Jako milovník sci-fi literatury jsem se v knihovně pídila i po vaší knize, ale bylo mi řečeno, že jsem třináctá v pořadí. Jenomže ji už asi rok má vypůjčenou jistá Ernestina, které se zřejmě tak zalíbila, že si ji nechala. Hřeje vás takový úspěch?
Určitě. A jsem rád, že nezaujala jen Ernestinu. Že se povedla, jsem zaznamenal ve chvíli, kdy vyšla první recenze v New York Times. A neměl jsem jen jednu, ale hned dvě recenze, což se nestává. Oba ty kritiky, muže a ženu, sleduji, takže vím, že jsou docela přísní; přestože paní kritičce se moc nelíbil konec knihy, kritika vyzněla pozitivně. Byl to nejen hřejivý pocit, ale znamenalo to, že o knize se bude mluvit a bude mít čtenáře. To, že si autora New York Times všimne, je to nejlepší, co se mu může stát, protože v Americe všichni lidé, kteří čtou, sledují New York Times a zjišťují, jaké knihy stojí za přečtení.
Co všechno se musí stát, aby se kniha do redakce New York Times vůbec dostala?
Aby tam dorazila, to není zas tak velký problém, knihy rozesílá PR manažer vydavatelství. Ale pak se člověk modlí, aby si ji recenzent vůbec vyzvedl, aby se do ní podíval, začetl se, aby ho zaujala a aby o ní napsal. Je to taková zvláštní loterie, při které musíte mít i kousek štěstí.
Jak dlouho jste knihu psal?
Dva roky. Po tu dobu jsem žil v New Yorku v chudobě. Přežíval jsem o konzervách, o banánech a o rýži, a abych zaplatil nájem, musel jsem si hledat všelijaké dočasné práce, psal jsem třeba pro marketing. Ale kdykoli jsem měl čas, pracoval jsem na knize. Chtěl jsem sám sobě dát šanci vydat ze sebe to nejlepší a poslat pak knihu do světa s tím, že buď to vyjde, nebo ne. A pokud by to nevyšlo, hledal bych v životě jinou cestu, zkoušel něco jiného.
Takže jste psal knihu, investoval do ní dva roky života a spoustu odříkání bez toho, abyste měl vydavatele?
Přesně tak. Ale abych vůbec pronikl do literárního světa, potřeboval jsem – jako každý spisovatel v USA – agenta. Pokud ovšem začínáte a nemáte ještě nic v ruce, žádný agent si vás pod křídla nevezme. Takže agenturu jsem hledal až ve chvíli, kdy jsem měl rukopis hotový. Začal jsem u těch nejlepších, které zastupují nejúspěšnější spisovatele, a brzy jsem zjistil, že mají kopce a kopce a kopce rukopisů a nejspíš se k jejich přečtení ani nedostanou… Přesto jsem to zkoušel dál. Uběhlo devět měsíců a výsledek žádný. Bylo to pro mě velice těžké období.
Ale nakonec jste uspěl.
Kamarád mě seznámil s Maryou, mladou ženou, agentkou, která, stejně jako já stála na startovní čáře. Hledala hotovou knihu, kterou by rovnou mohla poslat vydavatelům. Kosmonauta přečetla za dva dny a poslala mi dlouhatánský e-mail, ze kterého jsem vyrozuměl, že moje vyprávění pochopila líp než já. „Tuhle knihu musím prodat!“ prohlásila. Poupravili jsme pár věcí, začali ji nabízet a do týdne se o ni vydavatelé prali.
Všimla jsem si, že za téměř každým zahraničním spisovatelem stojí zástup dalších lidí. Kdo všechno ještě do knihy mluví?
První je agentka a pak editor, se kterým se na knize dál pracuje – my jsme ji přepisovali ještě další rok. Je dobře, že pro vydavatele nejsou knihy něco jako „housky na krámě“ – prodáme a jedeme dál. Snaží se naopak, aby byla kniha co nejlepší. I když někdy dochází až k úsměvným situacím. My jsme se například tři týdny hádali o jedno slovíčko. Můj editor je starší pán a nemohl vydýchat slovo cum. Tohle trochu pornografické označení spermatu jsem chtěl použít, protože v kontextu bylo vhodnější, on hledal nějaký opis. Nakonec jsem vyhrál, ale když se dohadujete o jedno slovo skoro měsíc, pak se komunikace s editorem bez problému natáhne na celý rok.
Chtěl jste být vždycky spisovatelem?
Do knih jsem se zamiloval, už když jsem byl malý kluk. Fascinovalo mě, že člověk, kterého jsem nikdy nepotkal, ke mně může promluvit bez ohledu na čas i vzdálenost a změnit tak můj život a ovlivnit moje myšlenky. „Je to krásné, miluju si číst, ale chtěl bych sám psát,“ říkal jsem si. Zbožňoval jsem Akta X, takže už od šesti let jsem psal všelijaké povídky. Nejprve o českých agentech, kteří vyšetřovali výskyt UFO, později jsem přešel na vážnější notu.
Když jste ale v patnácti letech odešel do Ameriky, musel to být pro vás, jakožto mladíka toužícího po spisovatelské dráze, velký zlom. Musel jste se přece přeorientovat na angličtinu!
Prvních pár let v Americe jsem byl přesvědčený, že můj sen je pryč. Ale pak jsem se na angličtinu vrhnul a řekl si, že když si budu věřit – a budu taky trochu blázen – tak by se mi to mohlo povést. Když jsem přečetl první knihu v angličtině a rozuměl jsem jí, začal jsem psát básně – to je jednodušší než próza – pak jsem začal překládat svoje povídky z češtiny do angličtiny a šlo mi to líp a líp, a tak jsem postupně svůj literární styl v angličtině vybrušoval. Rozhodl jsem se svůj sen nevzdat a jít za ním.
