Housle, které létají s vlastní letenkou. Mezi zavazadla nikdy, říká Ženatý

Jak vnímáte první hudební zážitky a inspiraci?
Vrtalo mi hlavou, proč se ty lidové pohřby a veselky tak podobají. Všichni sousedé se sejdou, všichni mají tmavé oblečení, všichni jsou naměkko, někteří pláčou, potom je veselice, hraje se, pije a zpívá a tancuje. Proč je to tak, když v jednom případě někdo odchází a v tom druhém případě dva mladí lidé začínají svůj život. A nejvíc mě na tom fascinovalo, že se potom zpívaly veselé písně. jako podle té tradice „kdo se v lednu narodil, povstaň“, tak on se napil, přál si nějakou píseň. To si pamatuji jako první hudební zážitky.

A vy jste se už tehdy zúčastňoval?
V takových okamžicích otec vzal saxofon a já jsem ho se snažil doprovázet na klavír, což nebylo úplně jednoduché, protože všechno bylo v Es dur a v B dur, to mi úplně nešlo a otec, protože byl amatérský muzikant, tak zase neuměl tolik transponovat, aby se přizpůsoboval mně. (Pozn red: aby mohl hrát klavírista v C dur, musí hrát například tenorsaxofonista, jehož nástroj je laděný do B, hrát v D dur, tedy s dvěma křížky v předznamenání). Ale všichni zpívali, tak se to ztratilo, a i tak jsme byli šťastní.

Ale pak už jste se seriozně učil hrát
Já jsem chodil do hudební školy s tím, že se budu učit hrát na klavír, abych hrál v otcově kapele na tancovačkách. Ale pak mi dala moje první učitelka do rukou housle. A krásně jí voněla ruka a já jsem zjistil, že potom se těším na každou hodinu. Takže v tom asi byla erotika, nějaká šestiletá láska a začal jsem hrát na housličky. A brzy jsme zjistili, že jsem schopen se to naučit velmi rychle.

Takže ve 12 letech mě paní učitelka přivedla do Prahy už za paní profesorkou Grumlíkovou, která mě potom připravovala na konzervatoř a už se začalo pracovat opravdu natvrdo. Nějak mě to táhlo, nejdřív jsem cvičil hodinku, potom tři hodiny, potom šest hodin a na konzervatoři 8–10 hodin. To už pak byly galeje, ale zároveň fascinace tím, že se člověk dostává do nějakého jiného světa.

To vás přivedlo až na AMU?
Tato profesorka mi vlastně byla i náhradní maminkou. Neučila mne jen hrát na housle, ale i žít, učila mě má být člověkem, učila mě skromnosti a učila mne pracovitosti. Ale od mých 19 let, kdy už jsem měl za sebou nějaké soutěže už jsem byl i finančně soběstačný. Už během studii na konzervatoři jsem hodně hrával, třeba s Českou filharmonií. Ale ta AMU jako taková, to byl spíš děs, to byla škola, kde se vyučoval i vědecký komunismus a marxismus. Nebylo moc příjemné tam chodit, ale zároveň bylo krásné jezdit a hrát.

Jako další milník označujete rok 1982
Ve finále soutěže Čajkovského jsem se seznámil s profesorem Bezrodným, který učil v Moskvě a který mě velmi oslovil nejenom technickým přístupem, ale i svou psychologii. Naučil mne, jak se soustředit před vystoupením, jak se nevykolejit a jak na pódium vstupovat s relativním klidem, s respektem, ale s klidem. A na konci osmdesátých let jsem vystoupil na Pražském jaru.

Moc se mi tehdy nechtělo, ale doslova mne ukecala paní profesorka Grumlíková, která mne vlastně přemluvila. Tam se mi úplně všechno otevřelo, dostal jsem mnoho nabídek už i ze zahraničí. A bylo tím pádem bylo jasné, že nastupuji do vlaku, z kterého jsem doposud nevystoupil.

Krátce právě tady po tom Pražském jaru jste navázal i spolupráci s Josefem Sukem, tak, jak k tomu setkání došlo?
Suk byl mým velkým vzorem, když jsem ještě cvičíval ve svém podkrovním pokojíčku v Lomnici nad Popelkou doma. Nějak jsem k němu vzhlížel, poslouchal jsem jeho nahrávky a potom se stala taková zvláštní věc. My jsme byli skoro sousedé, on bydlel na Karlově náměstí a já v Myslíkově ulici. A věděl jsem, že Suk nerad učí, že k tomu má jakousi pachuť. Ale řekl jsem si, že to musím zkusit. A z Myslíkovy ulice na to Karlovo náměstí mi trvalo asi půl roku, než jsem z něj dostal termín.

Ale hráli jste spolu…
A to nám fungovalo báječně, my jsme nemluvili, my jsme spolu hráli beze slov a znovu a znovu. A natočili jsme spolu desku, jezdili jsme po světě a potom mi bylo líto, že už stárnul a nechtěl tolik cestovat, ale do posledního dne svého života pořád. Ráno cvičil stupnice, i když už nepotřeboval.

Vypadá to, že celý houslařské řemeslo stojí na stupnicích. Proč jsou tak důležité?
U každého tónu, aby byl přesně uchopený, rozhodují zlomky milimetru a tuhle tu hmatovou dovednost musíte stále obnovovat. A pokud přestanete, tak je konec.

Říká se, že snem každého muzikanta je zahrát si v Carnegie Hall v New Yorku.
Kdo se tam dostane, má ještě jeden punc navíc. A jednoho dne zkrátka přišla nabídka, že za rok tam mám vystoupit. Já jsem měl opět ve svém životě pocit, že letím, měl jsem ten respekt. Začal jsem plánovat se svým managementem, kde všude ten program budu hrát, abych v tom New Yorku přišel a uměl to odpředu dozadu a odzadu dopředu úplně všechno do detailů. A potom přišlo druhé a třetí vystoupení a nakonec těch koncertů v této síni bylo pět.

Na jaké teď vlastně hrajete housle. Přece jen na této úrovni už nemůžete hrát na sériový nástroj.
Profesionál to pozná za pár sekund. Ty nejlepší housle, které jsou k dispozici, pocházejí z osmnáctého století z Itálie. Vlastně vám nikdo nedokáže vysvětlit, v čem to vlastně je. Současní houslaři dokážou zanalyzovat lak, dřevo, všechny rozměry, ale přesto nedokážou vyrobit nástroj, který by měl takovéto kvality.

A já se jednou rozhoupal a prodal jsem byt v Praze. Přidal jsem všechny peníze, které jsem našetřil a rozjel se do New Yorku, kde jsem navštívil tři dealery dobrých houslí. Hrál jsem nakonec asi na 25 italských nástrojů. A vybral jsem si tyto moje současné housle, které mi nejlépe sedly a jsem s nimi šťastný.

Odkud jsou?
Vyrobil je v Cremoně Lorenzo Storioni. Měl jsem v životě ještě šanci hrát na nástroj z dílny Guarneriho Del Gesu, který patří státní sbírce hudebních nástrojů. Byly úžasné, ale zvukově je tento můj nástroj pro mne naprosto nepřekonatelný.

Pouzdro na housle je jako na míru stavěný pokojíček.

V pouzdru se sleduje teplota i vlhkost.

Jak o něj pečujete?
Nízkonákladové společnosti se pokoušejí tlačit, abych housle posílal jako náklad. To je naprosto nepředstavitelné. Takže jim musím koupit letenku navíc a mají vlastní sedadlo. Nedostanou tedy v rámci letenky ani najíst, ani napít, ale jsou v bezpečí.

Musíte se o ty housle nějak zvlášť starat?
Je to jako s lidským tělem, taky byste měli chodit na preventivní prohlídky. A housle pravidelně chodí jednou za čtyři měsíce na prohlídku k houslaři. Je to už vlastně historický kousek, takže péči potřebuje.

13 fotografií