Hlavní obsah
Lidé a společnost

Příběhy tobruckých krys. Jindřich Křeček a Stanislav Hnělička. V boji za vlast v zahraniční armádě

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Wikimedia Commons/public domain

Českoslovenští vojáci v Tobruku

Českoslovenští vojáci bojovali za druhé světové války i na africkém bojišti. Nejslavnějším nasazením se stala obrana přístavu Tobruk. Zhruba 700 Čechoslováků zde bojovalo v obklíčení německých a italských jednotek. Tady jsou příběhy dvou z nich.

Článek

Jindřich Křeček – umělec vojákem

Narodil se 7. března 1909 v Červeném Kostelci. Byl malíř, grafik, krajinář, portrétista, karikaturista a publicista. Ve třicátých letech 20. století ilustroval vlastivědný časopis Od kladského pomezí. Svůj vztah k památkám a pozoruhodným místům rodného kraje vyjádřil ve dvou sbírkách kreseb: Z Kraje Mistra Aloise Jiráska s textem Josefa Hurdálka z roku 1935 a Krajem Podkrkonoší s textem Otakara Pospíšila z roku 1936.

V odboji

S okupací vlasti v březnu 1939 se nehodlal smířit. Odešel do Polska, kde vstoupil do vojenské skupiny pod velením Ludvíka Svobody. Tato skupina se nacházela v době napadení Polska na východě země. Vojáci se poté, co bylo jasné, že se Polsko neubrání, začali přesouvat směrem do Rumunska. Skupina Ludvíka Svobody však byla zajata Rudou armádou, která napadla Polsko 17. září 1939. Skupina pak byla internována na území Sovětského svazu. Po složitých jednáních se podařilo vyjednat postupný odsun vojáků do Francie, později na Blízký východ. V jednom z transportů na Blízký východ odjel i Jindřich Křeček. Zde byl zařazen do Československého pěšího praporu 11 – východního, s nímž se účastnil obrany Tobruku. Po skončení války v Africe odjel do Velké Británie. Zde sloužil u Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. S brigádou odjel v roce 1944 do Francie, kde se účastnil obléhání přístavu Dunkerque.

Po válce

Po návratu do vlasti v roce 1945 vystavoval v Pardubicích, Praze a v roce 1947 při jubilejních jiřinkových slavnostech v České Skalici. Karikaturami přispíval do zahraničních časopisů a portrétoval řadu význačných účastníků československého odboje. V padesátých letech se mu jako frontovému malíři a grafikovi nevyhnula izolace ze strany totalitní moci. Na sklonku života, který trávil převážně ve svém rodišti, spolupracoval s tehdejším vlastivědným zpravodajem Červenokostelecka. Zemřel 4. února 1979 v Praze.

Stanislav Hnělička – hrdina za všech okolností

Narodil se 12. února 1922 v Liberci. Po okupaci pohraničí na podzim 1938 se musela rodina přestěhovat do Mladé Boleslavi. Po okupaci se v něm zrodila myšlena k odchodu za hranice. V prosinci 1940 se mu podařilo dostat do Jugoslávie, a odtud až do Palestiny. 13. března 1941 byl odveden v Haifě, a byl zařazen do Československého pěšího praporu 11 – východního. S praporem se účastnil v červnu 1941 operace EXPORTER. Touto operací chtěli Britové předejít možnému nebezpečí ze strany francouzské Sýrie ovládané kolaborantskou vládou ve Vichy. Pro Stanislava Hněličku se jednalo o vůbec první osobní seznámení s válkou a podobně jako ostatní Čechoslováci se i on nakazil malárií. V říjnu 1941 se prapor přesunul ze Sýrie do obleženého přístavu Tobruk.

Ze začátku jsme se divili, když jsme nacházeli v opuštěných zákopech hromady neotevřených konzerv, ale rychle jsme to pochopili. Konzervy s hovězím masem jsme měli každý den, a to se rychle přejí. Chleba byl málokdy, místo něj suchary. Hlavně jsme měli zoufalý nedostatek vitamínů, i když jsme je dostávali v pilulkách. Kývaly se nám z toho zuby, krvácely dásně.“ Takto vzpomínal na stravu v obleženém přístavu.

