Berete často antibiotika? Vám už penicilin vůbec nemusí zabrat, říká přednosta kliniky infekčních nemocí Bartoš
V době pandemie jsem na covidové jipce nemocnice v Ústí nad Labem dělala rozhovor s jejím vedoucím Hynkem Bartošem. Na začátku tohoto roku změnil působiště, přesunul se do Prahy a v nemocnici na Bulovce pracuje jako přednosta kliniky infekčních nemocí. Tento šestatřicetiletý lékař nastoupil i s ambiciózními plány. Mezi ně patří například boj proti nadužívání antibiotik. Bartoš se totiž obává, že pokud se něco zásadního nezmění v uvažování lékařů i pacientů, za chvíli nebude čím léčit. Způsob, jakým se k tomuto problému stavíme, přirovnává Bartoš ke klimatické krizi. Také o ní (skoro) všichni víme, ale hlavy máme zatím víceméně strčené v písku. A jednoho dne může být pozdě – stejně jako u zmíněné antibiotické léčby.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:
- Máme se ještě bát covidu?
- Proč se o tolik zvyšuje počet lidí, kteří umírají kvůli rezistenci bakterií na antibiotika?
- Co má společného antibiotická léčba s klimatickou krizí?
- Co jsou zlé a hodné bakterie?
- Jak může v otázce nadužívání antibiotik pomoci sám pacient?
- Potřebujeme antibiotika, když jen kašleme?
- Co nezničí zlatého stafylokoka?
Potkali jsme se v době pandemie na jipce v ústecké nemocnici. Tehdy jste mluvil o psychickém vyčerpání. Bylo to pro vás jako vedoucího JIP hodně těžké období, vyčerpaní a frustrovaní jste tam byli všichni. Tehdy jste říkal, jak vám chybí vaše práce, protože jste studoval infekce a najednou řešíte jen covid. Má být váš odchod snahou nasměrovat to někam jinam?
Úplně přímou souvislost bych mezi tím nehledal, už si ale přesně nevybavuji, v jaké fázi pandemie jsme ten rozhovor dělali.
Ve fázi, kdy jste mi říkal, že z těch deseti pacientů na plicní ventilaci, u kterých jsme v tu chvíli stáli, přežije tak jeden.
Je fakt, že na mě osobně pandemie dopadla nejvíc, až když už bylo léto po té největší vlně a v nemocnicích byl relativně klid. Řešil jsem jen covidové oddělení plus jsem měl denně někdy i několik telefonátů od svých známých, že babička, maminka, dědeček nebo kdokoli další je na tom špatně a jestli by se s tím nedalo něco dělat. A tím pádem mi po práci v nemocnici začala druhá směna, kdy jsem tyto lidi objížděl. To se dá dělat nějakou dobu, ale pak už to vyčerpávající opravdu bylo. Když to všechno odpadlo, začal jsem mít problémy se spánkem a cítil jsem silný diskomfort. Ale naštěstí se to srovnalo bez nějakých intervencí.
Zachráníme vás. Ale zlikvidujeme vám ledviny
Takhle to funguje, že člověk jede na nějakého autopilota, a jakmile ví, že může povolit, tak se sesype.
Tak. Teoreticky jsem to věděl, ale stejně mě to překvapilo. Potom se v Ústí běžný infekční provoz také obnovil, byť samozřejmě i teď byl hodně covidový podzim a dva měsíce hodně chřipkové. Respiračních pacientů je opravdu hodně, ale nevidím tam úplně přímou souvislost, že bych kvůli tomu chtěl klinickou práci na infekčním oddělení, která mě baví, opustit. Baví mě to nesmírně.
Vy jste se rozněžnil, když jste to řekl.
Ano!
Co je na infekcích tak zajímavého a vzrušujícího?
Pro mě je zásadní,