Jak vás vůbec napadl námět vaší knihy?
Chtěl jsem vykreslit postavu člověka, který je sám ve vesmíru, protože mě zajímá samota i to, jací lidé ji vyhledávají. Když jsem začínal psát, kosmonaut byl Američan. Ale chtěl jsem psát o své rodné zemi, představit ji světu, jaká je i jaká byla, jenomže mi pořád nedocházelo spojení – kosmonaut a Česká republika. Pak si můj profesor Jonathan Safran Foer – který je, mimochodem, známý spisovatel – kousek přečetl a zeptal se mě: „Ty nechceš psát o Česku?“ „Chci, ale…“ „A proč ten kosmonaut není tedy Čech?“ A tak je tedy Jakub Čechem.
Já, když jsem v úvodu četla: „Raketa Jan Hus startuje z Petřína…“, tak jsem si pomyslela: „Co to je? Takový nesmysl!“, ale pak mě kniha chytila a nepustila. Ačkoli ji považuji do jisté míry za absurdní drama…
Je zajímavé, že tohle říkáte, protože od pár Čechů, kteří si knihu nepřečetli, jsem slyšel i názory, že to zní jako slátanina. Přitom v USA je kniha skutečně označována jako „absurd drama“… Absurdní literaturu mám rád a myslím si, že když je dobře napsaná, tak se lidem každý bláznivý nápad – ve kterém ovšem nesmí chybět lidskost – zalíbí. Proto jsem se nebál vytvořit i mimozemšťánka Hanuše.
To všechno byla čistá fantazie, ale vy jste do své knihy zahrnul i příběhy z předrevolučního Československa, z období totality, které jste sám nezažil. Kde jste je nasbíral?
Především od svého dědečka. Vesnice v knize, Středa, je inspirovaná vesnicí Pátek, ve které jsem strávil část svého dětství. A hodně mě to ovlivnilo. Děda vlastnil hospodu, a byl tak důležitější než starosta, protože v hospodě se nad pivem probere všechno možné. Často jsem za ním chodil a naslouchal, jak si lidi povídají. Byla devadesátá léta, někomu komunismus chyběl, jiní mu nemohli přijít na jméno a tyhle různé názory mi v hlavě zůstaly. A samozřejmě jsem během psaní nemohl zanedbat ani studium reálií.
Předobrazem Středy byl Pátek, kdo byl pak předobrazem hrdiny knihy, Jakuba? Projektoval jste se nějak do té postavy?
Ani moc ne, jen v souvislosti se samotou. A taky hodně přemýšlím, stejně jako on, o ambicích, o tom, co člověk může obětovat pro to, aby něco dokázal. Já jsem do jisté míry strádal i tím, že jsem neměl nablízku rodinu, protože moje maminka, se kterou jsem do USA odjel, se vrátila do Čech. Také mě fascinuje věda a líbilo se mi vžít se na moment do charakteru vědce, který o světě přemýšlí úplně jinak než ostatní lidé.
Prozradil jste, že píšete další knihu, budete mít také něco společného s jejím hrdinou?
Zatím o ní můžu prozradit jen to, že bude o moderní České republice a také o Americe, která se, stejně jako Evropa, uzavře světu, a o tom, jak se s tím bude potýkat svět i moje postavy. A bude v ní hodně „chytrých“ prezidentů. Budou vznikat zajímavé situace, také trochu absurdní. Vypravěčkou knihy bude mrtvá žena, která ze záhrobí pozoruje své děti, syna Čecha a dceru Američanku. A nebude v ní raketa, ale pro změnu hodně vlaků.
Proč právě vlaky? Jezdíte vlakem?
Jezdím, často a rád. Baví mě pozorovat ubíhající krajinu za oknem. A kousek absurdity můžete zažívat s vlaky i v reálu. Když jsem před pár dny navštívil festival v Brémách, měl jsem vymyšlený dokonalý spoj z Německa až do vesnice poblíž Pátku, kde jsem chtěl oslavit se svojí rodinou svoje třicáté narozeniny. Byla připravená obrovská atrakce, nasmažili mi řízky, napekli dort a čekali. Byl jsem přesvědčený, že v Německu bude všechno tip-ťop, bylo pro mě nemyslitelné, že by pečliví Němci nejeli na čas! To jsem se ovšem zmýlil, vlak z Brém do Hannoveru měl velké zpoždění a kvůli tomu mi ujel vlak z Berlína do Prahy – a bohužel jel ten den jen tenhle jeden jediný. Ocitl jsem se v Berlíně na nádraží, Němci mi nepomohli, a tak jsem si musel sám najít hotel, kde přespím do druhého dne. V protějším McDonaldu jsem skoupil všechno, co tam měli, přidal k tomu láhev šampaňského a oslavil jsem sám se sebou svoje narozeniny. Dnes si říkám, že se mi tahle příhoda bude hodit do mé příští knihy.
Až budete někdy příště vyplňovat kolonku povolání, napíšete tam už: Spisovatel?
Ano. Dočkal jsem se. Ovšem je zajímavé, že dodnes se někteří dívají na lidi, kteří mají takovéto neuchopitelné povolání, trochu podezíravě. Třeba moje babička se mě ptala: „Kam chodíš do zaměstnání?“ „Nikam, babičko, pracuju doma. Ráno vstanu a píšu.“ Vůbec jí nedochází, že se člověk může uživit pouhým psaním. Ovšem nesmí chybět píle, pokora… a ten příslovečný kousek štěstí taky není k zahození.
Zdroj: časopis Glanc
