Ladislav Zelinka se ve svém článku zaměřuje na otázky dialektiky řešení konfliktů pohledu teorie her.
Teorie her existovala už dávno předtím, než ji tak pojmenovali. To se stalo v roce 1944, kdy John von Neumann a Oskar Morgenstern vydali svou publikaci „Theory of Games and Economic Behavior“. Problematikou konfliktního rozhodování se totiž lidé zabývali od nepaměti, kdykoli narazili situaci vyznačující se střetem zájmů a více variantami dalšího postupu. Pra-zřídlem patrně bude uvažování lovce při taktizování vůči zamýšlené kořisti a rozhodování/chování lidských soupeřů před hrozícím konfliktem a při jejich následném souboji. Odtud je pak jenom krůček k vojenství (a – později – k jeho modelování formou stolních deskových her typu šachů). A protože ne všechny zájmové střety probíhají a mohou být řešeny jen ve formě fyzických bojů a zápasů, nýbrž i ve světě jejich simulací, překlopily se tyto rozhodovací/herní mechanismy do politiky, ekonomie, sociologie a pak téměř úplně do všeho, kam jen oko pohlédne.
V dnešním „počítačovém“ světě se prvky herních algoritmů těší oblibě a masovému rozšíření, byť si to většina jejich uživatelů a zároveň účastníků ani neuvědomuje. Za oním rozšířením stojí možnost paralelního zpracovávání a vyhodnocování často nepředstavitelně rozsáhlých souborů dat/variant v reálném čase; za oním „skrytím“ pak skutečnost, že aktéři vůbec nevnímají, že se nějaké hry/modelu účastní. Systémy už od nich v zásadě nic nevyžadují, veškeré složité procesy jsou účastníkům schovány v „černých skříňkách“, kde na vstupu bývá jen dvoupólová volba mezi „ano“ a „ne“, či škálový výběr mezi různými barvami, jednoduchými čísly atp. Hlavní proces, kdy po zadání vstupního údaje systém projde „kritickou cestu“, vyhodnotí/porovná jednotlivé varianty mezi sebou a nalezne – pro daný případ – nejvhodnější odpověď, proběhne v řádu milisekund a běžný uživatel jej ani nezaznamená. A pak se na displeji v reálném čase objeví „Odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec…“.
(Poznámka pro ty, kteří neviděli film „Stopařův průvodce po Galaxii“: ta odpověď je „42“.)
To ovšem vyvolává nebezpečnou simplifikaci vedoucí k představě, že pravidla teorie her jsou daná, věčná/nadčasová, všudypřítomná a řídí se jimi všechno, vždy a všude. Simplifikaci o to nebezpečnější, že nerozlišuje mezi obecným /teoretickým rámcem, který by musel zahrnovat všechny možné i nemožné rozhodovací algoritmy ve všech možných i nemožných rozhodovacích stromech a pro všechna možná i nemožná vstupní data, a mezi tím nepatrným zlomkem z nich, který je zahrnut v programovém vybavení oné „černé skříňky“, k níž se obracíme jako k orákulu.
Tím samozřejmě nechci vylévat dítě s vaničkou. Používání těchto nástrojů pro podporu lidských rozhodovacích procesů je – alespoň při současné úrovni našich znalostí – rozhodně přínosem a někde bychom se bez něj už ani neobešli. Ale pořád je nutno mít na paměti, že „Hlubina Myšlení“ je stále a jen naprogramovaný stroj, který má své limity. A o nich bude řeč v dalším textu.
Když se člověk chová jako blbec a další omezení
První omezení je spíše úsměvné, byť – bohužel – navýsost reálné a pravdivé. Herní modely z úsporných důvodů většinou nepočítají s tím, že člověk se občas (někdy i více než občas) chová jako blbec.
