Vrazi nejsou jen monstra, říká režisér. ‚Dělat z psychopatů celebrity je zvrácené,‘ oponuje filozof
Film Manželé Stodolovi vstoupil do kin. Spolu s ním vyvstává řada otázek zvažujících roli žánru true crime ve společnosti i popularizaci psychopatů. Prožíváme skrze příběhy brutálních zločinů katarzi a empatii s oběťmi, nebo kvůli nim dochází k normalizaci a popularizaci násilí? Diskutovali režisér filmu Petr Hátle a filozof Václav Němec v Pro a proti.
Podle režiséra filmu je příběh manželů Stodolových více než jen výčtem zločinů. „Nemyslím, že je přesné mluvit o vrazích jenom jako o monstrech, jako kdyby to byl živočišný druh, který sem spadl z jiného světa. Naopak si myslím, že činy, které dělají, jsou součástí lidského chování odjakživa,“ říká Petr Hátle.
Mají být reální sérioví vrazi hlavními hrdiny celovečerních snímků, seriálů a podcastů? Diskutují režisér snímku a dokumentarista Petr Hátle a filozof Václav Němec.
Umělecká zpracování by nás proto měla od externalizace zla odrazovat. „Je špatné o tom přemýšlet jako o něčem, o čem se nemluví nebo co se nás vlastně netýká, co se týká jenom těch lidí, kteří ty zločiny páchají,“ dodává.
Pro diváky i tvůrce je lákavé hledat za jejich činy různé pohnutky a podněty, které je ke spáchání vedly, konstatuje filosof Václav Němec. „Je legitimní hledat motivaci. Potřebujeme porozumět tomu, co vede člověka k tomu, že se stane vraždícím monstrem. Ale nelze zároveň zamlčovat, že to vraždící monstra jsou,“ myslí si.
Hlavním problémem filmových zpracování podle něj je nevyvážená pozornost, která se pachatelům věnuje.
„V současném filmovém průmyslu je tendence dělat z vrahů celebrity a naskakuje se na tu vlnu, která je podle mě trochu zvrácená. Už jsme měli film o Kajínkovi, měli jsme Olgu Hepnarovou,“ vyjmenovává Němec. „V podstatě každý sériový vrah už má nějaký seriál na rozdíl od obětí, které samozřejmě filmy nemají.“
Love story jako každá jiná?
Příběhy vrahů jsou ale zajímavé i psychologicky, protože jejich činy jsou často skryty pod zástěrkou spořádaných občanů.
V Německu obvinili argentinského důstojníka z 23 vražd. Vyšlo ale najevo, že v říjnu zemřel
Číst článek
„Když jsem se začal případu Stodolových věnovat, překvapilo mě, jak nenápadní a banální byli. Měli mimikry normálního nudného páru. Zajímala mě právě tato nezvyklost, jak my si představujeme sériové vrahy – že to jsou lidi, které nepotkáváme nebo žijí paralelní životy. A oni jsou často ve společnosti normálně vpletení jako my všichni ostatní,“ popisuje Hátle.
Právě tato banalita ale z filmů často nevyplývá jako hlavní charakteristika vrahů. Podobně je tomu podle Němce i u Manželů Stodolových.
„Souhlasím, že je třeba odhalovat nějaké hlubší příčiny. Ale mám velké pochybnosti, jestli se to podaří v případě, kdy uděláme ve filmu základní dějovou linku ze vztahu těch dvou osob, protože je to skutečně až jakási love story,“ kritizuje film.
Pojetí podle režiséra filmu odpovídá realitě. „Love story nemusí být jenom typu Titanik,“ obhajuje svůj snímek Hátle. „Pro mě láska není jenom romantická. Je to láska, která vede třeba k závislým vztahům nebo domácímu násilí. Tyto všechny věci pro mě začínají láskou a myslím si, že to označení love story, samozřejmě s tím dodatkem v české kriminální historii, odpovídá.“
Solidarita s oběťmi
Další výtka by mohla směřovat k zobrazení obětí, které jsou ve filmu ztvárněny spíše v kontextu životů manželů Stodolových.
‚Každý důchodce má našetřeno na pohřeb.‘ Do kin vstupuje film o sériových vrazích Stodolových
Číst článek
„Měli bychom věnovat pozornost hlavně obětem, pozůstalým, příbuzným. To je perspektiva, kterou bychom se měli dívat na tak závažné zločiny,“ domnívá se Němec. Solidarita by podle něj měla být na prvním místě i v umění.
„Zlo a zločinci fascinují zejména publikum pokleslejšího vkusu, ale není účelem kvalitního umění nadbíhat pokleslému vkusu, ale jde o to naopak nabourávat tyto stereotypy. A já bych považoval za velmi odvážný filmařský počin, kdyby se někdo pokusil vyprávět příběhy více z perspektivy obětí než zločinců,“ navrhuje Němec.
Poptávka po kriminálním obsahu je kromě vkusu ovlivněná také nabídkou. „Film jsme začali připravovat přibližně před třemi roky, kdy situace na audiovizuálním trhu s true crimi nebyla tak živá. Kdybych ten film připravoval v dnešní době, mnohem víc a hlouběji bych si rozmyslel, proč to vlastně dělat,“ podotýká Hátle.
Obecně ale filmové verze kriminálních příběhů nepovažuje za problematické.
„Myslím, že tabu nejsou správná. Je fajn věnovat se obětem a tomu, jak jim pomoct v žurnalistickém pohledu, když se děje ta událost. Ale věřím, že s odstupem už diskuse nebo umělecký pohled může být širší,“ uzavírá Hátle.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
