Norman Lebrecht: Požehnání Seiji Ozawovi

Po začátcích v Torontu a San Francisku strávil Ozawa necelá tři desetiletí jako hudební ředitel v Bostonu. Když v roce 2002 odešel, byl jmenován hudebním ředitelem Vídeňské státní opery. Ačkoli jeho operní repertoár byl stejně omezený jako jeho německá slovní zásoba, Ozawa mu dodal tolik potřebný elán. V éře okázalých dirigentů přinášel Ozawa poctivou a nekompromisní exotiku.

Nesdílel japonský odpor k západní kultuře po roce 1945. Ozawa se ke svému dvojímu původu hrdě hlásil. Jako syn zubaře v okupovaném Mandžusku mluvil v dětství čínsky a po smrti předsedy Maa často Čínu navštěvoval, trávil zde dovolenou se svou rodinou a vyučoval mladé hudebníky. Část popela své matky uložil na zahradě rodinného domu. Považoval se za příslušníka dvou kultur.

Po repatriaci do Japonska v roce 1941 pracoval Seiji sedm let jako sluha u svého učitele Hidea Saita (na památku svého učitele časem založil orchestr Saito Kinen). Když si v patnácti letech zlomil při ragbiovém zápase dva prsty, sny o nadějné kariéře klavíristy se rozplynuly.

Vítězství v dirigentské soutěži ve Francii mu vyneslo letní pobyt v Tanglewoodu, kde jej Leonard Bernstein najal jako asistenta Newyorské filharmonie. Herbert von Karajan jej povolal do Berlína. Ozawa v sobě spojoval oba své učitele – potlačovaného rakouského nacistu i nespoutaného amerického Žida. Karajan hlásal přesnost, autoritu a osobní eleganci. Bernstein ho naučil, jak na pódiu tančit, pohupovat se s hudbou, jít s proudem.

V San Francisku nosil trička s květinovým vzorem a dlouhé lesklé vlasy. Do Bostonu vtrhnul se Skrjabinovu Básní ohně s duhovými barvami rozlitými po stropě. I v nejvydýchanějších sálech byl ztělesněním nového druhu dirigenta – takového, který ignoroval Beethovenovo výročí, ale zpíval písně Beatles. Ozawa měl pestrý, ale vytříbený hudební vkus. Provedl výbušné provedení Messiaenovy Turangalîly i premiéru jeho opery o nudném životě Františka z Assisi. Ozawa měl rád Bartóka a Lutoslawského, Poulenca a Dutilleuxe, Stravinského a Takemitsu. Ostatní americké orchestry mohly Bostonským symfonikům v první polovině Ozawova funkčního období jejich wow faktor jen závidět.

Odmítal žít v Bostonu – děti vychovával v Tokiu a podle potřeby dojížděl. Jeho angličtina nikdy nebyla víc než funkční, mluvil s komiksovým přízvukem. Většina hudebníků pochopila, co chtěl – kdo protestoval, dlouho nevydržel. „Ty ženy si kopou vlastní hroby“, odbyl několik hubatých žen u předních pultů. Dokázal být kamarádský jako Bernstein i bezcitný jako Karajan. Většinou dirigoval bez taktovky, aby navodil nadpozemskou atmosféru.

Po koncertě dokázal vypít šest piv Asahi. Dvakrát byl zatčen za řízení pod vlivem alkoholu – oba případy se podařilo ututlat. Stejně tak zůstaly veřejnosti utajeny jeho štědrá gesta vůči hudebníkům a administrátorům, kteří se ocitli v těžké životní situaci.

Žádný hudební ředitel nedokázal pro svůj orchestr získat více peněz. Ozawa působil jako hlásná trouba šéfů společnosti Sony Corporation, Akia Morita a Noria Ohga, kteří odkoupili polovinu Hollywoodu. Ohga na oplátku věnoval pětinu z 10 milionů dolarů na výstavbu nové Ozawovy haly v Tanglewoodu a další milion dolarů zaplatil za privilegium dirigovat Bostonský symfonický orchestr. Když se Sony stala druhou největší nahrávací společností, očekávalo se, že Ozawa vydá stohy nahrávek. Ve skutečnosti je jeho diskografie skromná – necelých padesát titulů. Za zmínku stojí Berliozovy Letní noci z roku 1984 a Franckova Symfonie d moll z roku 1993. Mým favoritem je skladba Williama Russa pro bluesovou kapelu a orchestr z roku 1972 – sólo harmoniku Corkyho Siegela musíte slyšet, abyste uvěřili.

Navzdory svému geografickému odstupu byl Ozawa Bostonu silně oddán. Zachovával obvyklou monogamii maestra a jeho orchestru, a vytvářel si svůj nezaměnitelný zvuk a styl, zatímco jiní zastávali pozice na třech kontinentech. Dokonce i v posledních letech svého působení v Bostonu, kdy se polovina orchestru otevřeně bouřila, zůstal Ozawa tvrdošíjně oddaný.

I v tom byl posledním svého druhu. Po jeho odchodu v roce 2002 sešel Boston z cesty s Jamesem Levinem a Andrisem Nelsonsem, kteří byli souběžně zaměstnáni i u jiných orchestrů. Boston už nezaujme a nepřekvapí – stal se jen další předplacenou službou na hroutícím se trhu. Týden co týden ho překonávají orchestry ve Filadelfii, Los Angeles a Clevelandu.

V roce 2010 Ozawa onemocněl rakovinou jícnu a stáhl se do Japonska, kde nadále sporadicky dirigoval a udržoval stará přátelství, která překonala jazyk i vzdálenost. Neměl mnoho chráněnců, výjimkou byla francouzská altistka Nathalie Stutzmannová, v níž viděl budoucího dirigenta a která je v současnosti hudební ředitelkou v Atlantě a pravidelným letním hostem v Bayreuthu.

Ozawův odkaz je omezen pomíjivostí jeho povolání. Museli jste být u toho, abyste cítili oheň, který zažehl ve známých dílech – a vášeň, kterou vložil do nových. Ozawa svůj přístup nikdy nevysvětlil. Nic neprozradil ani v sérii ne-rozhovorů se spisovatelem Harukim Murakamim. „Není vždy snadné přeložit mistrovu jedinečnou ozawovštinu do standardní spisovné japonštiny,“ napsal frustrovaný Murakami. Jeho zastírání bylo zřejmě záměrné. Ozawa zemřel v únoru v Tokiu ve věku 88 let.

Pro Seijiho Ozawu nespočívala hudba ve slovech, dokonce ani v notách, ale v jakési transcendentní sféře komunikace rukou a očí, v gestu a pohledu, které umožňovaly hudbě dýchat a existovat, být svou skutečnou podstatou – prostě být.