Kopačková aféra. Nevydařenou kvalifikaci na ME poznamenal zásah shora

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kontinentální soutěž si za tři první ročníky (dva se konaly ještě pod názvem Pohár evropských národů) vydobyla značné renomé a velkou popularitu. Předchozí šampionát se včetně kvalifikace pyšnil průměrnou návštěvností 35 943 diváků.

Závěrečného turnaje v roce 1972, který nakonec hostila Spolková republika Německo, se zúčastnily jen čtyři nejlepší týmy, které prošly sítem kvalifikace – vítězové osmi základních skupin se o ně střetli ve čtvrtfinále.

Každý chtěl k bohatě prostřenému stolu usednout. O to je nepochopitelnější, že československý socialistický režim, jenž procházel po zásahu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která potlačila snahy o demokratizaci systému, obdobím normalizace, poškodil vlastní reprezentační výběr.

Slavnostní losování proběhlo 21. března 1970 v luxusním římském hotelu Parco dei Principi. Kromě Islandu se přihlásili všichni členové UEFA, celkem 32 uchazečů umožnilo vytvořit osm skupin se čtyřmi týmy. Zbývalo určit nasazené.

Klíčem se stala kvalifikace na MS v Mexiku, k šesti vítězům skupin se přidal světový šampion Anglie a poražený finalista mistrovství Evropy 1968 Jugoslávie.

Československo, které proniklo na americký šampionát až přes baráž s Maďarskem, a Švédsko jako nejhorší týmy v kvalifikaci mezi nasazenými nebyly, čímž se cesta na další evropský galafestival ztížila. Ve skupině 1 jako favorit bylo nasazené Rumunsko, které tým trenéra Jozefa Marka porazilo na mexickém šampionátu. Kvalifikace skýtala možnost rychlé odvety.

Mnohem horší poškození ambicí československého týmu ovšem přišlo z vlastních řad – od vlády, komunistické strany a řídicích fotbalových orgánů. Až ostudné vystoupení na MS v Mexiku – tři porážky – vyvolalo potřebu najít viníky.

Hledal se, jak bývalo v tomto období obvyklé, tedy i politický podtext. Posloužila aféra „Puma–Adidas“, kdy reprezentanti podepsali v Guadalajaře smlouvy s oběma německými sportovními firmami a vzali si za to peníze. Čímž se jasně zpronevěřili dobrému jménu uvědomělého socialistického občana, který především bojuje za svou vlast bez myšlenek na buržoazní požitky.

Aféra nabobtnala do obřích politických rozměrů, všichni účastníci mexického šampionátu byli přísně potrestáni zákazem činnosti, odstoupilo i vedení. A možnost rychle na hřišti napravit mexické stíny se tak poničila.

Do konce roku 1971 si nesměli státní hymnu vyslechnout nejlepší hráči federace – brankáři Viktor a Vencel, obránci Pivarník, Dobiaš, Migas, Horváth, Hrivnák, J. Zlocha, Plass a Hagara, záložníci Kuna, Geleta, Hrdlička, Kvašňák, Pollák, útočníci Petráš, F. Veselý, B. Veselý, Szikora, Jurkanin, Adamec, Jokl, Ján Čapkovič a Kabát. Ke změně došlo i na trenérské lavičce, neúspěšného Jozefa Marka vystřídal triumvirát Antonín Rýgr, Michal Vičan a Jaroslav Vejvoda.

Ozývaly se výhrady (tiché, až utajené), že nahradit takovou širokou kvalitu nebude jednoduché, ale stranické orgány necouvly, sportovní hledisko bylo odsunuto úplně stranou.

Navíc na první „ostrý“ souboj přijel na sparťanskou Letnou outsider skupiny amatérské Finsko, i přes vyslání třetí garnitury se očekávalo jednoznačné vítězství. Vybraní hráči se setkali jen na pár dní na soustředění v pražském Radotíně a hned šli na zápas kvalifikace. Možnost jakékoli souhry byla tedy hodně omezená, téměř nijaká. Mnozí se viděli v jedné šatně poprvé.

Proti soupeři vyběhlo i s dvěma střídajícími devět absolutních nováčků – Jiří Večeřek, Jozef Desiatnik, Peter Mutkovič, Vladimír Mojžíř, Dušan Bartovič, Alexander Nagy, Pavel Stratil, Oldřich Urban a František Hoholko, zkušenostmi oplýval jen obránce Jozef Bomba s 12 starty, mnohem nižšími útočníci Milan Albrecht (3) a Stanislav Štrunc (1).

Nemohlo to dobře dopadnout. Ve 31. minutě se sice trefil Albrecht, ale o deset minut později vyrovnal Matti Paatelainen. Nesourodý celek nebyl schopen s výsledkem už nic udělat. „Bylo to naprosto nesmyslné rozhodnutí, které fotbal poškodilo,“ odsuzuje ho Karol Dobiaš, nejlepší fotbalista Československa 1970 a 1971. „Ale komunisti si dělali, co chtěli, na nic a na nikoho nebrali ohledy,“ rozkrývá tehdejší poměry.

Byl to jediný bod, které slabé Finsko v kvalifikační skupině získalo.

Soubor náhradníků ještě nastoupil doma v přátelském utkání proti Polsku (2:2), nový rok 1971 naštěstí přinesl umoudření. K reprezentaci byli povoláni trenéři Ladislav Kačáni a Ladislav Novák, tresty provinilcům byly zrušeny.

Už silné „mexické“ mužstvo zvítězilo ve Walesu 3:1 (dvakrát skóroval Ján Čapkovič, jednou Táborský), porazilo doma Rumunsko gólem Františka Veselého, vyřídilo si účet s Finskem na jeho půdě vyprášením čtyřmi přesnými zásahy, pod které se podepsali dvěma góly třinecký objev Karkó, Ján Čapkovič a Pollák.

Nejtěsnější výhra nad Walesem na Letné gólem Ladislava Kuny stanovila, že o postupujícím se s největší pravděpodobností rozhodne v duelu 14. listopadu v rumunské Bukurešti. Stačila remíza, neboť Rumuni rovněž ztratili jeden bod – remízou ve Walesu.

Šlo o všechno, zápas se navíc konal ve stínu nepovedeného odvetného střetnutí prvního kola Poháru mistrů evropských zemích mezi Spartakem Trnava a Dinamem Bukurešť, v němž létaly jiskry i od nažehlených dresů.

Přestože nakonec postoupilo Dinamo, nepřívětivé publikum si vybavovalo vyloučení Kuny i ostré zákroky Hrušovského a Adamce, kterého trenéři raději ponechali mezi náhradníky.

V pískotu zanikají hymny. „Bylo to hodně nepřátelské,“ vybavuje si Dobiaš s dovětkem, že jemu osobně takové prostředí nikdy nevadilo. „Naopak mě hecovalo,“ přiznává.

Domácí jdou do vedení ve 26. minutě, ale krátce po přestávce útočník Ján Čapkovič vyrovnává. Remíza značí postup. Naději však drží československý tým jen minutu, hrdina rumunského národa Nicolae Dobrin převrací zápas. „Určitě špatná koncentrace po vyrovnání,“ odhaluje Dobiaš, proč k tomu došlo. „A také bouřlivé prostředí, jemuž jugoslávský rozhodčí (Milivoje Gugulović) podlehl,“ přidává další okolnost.

O deset dní později v posledním duelu skupiny porazilo Rumunsko v Bukurešti neškodný Wales a o jeho zdaru při stejném bodovém zisku rozhodlo skóre 11:2 oproti 11:4. „A hlavně zbytečná domácí ztráta s Finskem, kdy jsme nastoupit nesměli,“ upozorňuje Dobiaš.