Foto: Historický nadšenec

Vzpomínky na boj

„Žili jsme v pevnosti, ve dne spali, pokud jsme neměli hlídku. Žili jsme jen v noci, kdy jsme vyráželi na stráž nebo na polní hlídky. Občas jsme také chodili až do tzv. země nikoho, za ostnaté dráty, což bylo obzvlášť psychicky náročné a unavující. Stále jsme byli v práci.“

Služba v Africe a Velké Británii

Za boje o Tobruk byl vyznamenán Československou medailí Za chrabrost. Po reorganizaci jednotky na 200. československý lehký protiletadlový pluk, dál sloužil v jeho řadách. Po konci války v Africe se přepravil do Velké Británie, kde nastoupil službu u 2. tankového praporu Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. Prošel si kurzem tankisty-řidiče.

Obléhání Dunkerque

Na konci srpna 1944 se začala obrněná brigáda přesouvat do Francie. Původně si vojáci mysleli, že budou nasazeni na pohyblivou frontu, jenže brigáda neměla dostatek záloh a hrozilo, že po prvním větším boji nebude brigáda již schopná dalšího nasazení. Problém vyřešilo spojenecké velení tím, že svěřilo naší brigádě obléhání přístavu Dunkerque. K přístavu, který byl již obležený spojeneckými jednotkami, dorazili naši vojáci začátkem října 1944. Na 28. října byl naplánován velký průzkum bojem. Toho se účastnil i Stanislav Hnělička.

„Běžel jsem kolem jednoho opuštěného domu a takhle ve větru jsem zachytil pár německých slovíček. Ještě jsem si stačil všimnout, že ten dům má dole ve sklepě rozšířené sklepní okénko. Bylo mi jasné, že je to střílna. Zarazil jsem se a německy do toho sklepa zařval, aby vylezli ven, nebo jim tam naházím granáty. Zbraně ať nechají dole. Za chvíli se vyhrabalo celé družstvo, bylo jich deset nebo jedenáct.“ Takto vzpomínal na akci z 28. října 1944.

Foto: Wikimedia Commons/volné dílo

Českoslovenští vojáci u Dunkerque

Život po válce

Obléhání skončilo až 9. května 1945, kdy se německá posádka vzdala. Obrněná brigáda se poté přesunula do západních Čech, které byly osvobozeny americkou armádou. Na konci roku 1945 odešel z armády v hodnosti rotného a vrátil se do Liberce. Byl ustanoven správcem dopravní firmy Max Langer. Stal se členem Československé obce legionářské. V srpnu 1947 se oženil s Irenou, rozenou Hejzlarovou, která měla z předchozího manželství dvě děti. Po deseti letech se jim narodil společný syn Stanislav. Po únoru 1948 se rodina Hněličkových dostala do hledáčku Státní bezpečnosti. Stanislav Hnělička byl několik měsíců vězněn, manželka a děti byli vystěhováni z bytu. Hněličkovi byli sledováni StB a častokrát museli měnit dělnická zaměstnání. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa Stanislav Hnělička aktivně vystupoval proti cizím vojákům, u libereckého rozhlasového studia stavěl barikády, což mu v době normalizace opět přineslo nechtěnou pozornost StB. Po roce 1989 byl rehabilitován. V roce 2005 byl francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem vyznamenán Řádem Čestné legie V. třídy v hodnosti rytíře. Město Liberec mu udělilo čestné občanství. V roce 2007 obdržel Řád Bílého lva. Zemřel 4. listopadu 2016.

Prameny

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_K%C5%99e%C4%8Dek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Hn%C4%9Bli%C4%8Dka

Plachý, Jiří - Hvězdy a kříže od Dunkerque

https://www.facebook.com/csol.cz

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz