Ve studiu Radiožurnálu Sport si o atmosféře a zázemí olympijských her povídali moderátorka pořadu Na síti Andrea Sestini Hlaváčková a šéf české olympijské výpravy a sportovní ředitel ČOV Martin Doktor. Tvář projektu Radiožurnálu Olympijský rok vzpomínala na úpěšné vystoupení v Atlantě 1996, ale také na restrikce, které omezovaly vrcholnou akci v Tokiu a Pekingu.

Praha 17:14 21. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Martine, ty ses vrátil z Koreje z olympiády mládeže. Co je to za akci?
Je to takový ekvivalent dospělé olympiády pro věkovou kategorii do 18 let. Ne v každém sportu je to stejné, krasobruslaři jsou třeba trochu mladší. Ve všech olympijských sportech, kde vídáme naše reprezentanty, tak je vidíme i v této mládežnické verzi. Hry se konají vždy, když jsou zimní olympijské hry, tak je letní edice a zase obráceně. My jsme letošní výrazně olympijský rok, který vyvrcholí v Paříži, zahájili zimní mládežnickou akcí.

Který úspěch tě tam zaujal nejvíc?
Zajímá mě každý úspěch i neúspěch českého sportovce, který je v soutěži. I tito mladí sportovci chtějí vždy vyhrát a uspět, ale na téhle akci nejsou medaile tak důležité. Důležité je, že mají šanci si olympiádu zkusit nanečisto a má to pro ně být motivace do budoucna. Medaile jsou krásné, emoce tam jsou, všechny z našich medailí byly plné emocí, ale byl bych hlavně rád, aby to pro ně byla motivace do budoucna. Od toho tahle mládežnická akce je.

Stává se, že se ty úspěchy pak přerodí do úspěchů na velké olympiádě?
Stává se to. Jirka Prskavec měl myslím medaile z obou akcí, Ester Ledecká měla asi medaile na IOG, což jsou Mezinárodní olympijské hry, kde jsou jen některé sporty a koná se to jednou za dva roky. Mnoho z těch sportovců prošlo i olympiádou dětí a mládeže u nás v Česku.

Jak by si bral v Koreji olympiádu mládeže ze strany organizace?
Nakonec vše fungovalo, jak mělo, ale měli jsme trochu obavy, protože komunikace předtím nebyla standardní...

Jak to?
Většinou dlouho nic a pak najednou, abychom jim dodali materiál do dvou dnů. Snažili jsme se s tím sžít. Kde budeme bydlet, jsme věděli těsně před Vánocemi, takže připravit to a rozdělit postele nebylo úplně jednoduché. Byl tam takový režim, že se sporty překrývaly, měli jsme šest letů tam a pět letů zpátky. Dostali jsme jen určitý počet postelí a probíhaly takové šachy, puzzle, tak to bylo zajímavé. Korejci to ale zvládli nejen organizačně, ale i atmosférou. Ta byla v našem týmu i na hrách skvělá. Pomohlo k tomu to, že se využila řada sportovišť z roku 2018. Na těch sportovištích je vidět, že jsou olympijská.

Olympiádu v Paříži může zhatit politika. Francii trápí nejen ruští sportovci, ale i konflikt Izraele s Hamásem

Číst článek

Je tam ten duch?
No, minimálně ty kruhy a člověk to hned pozná. Když jsem tam byl v roce 2018 a viděl, jak ta sportoviště vypadala a teď, tak to bylo příjemnější, protože na té mládežnické verzi nejsou tak přísná bezpečnostní opatření. Mezi sportovištěm na biatlon a sportovištěm na běžecké lyžování stačilo přejít silnici. Nejdůležitější věc byla, že každé odpoledne tam byly stovky lidí na běžkách. Ta sportoviště se využívají a to je nejdůležitější.

Martine, ty ses proslavil dvěma zlatými medailemi z Atlanty v roce 1996. Můžeš potvrdit, že olympijská medaile změní člověku život?
Určitě ano. Olympijská medaile změní život, tedy v případě, že už člověk nemá třeba tři medaile předtím. Stoprocentně mi změnily život, a to z hlediska krátkodobého i dlouhodobého. Z krátkodobého hlediska jsem měl hned po olympijských hrách najednou daleko víc kamarádů, známých. Pro mé blízké se toho moc nezměnilo, protože jsme jeli dál a měli před sebou další závody a další sezonu. Pomohlo mi to sehnat sponzory, partnery, pomohlo to i kanoistice jako takové. O sportu se začalo daleko víc mluvit. Byla to otázka přípravy, ale i štěstí. Díky časovému posunu, že jsme startovali relativně brzo ráno, tak tady byly dvě hodiny odpoledne, po kafíčku po obědě si rodiny sedly k televizi a sledovaly, že se někomu podařilo vyhrát. Myslím, že díky tomu jsme jako kanoistika získali na popularitě. Tohle v tom hrálo taky roli, že jsme závodili v dobrém čase.

Během kariéry jsi posbíral 11 medailí z mistrovství Evropy a 14 medailí z mistrovství světa. Počítal jsi to někdy?
Asi ne, ale asi to bude pravda.

Je to v rychlostní kanoistice srovnatelné, nebo je to s těmi olympijskými medailemi jiné?
Ty olympijské medaile jsou o něco víc. Nikdy jsem nebyl sběratel titulů a že bych si to počítal, to ne. Dělal to táta, ten to měl zapsané v nějakých statistikách a mě to bylo trochu jedno, protože jsem se soustředil na další věc. Věděl jsem, že je mistrovství světa, tak chci zajet co nejlépe, a když medaili získám, někam se to zapíše. V té době jsem je měl někde na násadě od koštěte. Teď už jsem si je tedy pověsil, ale tehdy mi to nic neříkalo, ale úspěch a medaile byly super, ale přemýšlel jsem už nad tím dalším. V kanoistice je olympijská medaile nejvíc. U některých sportů to tak není, protože mají soutěže, které jsou srovnatelné.

Kolik olympiád máš za sebou jako sportovec a kolik v těch ostatních rolích?
Byl jsem na třech jako sportovec, to vím. Pak jsem byl v Londýně jako šéf kanoistů a pak už od Soči jsem byl pokaždé.

Která byla nejlepší?
To se dá těžko říct. Na nejlepší olympijské hry jasně aspirovalo Tokio, ale díky covidu se to neuskutečnilo, ale tam by to bylo fakt hodně pěkný. Mně se enormě líbilo v Riu de Janeiru...

Fakt?
Řeknu hned proč, a to díky atmosféře. Sice tam nic nefungovalo, bylo to na začátku příšerné...

A chyběla tam okna!
Chybělo všechno! I bezpečnostně to nebylo špičkové, ale Brazilci to dohnali atmosférou. Ten obraz olympijských her se mi líbil. Hodně hezký byl Londýn. Všichni říkali, že Sydney bylo hezké, Atlanta nic moc, tak to tak nemám. Je to o celkovém vjemu. Teď jak jsem se vrátil z Koreji, tak se mi líbil Pchjongčchang, protože byl docela kompaktní. V Pekingu se jezdily strašné vzdálenosti a co nás čeká v Miláně a v Cortině, to bude kolotoč na kolečkách, jelikož je asi osm míst, kde se to bude konat a to mi trochu vadí. Z hlediska udržitelnosti je to dobré, že se nestaví nové stadiony, ale na druhou stranu, když se podíváme, kolik jsme potom projezdili a spálili CO2... Nemá to klasickou olympijskou atmosféru, když se sejdete v olympijské vesnici a pokecáte o tom, jaké to bylo ten den na závodech. To bude chybět.

Martine, vzpomeneš si na tu dobu hned po ukončení kariéry? Bylo jasné, že zůstaneš u trénování?
Nevím, jestli jasné, ale nabízelo se to. Chtěl jsem zůstat u sportu, nakonec jsem i studoval sportovní gymnázium a fakultu tělesné výchovy a sportu. Moje první cesta v kočárku vedla myslím na loděnici, kam mě naši vzali. Přišla tedy nabídka, že bych dělal šéftrenéra reprezentace, takže za to jsem byl rád a mohl z lodě přeskočit na břeh. Já jsem i trénoval, ale funkce šéfa reprezentace je spíš manažerská. Zpětně to hodnotím tak, že to byla velice dobrá příprava na to, co dělám teď, a sport tak znám na všech úrovních od sportovce až po vedení svazu.

Celou kariéru tě trénoval táta Josef Doktor. Jak si ten vztah táta-trenér vnímal? Dokázal si z těch zkušeností čerpat, když jsi měl konzultovat v roli šéfa reprezentace?
Myslím, že díky tomu ano. Na tréninku jsme fungovali jako závodník a trenér.

Dokázal to oddělit?
Docela jo, ale díky našemu vztahu jsme si k sobě dovolili i víc, takže občas to bylo divoké. Navíc mě netrénoval celý život, ale až od 18 let. Předtím to hlídal, když mě trénoval někdo jiný, ale bylo v podstatě štěstí, že jsem s ním netrénoval okolo 15 až 17 let, kdy je to náročné. Začal mě trénovat, když už jsem to měl v hlavě srovnané. Oddělit to ale moc nejde, protože jsme sedli k obědu a řešili, kde a co jaký úsek jsme odjeli. Táta byl ten člověk, který to nedělal tak, že my jsme vyhráli a vy jste to podělali. On bral na sebe oboje. Jeli jsme třeba z Duisburgu večer autem domů a on celou dobu rozebíral, kde jsme to podělali, že jsem byl druhý a kde se stala ta chyba. Alespoň jsme neusnuli za volantem.

Perfekcionista.
To taky, ale snažil se zjistit, co bychom do budoucna mohli udělat jinak. Zkušenosti měl obrovské už, když se mnou začal trénovat. Lepší trenér u nás nebyl, měl to srovnané v hlavě po stránce teoretické, tak po stránce přípravy. Měl vše připravené na den, jak budeme trénovat od mistrovství světa na celý rok. Když jsem byl pak nemocný, tak jsem mu to celé rozhodil. Fungovalo to, to je pravda.

Po olympiádě v Londýně v roce 2012 přišla šance, aby ses stal šéfem Olympijského výboru. Jak se to stalo?
Musím říct, že tahle nabídka přišla od Jiřího Kejvala, který v té době převzal funkci předsedy Českého olympijského výboru. Už dlouhodobě o tom ale přemýšlel můj předchůdce František Dvořák, který byl v mé pozici několik let. Už v tom Londýně, kdy mi dali na starosti veslařsko-kanoistickou olympijskou vesnici, tak už to asi tak myslel. Pak mi i říkal, že ještě jednou do toho půjde. Bral jsem to jako fór, ale on to myslel vážně. Jirka Kejval to bral taky tak, že je šance mít tam někoho, kdo tím prošel i na druhé straně a vnímá to, co vnímají i ti sportovci. Občas se přistihnu a musím se srovnat, protože nad tím začínám přemýšlet jinak. Potřebuji ten aktuální vjem, protože se to mění, není to pořád stejné a děláme to hlavně pro ně. My se nemáme předvádět, máme sportovcům připravit servis.

Každá olympiáda má nějaké své téma. Jak vzpomínáš na období pandemie v Tokiu?
Byla to nešťastná doba. Těsně před Riem si pamatuji, že hrozili, že tam bude hrozit všechno. Nakonec tam nikdo virus zika, kterým hrozili, neřešil. Občas tam projelo kouřící auto, aby vykouřilo komáry a to bylo vše. Covid byl hodně špatný a i to, jak se měnil náhled na epidemii. Když jsme odlétali do Tokia, bylo asi 100 nakažených, a když jsme odlétali do Pekingu, tak ten velký speciál byl narvaný lidmi. Ten den byly nejvyšší číslo vůbec v historii epidemie. Ty restrikce, které tam byly, ty byly šílené.

Jířa jede do Tokia. Prskavcovu cestu za olympijským zlatem zachytil dokument Jana Celnera

Číst článek

Bylo horší Tokio, nebo Peking?
Na restrikce určitě Peking. Číňané to měli lehčí, protože za sebou měli zkušenost z Tokia. My jsme v Tokiu nejvíce bojovali s tím, že Japonci to neuměli a pořád měnili, co se bude jak dělat a my nevěděli, co máme tedy dělat. V Pekingu to vzali tak, že se nejvíc obětovali obyčejní lidé, kteří zajišťovali olympiádu. Před Vánocemi odešli z domova do karantény a po paralympiádě někdy v dubnu se z ní vrátili. Obětovali tomu daleko víc než my, takže když si na to někdo začal stěžovat, tak jsem říkal, podívej se na ty lidi ve skafandru, co čtvrt roku měsíce neviděli rodinu. Sportovec, než jde do své soutěže, tak nikam moc nevyráží, takže hrozný byl spíš ten pocit, že se nemůžeš sebrat a jít pryč.

