Mudrování prosté selky

Národní ústav duševního zdraví vydal loni v říjnu výsledky monitoringu duševního zdraví dětí na základních školách, podle kterých až třicet procent dětí vykazuje známky úzkosti a čtyři z deseti pak středně těžkou či těžkou depresi. Pomoc odborníka by potřeboval každý třetí z nich. To jsou nesmírně alarmující zprávy. Každé významné médium k tomuto šetření vydalo rozsáhlý text – sama jsem v lednu četla tři. V nich se zdá být podstatou problému, že nemáme dostatek dětských psychologů a psychiatrů. Odborníků na duševní zdraví ale nikdy v historii nebylo více než dnes, a přesto nikdy problémy s duší nedosahovaly tak epidemického rozsahu. Připadá mi to jako vyčítat v době sucha požáry hasičům, protože jich není dost. Je-li potřeba použít kápézetku, většinou to znamená, že už jsme v průšvihu.

Odborníci si lámou hlavu nad tím, co je příčinou (covid, střelba na FF UK, sociální sítě) a přicházejí s nápady na řešení – například posílit na školách schopnost žáků říct si o pomoc. Florbalistům do deseti let v soutěžích nepočítáme skóre, abychom hráče nefrustrovali. Nedáváme dětem známky, aby nebyly smutné. Přesně tohle umetání cesty a podlézání překážek je ale přece cestou do pekla. První nezdar děti neuvyklé nástrahám smete. Stejně tak jim neumožní se radovat a vyrůst, když se jim podaří vlastním úsilím dosáhnout úspěchu, nikdy jim to totiž neumožníme. Abychom je nezranili, nenaučíme je odložené gratifikaci a poznání, že cesta je cíl a že to úsilí samotné nás naplňuje. A že k tomu, abychom jí dosáhli, potřebujeme odolnost, nikoli dospělého, který nás ochrání před zklamáním a nezdarem.