Článek
„Jsem proti trestu smrti věšením od té doby, co jsem věšel tu krásnou slečnu. Tak dlouho objížděla Štrosmajerák, až tam na nástupišti tramvaje bylo tolik lidí, že si dodala kuráž a napálila do nich dodávku… Než jsem ji oběsil, podělala se, pomočila a pozvracela tak, že mi toto mé řemeslo zhnusila.“
Jeden z mýtů a výtvorů lidové slovesnosti, který se traduje už 49 let.
Bohumil Hrabal, spisovatel a pábitel ve své knize Ponorné říčky popsal „údajnou“ zpověď pankráckého kata. Ten si postěžoval, že ta holka mu dočista jeho popravčí řemeslo zošklivila. Cestou k šibenici se měla pozvracet, pomočit a pokálet. Prát se s ním a zlomit mu dokonce prst.
Hrabalův kat je pouze literární postava a pro žádnou rvačku neexistuje jediný doklad.
Tuto literární fikci postupně přebraly různé noviny a dál byla kopírovaná i v dobách internetu. Bombastické titulky prodávají.
„Já, Olga Hepnarová“. Tak začínají dopisy, které těsně před tragickou událostí poslala do redakcí Mladého světa a Svobodného slova. Dost rozsáhlý text obsahuje některé údaje z jejího života, které považovala za důležité nebo pro její život zlomové. Zcela jasně a bez příkras uvádí, že celý život byla „otloukánek“ a to, co provede, je pomsta společnosti.
Opakovaně a nelítostně ji bil otec Antonín Hepnar.
V Opařanech byla vylákána do sprch a tam do krve zbita.
Na Betlémském náměstí v Praze byla zbita stejně starou dívkou.
V jedenácti letech byla skupinou chlapců zkopána mezi nohy.
V knihařské dílně fyzicky napadena vedoucím Chladem.
Vysmívání, ponižování, urážky, dokonce plivnutí. „Jsem ubožák, který nemá ve společnosti slušných lidí co dělat.“
„A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna odsoudit sama sebe,“ píše dále Olga Hepnarová a činí tak ona, „Já, Olga Hepnarová, oběť Vaší bestiality, odsuzuji Vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.“
Výsledkem je sedm těžce zraněných, sedm lehčeji, tři lidé mrtví na místě, další tři umírají při převozu a dva později v nemocnici.
Druhý den vyjde krátká tisková zpráva, že došlo k dopravní nehodě z dosud nezjištěných příčin, jež se vyšetřují. Na případ je uvaleno informační embargo. Na dlouhé týdny a měsíce se kolem něj rozhostí hluboké ticho.
V sobotu 6. dubna 1974 se koná soudní přelíčení. Samozřejmě bez účasti veřejnosti.
Při výsleších svou vinu nikdy nepopírala, naopak. Svůj čin přiznávala a zdůrazňovala, že to byla její pomsta společnosti za to, jak se k ní chovala. Žádnou vinu necítila. Dokonce na otázku, zda něčeho lituje, odpovídala, že pokud ano, tedy že obětí nebylo víc.
Před vynesením rozsudku dostala slovo a tehdy řekla jasným vyrovnaným hlasem, že žádá trest nejvyšší, trest smrti, protože na tomto světě mezi lidmi, kteří k ní byli tak krutí, nechce dále žít.
Už teď je zasvěcencům jasné, že Olga Hepnarová bude oběšena. Bez ohledu na žádosti o milost, kterých bude několik. V její prospěch intervenovala i Gusta Fučíková, tehdy čestná předsedkyně Československého svazu žen.
JUDr. Jan Rojt, předseda senátu, vstává a vyzývá přítomné: „Poslyšte rozsudek. JMÉNEM REPUBLIKY! …..odsuzuje se k trestu smrti.“
Zajímavou a téměř neznámou okolností byla skutečnost, že Hepnarová už nějakou dobu sama sebe označovala jako Winiferovou. S panem Hepnarem prý nemá nic společného. Ve vězení po svém odsouzení se ke svému novému jménu opět vrací. Začíná se cítit někým jiným. Její pocity jdou dokonce tak daleko, že dokumenty, jež jsou jí předkládány k podpisu, odmítá podepisovat svým dosavadním jménem Hepnarová.
