Češi a Evropa: v lepším případě jen sňatek z rozumu, který ale nyní, po Putinově agresi, nemusí stačit k přežití
Komentář Matěje Metelce: I ti, kteří se cítí být proevropští, vnímají často Evropskou unii hlavně jako racionální projekt jakéhosi kantovského „věčného míru“. Po Putinově agresi proti Ukrajině je zjevné, že má-li ale Evropa obstát, být Evropany bráněna proti ohrožení zvenku, musí se sňatek z rozumu, který představuje, stát aspoň do jisté míry i sňatkem z lásky.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Po značnou část své tisícileté existence tvořil český stát svébytnou, ale přece jen část většího univerzalistického celku, nebo celku, který si takové nároky činil,“ napsal historik Jan Křen v knize Historické proměny češství (1992). Tento rys podle Křena patří k charakteristikám politického češství, úlohu onoho celku pak postupně plnily Svatá říše římská, habsburská monarchie, sovětský blok a dnes ji plní Evropská unie.
Zároveň platí, že k celku, jehož byli Češi součástí a který měl mimo jiné zajistit nesamozřejmou českou existenci před těmi či oněmi hrozbami, velmi záhy začala panovat značná skepse. To pak mohlo vést v části české politiky k hledání alternativních mocenských opor či spojeneckých svazků, které měly často podobu skutečných, či aspoň rétorických truců. V tomto ohledu není náš současný vlažný vztah k Evropské unii žádnou novinkou.
Pamatuji si, že když jsme před dvaceti lety do EU vstupovali, vládla v zemi všeobecně radostná atmosféra. Nebo přinejmenším vládla v Praze. Konečně se povedlo uskutečnit ten kýžený návrat do Evropy, o kterém se v devadesátých letech pouze mluvilo. Skoro po patnácti letech jsme to dokázali! Snad právě proto, že náš vstup do EU se pořád odkládal, vydrželo nám nadšení z „Evropy“ tak dlouho – v roce 2003 hlasovalo v referendu o vstupu „ano“ 77 procent voličů při účasti přes 55 procent.
Na Unii, na rozdíl od Severoatlantické aliance, kam