Poznámka: nejde o situaci, kdy se všichni účastníci začnou chovat opačně – tj. místo snahy o optimalizaci jdou vždy naopak po nejhorším výsledku. To kvantitativní problémy nepřináší – prostě se jen „přepóluje“ algoritmus a jinak vše běží normálně. Příkladem budiž kupř. „žravá dáma“, kdy cílem deskové hry není sebrat soupeři všechny kameny, nýbrž zaonačit to tak, aby je protihráč sebral vám. Nebo „betl“ v mariáši či „Varšava“ v tarokách. Dokonce nevadí, pokud celá hra neproběhne v jednom režimu, pokud se (celá) v určitém momentu přepne do jiných pravidel. Na Gymnáziu Voděradská jsme v rámci mariáše zavedli hru „Šťáral“, kdy se první polovina řídila pravidly „durcha“ a druhá „betla“. Bylo to trochu na hlavu – proto jsme ji pojmenovali po tehdejším gymnaziálním řediteli, který svým zjevem a duševními projevy silně připomínal loutkového Spejbla a připadal nám stejně praštěný, jako ta hra.
Naopak neuvěřitelné multiplikace a tím i komplikace přinášejí situace, kdy se jenom někteří účastníci nebo občas všichni (anebo oboje dohromady) začnou chovat jako onen zmíněný Šťáral. Proto na takovéto parametry nebývají modely nastavené. A proto stále mají tyto systémy spíše roli podpůrnou, než aby řídily a rozhodovaly autonomně. Neboť většina lidí (včetně mne) se občas zachová jako idiot a stroj je z toho vedle.
(Poznámka: dobová hyperkorektnost brání programátorům autonomních aut zabudovat do nich takové prosté záchranné mechanismy, které v sobě nosí každý „vyježděný“ řidič – připravit nohu na brzdu a zostřit pozornost, narazím-li v provozu na „kloboučníka“, „frajírka ve sporťáku“, „blondýnu“ atp.)
Druhé omezení již tak úsměvné není. V úzkém pojetí teorie her – jako oboru aplikované matematiky – je tímto omezením „definiční obor“ ve kterém mají získané výsledky smysl. V širším chápání (kdy simulaci neprovádíme na ryze matematickém modelu, nýbrž jej rozšiřujeme o prvky psychologické, sociologické, politologické atd.) jde o něco, co by se dalo nazvat jako „herní rámec“ nebo „rámec hry“. Herní model prostě musí být zasazen do příslušné reality, která jej obklopuje. Pokud ne, je jen zajímavou hračkou, nikoli prakticky použitelným řešením.
Lidé totiž nehrají onou teorií předepsané hry ani vždy, ani pokaždé, když mezi nimi (těmi lidmi) vyvstane konflikt zájmů. První odezvou na potencionální konflikt zájmů je totiž volba mezi reakcí na něj či jeho ignorováním – přičemž důvody „nereagování“ mohou být velmi různé. Namátkou jde o subjektivní nepřehlednost/nesrozumitelnost situace nebo naopak její srozumitelnost vedoucí k vyhodnocení, že je „podměrečná“ („Orel much nelapá“) a za žádný konflikt nestojí. Může jít i o projev taktiky, kdy nejednající subjekt čeká na lepší podmínky atp. Takovýto typ odezvy je všeobecně přiřaditelný situacím, kdy „nejde o život“ – tedy kdy si takové chování dotčený subjekt může dovolit bez toho, aby mu hrozila nějaká újma.
Pokud ale nějaká újma hrozí, nastupuje u lidí automaticky „zvířecí“ reakce – útěk nebo boj. Zdrhne-li ohrožený subjekt včas a dostatečně daleko, žádná hra se – stejně jako u výše popsaného nekonání – nehraje. Nezbude-li nic než boj a dotčený subjekt zlikviduje svého soupeře (nejlépe dříve, než ten si toho vůbec všimne), je po hře ještě než začala. Teprve na konci toho větvícího se stromu vede jen jedna větev k tomu, že se účastníci do sebe pustí a v rámci toho pak jen jedna „sub-větev“ k variantě, že to bude v simulaci podle pravidel, jež nám předepsal J. F. Nash.
Takže co se to vlastně musí přihodit, že nakonec k oné hře vůbec dojde?
Ať již z důvodů vnitřních/subjektivních nebo pod tlakem okolí (nejspíše vlivem mixu obojího) musejí potenciální účastníci dospět k tomu, že zpracovat konfliktní situaci právě tímto způsobem má smysl. Na straně subjektivní nejde jen o prosté morální zábrany (málokdo je ochoten a připraven každého, kdo se mu protiví, okamžitě zabít nebo zmasakrovat), nýbrž i o fyzickou a dovednostní vybavenost – i zabít či zmasakrovat druhého se musí umět a ne každý na to má. Na straně vnější (chtělo by se říci „objektivní“) se pak nemusí jednat jen o obavu z trestního postihu, nýbrž i o pouhý tlak běžné morálky, veřejného mínění a jiných „soft“ vlivů.
Vedle toho potřebují mít potencionální účastníci alespoň dojem (ne-li přesvědčení), že výsledek není jednoznačně dán. Pokud by tomu tak nebylo, nemělo by celé to herní tajtrlíkování smysl a zúčastnění by mohli ty předem dané výsledky prostě přijmout. Totéž, co bylo řečeno výsledkovou formou, lze vyjádřit i procesně. Účastníci nesmějí být přesvědčeni o tom, že se hraje s „cinknutými kartami“ anebo s kartami rozdanými jednoznačně ve prospěch jen jedné ze stran. Protože pak je celá hra jen zbytečnou stafáží pro předem daný výsledek.
(Poznámka: řeč je zde jen o základních/nejběžnějších trendech, nikoli o jevech okrajových/extrémních. Překážkou účasti v boji i ve hře se v takových případech mohou stát kupř. i různá náboženská, morální a jim podobná tabu, zděděné předsudky atp.)
Význam pravidel
Asi nejdůležitějším požadavkem potenciálních hráčů je dodržování nějakých pravidel. Zde nejde o to, aby hra byla „poctivější“ než boj/válka. V reálném střetu se běžně používají vojenské lsti, dezinformace, fiktivní manévry atd. Účastníci se dobrovolně těchto nástrojů nevzdají; co by to ostatně bylo za hru bez blufování a falešné licitace? Jde toliko o to, aby v rámci hry nenastala asymetrie, jež by ve svém důsledku vedla k efektům popsaným výše – tedy kdy by výsledek byl předem dán ve prospěch jednoho z účastníků. Takže může být mezi účastníky kupř. sjednáno pravidlo, že se hraje „bez pravidel“, ale musí se týkat všech – nikoli asymetricky je jednoho/některých z nich.
Další podmínkou pro řešení konfliktu zájmů na bázi popisované hry je předpoklad potenciálních účastníků, že výsledky dosažené ve fiktivním boji (hře) bude možno přenést do reálného světa. V dnešní době, kdy se zejména mládež pohybuje více ve světě virtuálním než ve skutečném, to už nezní tak exoticky, ale v celých předchozích dějinách s tím bývaly problémy. Příkladem budiž přístup právní vědy k dluhům z karet (z karetních her, nikoli bankovních platebních karet). Od nepaměti bylo možno (namísto boje) si o předmět sporu „zahrát“. Právo se nakonec ustálilo na pozici, kdy výsledek karetní hry (stejně jako ze soukromé sázky) sice považuje za nabývací/pozbývací právní titul, ale protože jde o rezultát ze „smlouvy odvážné“, nelze jej vymáhat soudně (přeloženo do češtiny, právo ten výsledek uznává, ale zase ne až tak moc).
(Poznámka: Proto se dluhy z karet mezi hráči označují jako dluhy „čestné“ a mezi gentlemany se vždy platí.)
Jak vidno, s náhradními modely, jež by simulovaly skutečný boj, nebyly historicky problémy. V soukromé sféře se (vedle už zmíněných karetních her) používala metoda losu – tahání kratší slámky, sirky bez hlavičky, hodu mincí atd. nebo jiné více méně nahodilé způsoby typu „střihnutí“ (kámen, nůžky, papír). Ve velkém měřítku pak přicházel v úvahu kupř. zástupný boj, kdy se namísto celých armád střetli jen jejich vybraní reprezentanti. Ale ve velkém i malém byla nejčastější negociace (vyjednávání), jež měla ve své podstatě simulovat budoucí jednání té které strany v jednotlivých krocích. Takže na její závěr (pokud byla úspěšná) šlo jednotlivé mezikroky vynechat a dospět rovnou ke konečnému výsledku.
Jestliže tedy nebyl problém v modelech, musí být zakopaný pes v jejich rámcích, do kterých měly být zasazeny. Pokud se pro ilustraci podíváme do vzájemně propojených disciplín vojenství, politiky a diplomacie, zjistíme, že ano. Tady hledání stále probíhá a není to způsobeno jen nedostatkem fantazie či invence hledajících.
Část pozornosti dokonce ani nebyla zaměřena na rámce skutečného nebo simulovaného boje, ale na prevenci vzniku situací, jež k němu vedou. Kupř. buddhismus předchází řešení konfliktu zájmů tím, že předmětné zájmy odstraní/potlačí cestou jejich „vyvanutí“. Křesťanství (jež na něj dílče navazuje) staví na poznatku daleko později formulovaném v teorii systémů, že systémy schopné uvnitř sebe utlumit/eliminovat vnější šoky/vzruchy/podněty, jsou stabilnější než systémy, uvnitř kterých tyto externality rezonují nebo dokonce zesilují. A k tomu vytváří „realizační“ aparát v podobě neodporování zlému, pokání a odpuštění. Odtud už je pak jen krůček k absolutnímu pacifismu (Chelčický, Ghándí), kdy je jakékoli násilí (byť by je bylo možno legitimizovat jako oprávněné – kupř. přiměřená obrana) odmítáno a priori.
To ale v dějinách nikdy nebyl hlavní proud. Občas se dokonce prosadil přístup zcela opačný – tj. odstranit konflikt zájmů tím, že odstraním ty z nich, které jsou v rozporu s mými. Nejlépe tak, že zlikviduji jejich nositele. V našich dějinách se to velkém podařilo dvakrát, kdy zavládl nejprve Pax Romana a o několik století později Pax Mongolica. V menším měřítku se to ovšem dělo a děje častěji, než bychom si byli ochotni připustit. A nemusí to být zrovna ve formě vojenské porážky protivníka a jeho následné fyzické likvidaci. V nynějším digitálním světě, který je stále více virtuální/informační, postačí protivníka porazit a zlikvidovat mediálně bez toho, aby se mu nadto muselo ubližovat fyzicky. Ale to jsme opět mimo hru a její rámec.
Nestálé rámce
Bohužel nejčastějším případem (stále jsme v trojmezí vojenství, politiky a diplomacie) jsou velmi nestálé rámce spontánně vzniklé jako výsledek válek/vojenských konfliktů. Tak už to holt bývá, že války končívají smlouvou. Ale její rámec má vyměřeno jen tolik dnů života, kolik jich zbývá do nejbližší změny, která zásadně ovlivní rozložení sil na momentální mocenské šachovnici. Lze vypozorovat, že jakmile má kterýkoli z účastníků hry příležitost, motiv a prostředky, se železnou pravidelností dosavadní herní rámec odvrhne a zahájí nový boj – skutečný, simulovaný, nejčastěji obojí.
Jako nepříliš účinné se ukázaly i pokusy řešit konflikt zájmů kupř. dvou subjektů tím, že do modelu zařadíme ještě třetího účastníka. V malém měřítku tuto roli plní soudy (arbitráže, rozhodci atd.), v „makrorozměru“ se o takovouto arbitrární roli v minulosti pokoušela kupř. římskokatolická církev. V posledních stoletích mají tuto roli hrát mezinárodní organizace typu Spojených Národů nebo OSN. Byť je konstrukt vnesení třetího účastníka poměrně logický a z modelového hlediska by mohl fungovat, realita za ním silně pokulhává.
Pokud má být kupř. mezinárodní autorita brána jako akceptovatelný herní rámec, musí mít reprezentativní zastoupení všech relevantních sil. Je-li tomu tak, stává se sterilní a neakceschopnou, protože se zde skoro nedá dospět ke konsensu. Není-li tomu tak, je její role herního rámce delegitimizována právě s ohledem na její nereprezentativnost. Obdobně soudnictví, jež se snaží hrát tuto roli v menším měřítku, je limitováno tím, že soudci jsou lidé a zákony podle kterých soudí, tvoří jiní lidé. Ani jedni z nich nejsou nadáni důvěryhodností odkudsi shůry, nýbrž ji musejí čerpat a permanentně obnovovat z důvěry lidí, jimž mají pro řešení jejich konfliktů sloužit. Jejich přijetí coby „rámce“ proto s touto důvěrou stojí i padá. Vzhledem k často žalostným výstupu z působení soudců a zákonodárců pak – opět bohužel – nabývají oni lidé (z jejichž důvěry se odvozuje soudní a zákonodárná autorita) spíše dojmu, že výstupy s tohoto modelu jsou blíže k metodě losování nebo výběru z náhodných čísel (a podle toho se k těm výstupům chovají).
Tady je ale jeden významný rozdíl mezi makro- a mikro- měřítky. V malém (tj. v případě rozhodnutí soudů) je nikoli jejich vnitřní přijetí, ale vnější respektování, vynutitelné veřejnou/státní mocí. Kdežto v „makro“ vztazích (pomineme-li „soft“ nástroje jako jsou sankce atp.) je respektování obdobných výstupů možno vynutit v zásadě jen válkou/ozbrojeným konfliktem. Takže to jsme si moc nepomohli, protože jsme opět venku ze hry/simulace a lidé se mydlí doopravdy.
Zbývá tedy otázka, zda má ona poněkud bezútěšná situace nějaké východisko. Intuitivně cítíme, že klíč je za současné situace třeba hledat zejména v oblasti rámců. Ale nikoli jenom v nich, izolovaně od simulací/her samotných. Jejich vzájemný vztah má totiž dialektickou povahu – samostatně se proto nikam nedobereme. Mechanismus her/simulovaných soubojů musí být kultivován tak, aby byly pro jejich potencionální účastníky atraktivní a důvěryhodné. A mechanismus jejich rámců musí skýtat uvěřitelné záruky jejich koherence a přenositelnosti výsledků ze simulace do reality. Obojí zároveň. Že jde – zvláště v mezinárodních vztazích – o práci více než sisyfovskou, asi není třeba zdůrazňovat. Není to příběh o jednorázovém, zázračném zásahu shůry, nýbrž o drobném každodenním úsilí o udržování a zlepšování soustavy mezinárodních smluv, záruk a závazků. Hledání cest ke zlepšení komunikace, k nastolení elementární důvěry a předvídatelnosti. No, prostě nic pro lidi velkých gest a pro senzacechtivé novináře.
A jen tak mimochodem – k onomu zásahu shůry. Pouze pro úplnost mohu doporučit laskavému čtenáři, aby se nechal inspirovat dnes už poněkud zapomenutým románem Vladimíra Párala „Země žen“, jehož pointu zde nechci dopředu prozrazovat.
Simulace versus skutečnost
Ale ani sebepečlivější udržování a kultivace rámců není samospasitelné. Ačkoli je simulovaný boj, který tyto rámce umožňují použít namísto skutečného, civilizovanější a humánnější (a nemusí mít vždy jen nulový součet), není tento argument dostatečně silný proti variantě skutečného boje/válčení – a to dokonce ani v podmínkách jaderné hrozby a likvidace naší civilizace. Některé nejmenované státy už prostě fyzicky nejsou schopny fungovat (hlavně financovat chod všech svých – mnohdy skrytých – částí) bez existence „vojenské“ části státního rozpočtu, řídící se pravidly mimořádného stavu a extrémního utajení. Vzájemná provázanost a vzájemná existenciální závislost mezi vojensko-průmyslovými komplexy a politickými systémy je již natolik fatální, že bez fyzické formy boje/válčení už nemohou existovat.
Tato fatálnost v sobě má ale jedno pozitivum – ony prorostlé politicko-vojenské komplexy nemají za cíl se zničit a vyhubit; jsou naprogramovány na trvalé dobývání renty. Proto se ani ony neobejdou bez toho, aby se základní střety řešily ve světě simulací/diplomacie. Jejich potřebám vyhovují spíše méně důležité opotřebovávací či proxy-války, které jsou na jedné straně s to odůvodnit kýžený cash-flow, ale zase nikoli tak významné, aby ohrozily samu podstatu tohoto transferového mechanismu. Takže paradoxně i od nich lze očekávat určitou cílenou podporu pro budování a udržování rámců, uvnitř kterých se bude odehrávat jen simulace boje.
Tuto skutečnost je proto třeba mít na paměti ve všech oborech, které mají na budování a udržování herních rámců vliv – zejména pak v oblasti diplomacie. Zde není možno na jedné straně „aktivisticky“ okopávat kotníky významným aktérům a zvyšovat vzájemnou nedůvěru a na druhé straně očekávat, že s takovým subjektem bude někdo vážně jednat. Mistrem v rozlišování podstatného a nepodstatného v této oblasti byl nedávno zesnulý H. Kissinger, který o své rámce pečoval a ony mu umožňoval hrát jeho hry. Mistry v nepochopení a nevědomosti jsou naproti tomu někteří dnešní rádoby diplomaté, kteří ani o rámcích, ani o hrách a o jejich vzájemné dialektické provázanosti, netuší ani zblo. A podle toho jimi provozovaná tzv. zahraniční politika vypadá.
Žádný použitelný rámec totiž nelze vytvořit na bázi falešného vidění světa, v němž vedle sebe figurují politické systémy založené na nějakých „vyšších“ principech a politické systémy „nižší“, jež oněm nadčasovým a věčným fundamentům neodpovídají. A je vcelku jedno, zda za ony vyšší základy jsou v dané době považovány boží pravdy, tržní hospodářství nebo lidská práva. Anebo jindy vyvolenost nějakého národa či rasy, vědecké poznání atp. S takovýmito „nižšími“ subjekty se nejedná (nanejvýš z pozice síly) a neválčí (nanejvýš se vůči nim vedou trestné operace). Ohledně podrobnějšího vysvětlení doporučuji laskavému čtenáři esej V. Bělohradského „Proti Evropě filosofů“.
Toto vidění nesprávně ignoruje skutečnost, že politické systémy vznikají v dějinném čase a v dějinných podmínkách, nesou jejich stopu a mohou být nanejvýš více či méně efektivní. Z hlediska střetu svých zájmů jsou ale na stejné rovině; pro účely hry a jejího rámce musejí obě strany hrát se stejnými kartami a podle stejných pravidel. Jinak žádné jednání není možné; hra ani simulace se nekoná a zbývá jen fyzická konfrontace, ve které neplatí, že v těchto reálných bojích vyhrávají ti „dobří“ nad těmi „zlými“. Jednak si to sobě myslí obě válčící strany a jednak je obecný dojem o vítězství hodných nad darebáky spíše důsledkem toho, že dějiny píší vítězové, než toho, že by to byla pravda.
Byl bych nerad, kdyby teď vznikl dojem, že dobro a zlo od sebe nelze nikdy ani rozeznat a že s každým lumpem musí vždy být zacházeno jako s rovnocenným partnerem. Na bázi takových principů by žádné lidské společenství nemohlo dlouho fungovat. Na šachovnici života patří, vedle figurky krále a blázna, také kat. Dějinnou praxí ale bylo vyzkoušeno, že vymezení určitých excesů, které budou bez dalšího vždy považovány za špatné, musí být v daném společenství vymezeno konsenzuálně a definováno pozitivně – tedy: „kdo se dopustí toho či onoho…“ a nikoli negativně: „každý kdo nevěří v jedinou pravdu…“. Takto definovaná pravidla dávají – v čase a místě kdy/kde platí – možnost pracovat s termíny práva a spravedlnosti. A v mikro-rozměru je i vynucovat mocenským aparátem.
V makro-rozměru, kde žádný účinný mocenský aparát nemáme, si sice můžeme na právo a spravedlnost hrát, ale jejich vynucování je tu (v poslední instanci) možné jen násilím/bojem/válkou. Takže jsme zase na začátku.