„V ulici Viktora Huga jsem to podepsala. Že beru na vědomí, že Winifer je můj otec. On mi říká mé dítě, já mu říkám otče. On mi třeba říká, abych byla klidná a nic si z ničeho nedělala, že mě vysvobodí.“
„Pokud jste opravdu Winiferová, víte o tom, že Hepnarová si přála trest smrti hlavně proto, aby se o tom, co udělala a proč to udělala, dozvědělo co nejvíc lidí?“
„No… Já bych stejně nezemřela, i kdybych byla popravena. Otec by mne vysvobodil …“
Žádost o milost, kterou podala její matka hlavě státu, byla zamítnuta.
Nastal 12. březen 1975.
Poslední okamžiky života Olgy Hepnarové lze zrekonstruovat na základě několika dochovaných svědectví, která se v uplynulých desetiletích objevila.
„Olga Hepnarová ležela na obyčejném vězeňském kavalci v erární hnědé teplákové soupravě. Velitel směny jí totiž nejprve přečetl pár vět o tom, že dnes na ní bude vykonán absolutní trest, a odešel. My dva jsme si podle předpisu natáhli bílé rukavice, spoutali jí ruce za zády a vyzvali k odchodu,“ vzpomínal jeden z účastníků popravy.
Vydržela sestup po schodišti do suterénu budovy Nejvyššího soudu k masivnímu mřížoví. Za ním, za železnými vraty, začínala podzemní chodba k cele smrti, v níž měla být vykonána exekuce. Když ale dozorce odemkl mříž a otevřel vrata, odsouzená se sesula k zemi.
„Začala doslova řvát a ječet, válela se po zemi a pokoušela se nás kopat a kousat… Křičela: Ne a nechci, nechte mě, myslím, že ji musela slyšet celá Pankrác, i když jsme ji vedli hodně brzy ráno. Ale dva chlapi si se ženskou, notabene s pouty na rukou, poradí. Stejně jsme ji ale museli dílem vléct a pak dokonce i nést.“
V předsálí cely smrti Olga Hepnarová ještě jednou vyslechla ortel a jeho zdůvodnění. U tohoto aktu bylo celkem sedm lidí: kat, dva jeho pomocníci, soudce, který vynesl rozsudek, prokurátor, ředitel věznice Pankrác a lékař. U obyčejného stolu pokrytého bílým prostěradlem zazněla slova, jež znamenala konec. Teprve potom jeden z katových pomocníků otevřel dveře cely smrti.
V místnosti čtvercového půdorysu nebylo vůbec nic. Jen ze zdi, asi dva a půl metru nad podlahou, vyčníval ocelový trn, na němž byl namotán provaz s oprátkou. Odsouzený měl spoutané ruce za zády a pokud se bránil jako Olga Hepnarová, spoutali mu na několika místech i nohy.
Poté, co ucítila na krku oprátku, přestala vzdorovat. Došlo ale k tomu, co lékař v protokolu označil jako „selhání tělesných svěračů“.
Po nasazení oprátky dal jeden z pomocníků píšťalkou signál katovi. Ten čekal celou dobu v sousední místnosti a poslední chvíle odsouzence neviděl. Po signálu k sobě přitáhl páku, která ovládala propadlo. Kovový poklop pod odsouzenou se otevřel a její tělo sklouzlo asi o půl metru níž.
Jenže… V úředním protokolu o vykonání trestu smrti, do kterého se zapisovaly veškeré podrobnosti z průběhu výkonu absolutního trestu, žádná z uvedených událostí zaznamenána není.
Poznámka na závěr:
Winifred je ženské křestní jméno anglosaského původu. Je stvořeno ze slov wine ("přítel", „pán“, "ochránce") a frid ("mír").
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Olga_Hepnarov%C3%A1