Martine, co čeká české fanoušky v Paříži?
Věřím, že nádherné hry. Francouzi se snaží, aby byly lepší než v Londýně, což bude těžké. Mají ale našlápnuto správným směrem. V centru Paříže bude 14 sportů, což bude velké lákadlo. Sportovci tam budou trochu v provizorních podmínkách, ale v těch sportech, o které jde, tak jsou na to zvyklí.

O co všechno se v rámci Českého olympijského výboru staráte před odjezdem do Paříže?
Musíme zajistit místo, kde se bude bydlet v olympijské vesnici, to je hezký baráček. Myslím, že to bude krásné místo a v budoucnu to bude sloužit jako rezidenční budova, takže to jsou byty, které jsou předělané, aby měly větší kapacitu. Tam vytvořit zázemí a podmínky, aby kdo bude chtít relaxovat, tak mohl, a kdo bude chtít fandit, tak aby měl taky prostor. Dopravit tam všechny lidi, zase zpátky, zkrátka aby vše fungovalo. Český dům bude sloužit jak sportovcům, tak hlavně fanouškům. Národních domů v tom stejném parku bude víc, tak to bude hezké a bude to jeden highlightů návštěvy olympijské Paříže. Když fanoušci uvidí basketbal tři na tři, pak půjdou o kus dál a uvidí start triatlonu nebo dojezd cyklistické časovky, lukostřelbu, beachvolejbal a nakonec zavítají do Českého domu, to může být skvělý sportovní zážitek.

Od Ria vozíte všem sportovcům speciální matrace. Co dalšího přibude?
Chceme teď i speciální polštář. Dáváme jim vždy k dispozici speciální masážní válečky, ale nechci chodit úplně do detailů. Snažíme se o sportovce starat, aby měli něco navíc. Sportovec je těsně před olympijskou soutěží ve stavu drobného nervového zhroucení, protože se na to připravuje celý život. Vozíme sebou i velký medicínský tým. Máme fyzioterapeuty, lékaře, kteří se starají o tělo, ale i tak trochu o duši sportovce.

Kamarádi Perušič a Schweiner: Kdybychom spolu nevycházeli, dříve či později by to skončilo

Číst článek

Co bude čekat fanoušky v Česku?
Nejlepší věc je sebrat se a jet do Mostu k jezeru Most, kde bude probíhat Olympijský festival a tam se budeme snažit přivézt olympiádu k nám domů. Jet do Paříže je relativně jednoduché, ale mít lístky, ubytovat se, to stojí dost peněz. V Mostě si mohou lidé i zasportovat, což je rozdíl od klasického festivalu. Bude tam hodně sportů, které třeba ještě nezkusili a to je obrovský bonus.

Přesunou se tam i sportovci z Paříže, kde to budou moct oslavit?
Já doufám, že ano. Letělo se i na Lipno, kam tenkrát jeli sportovci a pochvalovali si to. Mohou tam pak potkat české fanoušky, atmosféra je tam vždy skvělá a platit to bude i tady.

Říkal jsi, že u sportovců ti nejde o to, aby si olympiádu užili, ale aby tam byli úspěšní. Jak úspěšnou očekáváš Paříž?
Je to ten rozdíl, který na dospělé olympiádě říkám, že tam jedou předvádět výkony. Pak si to klidně užijte. Většinou ale sportovní výkon takový prožitek není. Potom už jo, ale člověk si musí projít peklem, aby pak slavil.

Budeme v Paříži slavit?
Věřím, že ano. Nemám rád čísla, ale pojďme zkusit, aby to bylo podobné jako minule. Olympijské hry jsou soutěž o tom, komu se podaří ty poslední detaily. Je tam moc lidí s tím, že by mohli být vítězové, ale je potřeba mít detaily do konce a i trochu štěstí, tak doufám, že naši sportovci mít štěstí budou a nějakou medaili dovezou.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít