Článek
O anglickém sendviči se traduje, že jej v 18. století vlastně „vymyslel“, ale spíš jeho vznik inspiroval John Montagu, 4. hrabě ze Sandwiche. Lord admirality proslul nejen svým diplomatickým uměním a láskou ke krásné pěvkyni Marthě Ray, ale také vášní pro karty.
Aby od nich nemusel vstávat kvůli takové zbytečnosti, jako je jídlo, vyžádal si od svého komorníka kus masa mezi dvěma chleby - a první sendvič byl na světě. Dodnes patří k nejoblíbenějším položkám na rychlém obědovém menu nejen na britských ostrovech. Jeho výhodou je fakt, že do něj můžete dát cokoliv dobrého, co vám třeba zbylo od včerejší večeře.
To české chlebíčky jsou sice mladší, ale o to rafinovanější. Dle legendy je poprvé představil pražský lahůdkář Jan Paukert a inspirací mu byl další netrpělivec co do stolování - malíř Jan rytíř Skramlík. Ten si od Paukerta nechával posílat k práci drobné jednohubky, ale ty ho moc nezasytily, přeci jen ho bylo kus chlapa. Proto požádal svého rodinného přítele, zda by mu nevymyslel něco většího, tak na 2-3 sousta.
Paukert nelenil, upekl něco jako větší bagetu, nakrájel ji na plátky a ty ozdobil vším, co měl rytíř Skramlík rád. Úspěch se dostavil takřka vzápětí a za pár týdnů nabízely chlebíčky všechna velká lahůdkářství po Praze. Drobné pohoštění se stalo hvězdou předválečné doby a neobešel se bez něj žádný večírek, kinopremiéra ani koktejlová party. V těch časech na chlebíčcích lákal k zakousnutí hlavně natenko nakrájený roast-beef, kaviár a samozřejmě i vyhlášená pražská šunka.
Za války měly chlebíčky na mále - nejenže na ně nebylo co dát, ale zároveň si zahrály i důležitou roli v tzv. „chlebíčkové aféře“. To, když si 18. září 1941 pozval premiér Alois Eliáš na poradu sedm kolaborantských novinářů a nabídl jim v rámci setkání chlebíčky, které měly být údajně v rámci odbojové akce „opepřeny“ tyfem. Čtyři z novinářů opravdu onemocněli a jeden - Karel Lažnovský - dokonce zemřel.
Co na tom, že se travičství nikdy na 100 % nepotvrdilo a v případě Lažnovského se nakonec prokázalo, že důvodem smrti byla srdeční slabost. „Chlebíčková aféra“ se hodila do krámu právě nastoupivšímu zastupujícímu protektorovi Reinhardu Heidrychovi, který ji využil k odstranění generála Eliáše a dalších prvorepublikových důstojníků zapojených do Obrany národa. Reakcí na jeho „čistku“ pak byl atentát, který na něj spáchali v květnu 1942 českoslovenští parašutisté.
Po válce se chlebíčky neztratily, ale naopak - musely být na každé oslavě. Tehdy se do popředí zájmu dostal typ „ruské vejce“ - tedy s půlkou vajíčka usazeného na základu z bramborového salátu, politého majonézou a dozdobeného stočeným kolečkem salámu, kyselou okurkou a papričkou.
Mekkou chlebíčků se za socialismu nadlouho stalo lahůdkářství na Zlatém kříži na pražském Jungmannově náměstí, kde byl snad nejširší výběr a nejluxusnější ingredience, včetně jinak nedostatkového loveckého salámu.
Ale svou proslulou „chlebíčkárnu“ mělo každé trochu větší město. Nezřídka byla propojena i s „mléčným barem“, kde se daly kromě koktejlů nakoupit i koláče či dorty.
S polistopadovým příchodem fast-foodů to s chlebíčky na nějakou dobu vypadalo dost bledě. Doslova chlebíčkové obrození přišlo po roce 2000, kdy se začaly objevovat nové provozovny zaměřené na českou pochoutku v novém kabátě. Kromě šunkové či salámové varianty nebo typu „alá humr“ se do popředí dostaly chlebíčky zdobené hummusem, základem z červené řepy, pečených paprik či guacamoly.
Na druhou stranu dnes slaví úspěch i chlebíčky, které jsou zdobené „hezky česky“, tedy dozlatova opečeným řízkem nebo kupičkou čerstvého tataráku s feferonkou navrch.
Je jen na vás, zda se vydáte tradiční, odlehčenou či gruntovní cestou, každopádně přeji dobrou chuť.
Pro další informace:
