Britannicu. Jedna z nich by měla být Violet, kvůli kvalitě fotografie se nedá určit která z žen to je
Violet se spolu s ostatními dostala do záchranného člunu číslo 2. Jenže v něm dlouho nepobyla, stále běžící lodní šrouby doslova nasávaly čluny pod zádí na levoboku plavidla. Violet skočila do vody, ale byla nasáta také. Udeřila se hlavou o kýl lodi. Podle všeho ji od devastujícího zranění zachránily její husté vlasy, které měla obtočené kolem hlavy. Zůstala při vědomí, chytila se nějakého kusu dřeva a byla vytažena do jedné z řeckých lodí, které byly naštěstí všude okolo.
Violet… Nepotopitelná slečna štěstěny
Také teplota moře byla příznivá. Zkáza Britannicu si vyžádala „pouhých“ 30 obětí. Violet z lodi pozorovala, jak se Britannic dvě hodiny po výbuchu potápí: „Bílá pýcha lékařského světa oceánu… Sklonila hlavu trochu, pak trochu níž a ještě níž. Všechno palubní zařízení spadlo do moře jako dětská hračka. Pak se strašlivě vrhla střemhlav a její záď se vzpínala stovky stop do vzduchu, až s posledním řevem zmizela v hlubinách.“
Trpěla pak dlouho bolestmi hlavy. Až po několika letech u lékaře zjistili, že utrpěla zlomeninu několika lebečních kostí. Po této události už Violet nikdo neřekl jinak než Slečna Nepotopitelná. A pořád sloužila na lodích. U společností Red Star Line a Royal Mail Line. Do penze odešla v třiašedesáti letech. a v důchodu také společně se svým přítelem Johnem Maxton-Grahamem napsala knihu pamětí.
Potápějící se Britannic
„Jonáš“ Priest a smrt na souši
Ale nesmíme zapomenout na jejího mužského protějška, který tohle všechno přežil také. Violetin příběh je přece jen známější, protože to byla žena. To je takové více „sexy“, jak by někdo řekl. Ale příběh Arthura Johna Priesta (1887-1937) je sice skoro zapomenutý, ale v mnohém podobný. Tento topič totiž byl stejně jako Violet na Olympicu. Z Titanicu unikl ze zatopené kotelny na poslední chvíli a skočil do vody, kde se jako zázrakem dostal do jednoho ze člunů.
A Britannic přežil také - opět skokem do vody rovnou z paluby. A to nebylo všechno - on toho přežil ještě daleko více. Potopení lodí Alcantara a Donegal zavinila torpéda německých ponorek a Priest byl opět u toho. Z moře musel odejít na souš kvůli ostatním námořníkům. Ti ho považovali za prokletého, říkali mu „Jonáš“ a odmítali s ním být na jedné lodi. Raději dal tedy sám výpověď.
Nešťastný topič Arthur John Priest
Violet byla jednou vdaná, ale manželství zůstalo bezdětné. Rozvedla se a o jejím manželovi není v pramenech ani zmínka. Od roku 1950 žila v historickém domku z 16. století v Great Ashfieldu (Suffolk, Velká Británie). Chovala kuřata a provozovala slepičí farmu. Osamělá stará žena o svých dobrodružstvích nikdy nemluvila, až ji vyhledal Maxton-Graham.
5. května 1971 ve věku 84 let zemřela na následky srdečního selhání – jako jedna z posledních přeživších dospělých z Titaniku. A kupodivu, Violet Jessop zemřela na souši!
Paměti Violet Jessop
Neuvěřitelný příběh Nepotopitelné Violet ukazuje, jak může mít člověk skutečně silnou vůli a lásku ke svému povolání. Od pobytu na lodích ji totiž neodradilo vůbec nic. Katastrofy, zranění, nebezpečí, téměř jistá smrt. Přesto zůstala lodím věrná.
Fascinující Violet Jessop - nezdolná Slečna štěstěny.
Zpracováno podle:
