Prvním Evropanem, který vstoupil na Velikonoční ostrov byl Jacob Rogeeveen a došlo k tomu roku 1772. Tento průzkumník a admirál ve službách Nizozemské Východoindické společnosti přinesl první zprávu o prapodivných sochách, které zdobily ostrov.

Mimozemštané a moai

Monumentální sochy byly příčinou vzniku celé řady bizarních teorií včetně té, že v jejich vzniku mají prsty mimozemšťané. „Rapa Nui leží úplně izolován uprostřed největšího oceánu naší planety. Působí až nepřirozeně, že tajemství často připisované těm nejvyspělejším civilizacím, jako je umění stavby gigantických soch, složitého písma či složité kulturní úrovně, ovládla i hrstka osamocených polynéských obyvatel neztracenějšího místa na svět,“ přemýšlí Adam Chroust ve své knize věnované Miloslavu Stinglovi.

Už je to více než dvě století, co britští inspektoři odvezli z Velikonočního ostrova dvě kultovní sochy moai. Konkrétně k tomu došlo v roce 1886, a následně se umělecké artefakty staly součástí sbírek Britského muzea. Byly nepochopitelně velké a příliš záhadné. „Otázka, koho vlastně rapanujští obři představují, dodnes není prokazatelně vysvětlena. Snad bohy, náčelníky či zakladatele rodu,“ spekuluje dál A. Chroust.

Sochy s vlastní duší

To, že někteří lidé věří, že sochy mají duši, není nijak překvapivé. Své o tom vědí vyznavači vúdů, kteří zapichují špendlíky do sošek nepřátel. Od ledna se ale na sociální sítě Britského muzea valí smršť požadavků sledujících jediný cíl. Navrácení soch zpět na Rapa Nui, což je domorodý název Velikonočního ostrova. Požadavek to není zdaleka nový, o něco podobného se Chile, která má ostrov ve své správě, snažila už v roce 2019. Tehdy zástupci muzea navštívili ostrov, aby o problému s místním, kteří požadovali její návrat, diskutovali. „Není to jenom kus skály,“ řekl Carlos Edmunds, představený rady starších na Velikonočním ostrově pro The Guardian. „Má v sobě ducha našich předků, je pro nás jako praotec. Toho chceme vrátit na náš ostrov, nejde jen o nějakou sochu.“

Zdroj: Youtube

Hoa Hakananai'a

Předpokládá se, že socha pochází z let 1000- 1200 n. l., ovšem jde jen o odborný odhad nikoliv přesnou dataci. Než ji komodor Richard Powell v 19. století odvezl, musel jí vykopat, nebo sochy byla částečně pohřbena v půdě. Podobných „pololežících“ soch je na ostrově celá řada. Komodor ji věnoval královně Victorii a ta, jak se na správnou panovnici sluší a patří, ji dál postoupila muzeu, ať se z ní mohou těšit i lidé, kterým vládla. Ovšem ataky na Britské muzeum nejsou zdaleka jedinou snahou o vrácení kulturního dědictví. Před časem se z Německa do Afriky vrátily tzv. Beninské bronzy a Turecko by rádo získalo Pergamonský oltář.

Turecký oltář v německém muzeu

Pergamonský oltář stál původně na terase akropole v Pergamonu (dnes město Bergama v turecké provincii Izmir) . Podle  ředitelky archeologického muzea Bergama Nilgün Usturaové se jedná o natolik mistrovské a významné dílo dílo, které nelze nahradit žádnou kopií. Podle turecké strany byl oltář odvezen v rozporu z pravidly, Němci naopak tvrdí, že vše proběhlo legálně. Turecká strana dlouhodobě lobbuje za vrácení.

Co je v pozadí?

Důvodů, proč je dlouhodobý tlak na vrácení sochy může být celá řada. Část ekonomiky Velikonočního ostrova je přímo závislá na turistice a sochy moai jsou největším lákadlem. Dokud se bude mluvit a psát o snaze vrátit jednu konkrétní sochu (bez ohledu na to, že jich tam stále je kolem tisícovky), bude se téma držet ve virtuálním prostoru, což má přímý vliv na chuť se na ostrov vypravit a podívat se na sochy. O čem se mluví, co je „in“ a „cool“, to prostě táhne. Samozřejmě může být ve hře i snaha vrátit „sochu s duší“ zpět „domů“, ovšem těžko říct, kolik haterů z těch, co začali od ledna ve velkém spamovat účty sociálních sítí, to myslí vážně. Zdálo se mi, že tito gigantičtí obři ve svém nevyrušitelném klidu, jsou mnohem moudřejší než já, než my,“ vyznává se etnograf a cestovatel Miloslav Stingl ve své knize Ostrovy krásy, lásky a lidojedů.

Zdroje: Chroust A.: Miroslav Stingl – biografie cestovatelské legendy, CNN, The Guardian, Seznam Zprávy, ČT24