A třeba právě v tom spočívá její kouzlo. Poslední večeře Ježíše Krista je už dva tisíce let klíčovou událostí křesťanského světa, poslední večeře na Titaniku zase probouzí naši představivost a čas od času inspiruje významné šéfkuchaře. A co třeba poslední večeře před popravou, kdy je jídlo povýšeno do role posledního pozitivního okamžiku naší pozemské životní pouti?
První a poslední
Začněme tedy provokativní otázkou: Co byste si objednali k poslední večeři? Nejoblíbenější jídlo, které vás doprovází celým životem, nebo naopak pokrm, k němuž se vážou nějaké vzpomínky? Třeba romantická snídaně s první láskou. Nebo nejlepší večeře z vysněné dovolené? A co třeba nejoblíbenější jídlo vašeho dětství? Osobně bych volil třetí možnost. Mám dokonce na výběr. V dětství jsem miloval tři jídla. Kromě hovězího tataráku a pečeného králíka to byl také krajíc čerstvého chleba se sádlem, škvarky a kysanou okurkou od dědy ze sklepa. Všichni si ze mě kvůli tomu tenkrát dělali legraci. Stačilo mi namazat chleba sádlem a byl jsem nejšťastnější a nejspokojenější dítě na světě. Možná bych chtěl být takhle šťastný a spokojený i v okamžiku, kdy se bude měnit má pozemská pouť na cestu věčností…
Lok tekutého chleba
Vždyť musí být fajn, když si užijete na tomto krásném světě i poslední okamžiky. Třeba životopisci českého politika Františka Ladislava Riegra popisují jeho rozloučení se světem tak, že si ke smrtelné posteli nechal donést džbán plzeňského piva od Pinkasů, kde strávil nejkrásnější chvíle svého života, takže i v jeho případě by mohla paní kněžna z Babičky Boženy Němcové utrousit slavnou poznámku o šťastné to ženě, tedy muži, jehož pozemská pouť končí douškem tekutého chleba. Bohužel, většina z nás si na poslední večeři musí nechat zajít chuť. V posledních chvílích jsme obvykle napojeni na nejrůznější hadičky a záchranné systémy, takže poslední večeři představuje jen pár kapek výživy, proudících do našich žil. Podle statistiků totiž více než polovina Čechů umírá v nemocnici. Přesto je poslední večeře fenomén, který stojí za pozornost.
Morčata pro Ježíše
Nejprve se pojďme přesunout do Jeruzaléma, kde se před dvěma tisíci lety uskutečnila nejslavnější poslední večeře světa, která kompletně změnila dějiny lidstva. Den před smrtí zde Ježíš Nazaretský naposledy pojedl se svými žáky. Samotná večeře se navíc stala jedním z nejznámějších výjevů, který se objevil ve výtvarném umění. A nutno dodat, že místo skutečných historických reálií se na obrazech objevují spíše fantazie samotných malířů, kteří novozákonní výjev zachycovali v duchu země a doby, v níž žili.
Všichni známe Poslední večeři Ježíše Krista od Leonarda da Vinci, která zdobí refektář milánského chrámu Panny Marie Milostivé. Na prostřeném stole je spousta ovoce i ryb, ale nechybí ani grilovaný úhoř s plátky pomeranče, v době Ježíše neznámé jídlo, naopak v časech Leonardových mimořádně oblíbená pochoutka zámožných šlechticů a umělců. Asi nejpřekvapivější „Poslední večeři“ najdeme v katedrále Cuzco v Peru, kde malíř Marcos Zapata na slavnostní tabuli před Ježíše a jeho učedníky naservíroval nejen brambory a papriky, jež se do Evropy dostaly až po objevení Ameriky, ale také grilované morče, slavnou peruánskou delikatesu, kterou bychom si s Poslední večeří Ježíše nespojili ani v těch nejbláznivějších snech. Ale v Peru je tahle pečínka populární už od dob Inků.
Z otroctví ke svobodě
Pojďme zpátky do biblických dob. Realita byla samozřejmě poněkud jiná. Autoři Evangelií nám vyprávějí o tom, co se dělo během večeře, ale samotným menu se nikdo z nich nezabývá. Tedy až na chléb a víno, které se staly symbolem Kristova těla a krve. Co tedy Ježíš a jeho učedníci jedli? To můžeme zjistit z porovnání tehdejších reálií. Poslední večeře vycházela z tradiční židovské oslavy vyvedení Židů z Egypta, z otroctví ke svobodě.
Velmi pravděpodobně se podávalo jehněčí nebo kůzlečí, které v židovské tradici patřilo k tomuto svátku a patří k velikonočním svátkům v mnoha tradičních kulturách i dnes. Nesměl chybět ani nekvašený chléb, rybí omáčka, olivy, víno a dvě další speciality: první z nich se jmenovala charoset a šlo o jakousi sladkou pomazánku z ovoce a ořechů, do níž se dávaly datle, jablka, ořechy, mandle a víno. Druhou byla starověká verze šouletu, kterou známe z židovské kulinární tradice ve střední Evropě – na jeho přípravu se na počátku tisíciletí nepoužívala husa, ale jehněčí, které se pomalu dusilo s fazolemi, kořenovou zeleninou a bylinkami. A také jedna drobnost: apoštolové s Ježíšem neseděli u stolu, ale leželi na kobercích, protože tehdy ještě lidé jedli vleže.
Pýcha a led
Poslední večeře se v průběhu dějin stala symbolem předělu, tedy okamžiku, který rozděluje náš život na předtím a potom. Oblíbená je hlavně v anglosaském světě jako završení svobodného života před svatbou, byť dnes se slaví už o pár dní dřív, protože se jedná spíš o pijatyku než večeři. A dobře známe i poslední večeři před bitvou či poslední večeři před stěhováním. Ve všech případech v sobě nese symbol rozloučení – naposledy si užít to, v čem jsme se dosud pohybovali, a pak s čistou hlavou vstoupit do nového. Bohužel, někdy je poslední večeře skutečně poslední, jak tomu bylo na krásné lodi plující oceánem z jara roku 1912, na níž došlo ke zvláštnímu paradoxu, kdy se prolnuly mezníky lidské existence. Luxusní večeře coby až jakási marnotratná oslava moci a bohatství se během chvíle proměnila v boj o holý život, který navíc většina zúčastněných prohrála. Ano, řeč je o potopení nepotopitelného Titaniku, symbolu pýchy moderní doby, kterou poslala ke dnu obyčejná ledová kra.
Křidýlka před popravou
Existuje malá množina lidí, kteří mají zvláštní privilegium, aby si objednali a užili poslední večeři, ale přesto jim ji nikdo nebude ani za mák závidět. Tušíte správně. Jde o odsouzence na smrt, kteří mají podle tradice nárok na poslední večeři. Ale zdaleka ne všichni tuhle výhodu využijí a, popravdě, asi nikdo z nich si jídlo pořádně neužije. Tedy až na ty největší cyniky. Nicméně díky této tradici máme poměrně šťavnatý historický archiv plný posledních večeří odsouzenců. Tak si v něm pojďme krátce zalistovat. A protože většina z těchto příběhů pochází ze Spojených států, kde se trest smrti stále praktikuje, nepřekvapí velká sázka na fastfoodové řetězce – většina vězňů volí jako poslední jídlo burger z řetězce Burger King či kyblík křidýlek z KFC. Možná byste si dali raději něco jiného, ale většina z nich musí při objednávce poslední večeře dodržet poměrně nízký rozpočet – který se v mnoha státech pohybuje od pěti set do tisíce korun, takže objednat si nějaké luxusní speciality prostě a jednoduše nepřipadá v úvahu.
S panákem na cestu
Mezi další oblíbená jídla odsouzenců, míněna ta poslední, patří také pizza a steak. Občas poslední jídlo odmítnou a chtějí jen cigaretu, doutník či šálek kávy. Případně sklenku něčeho ostřejšího. Ostatně právě díky sklence rumu se tradice poslední večeře zrodila. Stalo se to v dobách Velké francouzské revoluce, kdy zdivočelí revolucionáři poslali na popraviště s gilotinou nějakých dvacet tisíc nevinných spoluobčanů. A všem, nebo téměř všem, byla na cestu do nebe nabídnuta sklenice rumu. Odtud se tento zvyk přenesl do Louisiany, velkého francouzského území v Americe, které Napoleon na počátku 19. století prodal Spojeným státům (dnešní Louisiana je jen zlomkem rozlehlé francouzské državy; poznámka autora). V mnoha státech se udržel tento zvyk v lehce proměněné podobě i dnes. Jen se místo kořalky podává burger.
Zdroj: časopis Gurmet, Libor Budinský. Publicista Libor Budinský se věnuje světu gastronomie již dvacet let. Je autorem knihy Nejlepší pražské restaurace. Posledních sedm let je redaktorem časopisu Gurmet.
