Moje kamarádka Jindra už dva měsíce intenzivně hubne. Je to asi čtrnáct dnů, co vyvěsila na sociální síť vzkaz: „Dnes strašný den. Mám krizi, asi sežeru lednici i Albert, co mám před barákem. Nějaké tipy, co s tím?“ Pod jejím postem přibýval jeden komentář za druhým. Rady, tipy, odkazy na motivační články a taky vzkazy tipu: „Kdybys potřebovala, zavolej.“ Ale jen v jednom bylo napsáno: „Fajn, beru boty, za čtyřicet minut na Kulaťáku. Jdeme na procházku a na lehkou kolu.“ Aniž by to byl záměr, stačilo čtvrt hodiny na sociální síti, aby si Jindra udělala názor na to, kdo je opravdový přítel, a kdo si na něj spíš hraje – „kdybys potřebovala, jsem tu pro tebe, na telefonu“. Zjištění je jedna věc, ale co s ním? Vymazat kromě té jedné přítelkyně všechny ostatní ze života a přestat plýtvat energií a časem na udržování kamarádství, která když to nejvíc potřebujete, selhávají?
Americká autorka Marla Paul si to nemyslí. V knize The Friendship Crises píše, že člověk by měl mít přátele, kamarády, ale i obyčejné známé a náhodné kontakty, vždyť obklopeni druhými žijeme lepší život. To se však nevylučuje s tím, že je dobré si občas ujasnit, jestli se třeba s někým nescházíme už jen z musu nebo nostalgie. Dobrou pomůcku na to nabízí britský psycholog Paul Dolan, když radí dělat si jednou za měsíc takový monitoring přátelství.
Stačí si odpovědět na pár otázek: „S kým jsem se dnes potkala, že se cítím tak dobře? Je obvyklé, že mi dotyčný přinese tak dobrou náladu? Proč se s ním nepotkávám častěji?“ Nebo naopak: „Proč jsem zase šla na návštěvu k Aleně, když vím, jak mizerně mi pak je? Proč pořád poslouchám Martininy řeči? Proč nedokážu odmítnout kafe s Danou, když bych šla místo toho radši cvičit?
Sdílení radosti
Koučka Eva Marková vnímá přátelství jako kombinaci respektu a partnerství, i když názory na to, jestli může být nejlepší přítel člověka jeho partner, se různí. Eva Marková tvrdí, že ano. Je tu ale ještě jiná věc. Kdykoli uvažujeme o přátelství, říkáme, že „přítel rovná se člověk do nepohody“.
Koučka si však myslí, že mnohem důležitější jsou pro přátelství chvíle radostné a jejich prožívání. „Spousta mých klientek se domnívala, že mají skutečné přítelkyně, když s nimi oplakávaly rozchody nebo vyhazovy. Jakmile se jim ale začalo dařit, jako by se jejich ‚přítelkyně‘ stáhly a odmlčely, prostě se s nimi neradovaly. Jejich pozice strážkyň s krabicí kapesníků a lahví vína byla ohrožena. A o tom to je. Přátelství by mělo stát na štěstí a radosti, ne na strachu a obavách,“ říká.
Eva Marková sama několikrát zažila, kdy kamarádka kamarádce rozmlouvala muže z čisté obavy, že o ni jinak prostě přijde a zůstane zase sama. Stává se i to, že přítelkyně rozmlouvají muže ze závisti. Ženská soutěživost zkrátka není výmysl, ale realita.
Mimochodem, totéž, co říká Eva Marková, tvrdí i pozitivní psycholog Martin Seligman. Ve své knize Vzkvétání píše o tom, že největší vliv na kvalitu lidských vztahů, a tedy i štěstí člověka má to, jak reagujeme na dobré zprávy. Když přijdete za kamarádkou s tím, že vás povýšili, jaká bude její reakce? Bude to „Hm, tak to je fajn“ nebo „To je skvělé! Jsem na tebe pyšná! Vím, jak to je pro tebe důležité. Tak mi to řekni pěkně popořádku…“ Cítíte ten rozdíl?
Otevřenost a upřímnost
Měli by si nejlepší přátelé říkat všechno a nalévat za každých okolností čistého vína? Co se prvního týká, od spousty žen dospívajících za éry Sexu ve městě, kde Samantha popisovala kamarádkám každou masturbaci, slýchám, že samozřejmě ano. Podle Evy Markové je to nesmysl. Každý člověk je jiný – někomu nevadí být otevřený do nejmenších detailů včetně finančních nebo sexuálních, jiný nepřizná ani partnera, dokud vztah není opravdu vážný. A určitě se to mění i s věkem.
Zrovna včera jsem dělala anketu o tom, nakolik jsou ženy ochotné povídat si s přítelkyněmi o sexu. Vyplynulo z ní, že s přibývajícím věkem tyhle debaty slábnou. Člověk už jednak nemá tolik času probrat všechno dopodrobna, jako když byl ve škole, a mnoho z těch věcí je taky nějak pořád dokola. Už si nepředstavujeme, že se dozvíme něco šokujícího nebo život měnícího.
Nepleťme si však otevřenost a upřímnost. „Přátelé jsou od toho, aby si tyhle odlišnosti typu otevřená versus uzavřená osobnost uměli upřímně vyjasnit a taky je respektovat,“ říká koučka s tím, že rozpory, uraženost a hádky nastávají často právě tam, kde upřímnost chybí a druhý se má jaksi dovtípit, co se děje. „Myslím, že mezi přáteli by se mělo jasně říct, že zdrženlivost jednoho vůči druhému není projevem nedůvěry, ale že určité oblasti života budou prostě vždycky patřit jen do soukromí. To je upřímnost, která do dobrého přátelství patří,“ dodává koučka.
Jak se zbavit přátel, které už nechceme?
Možná už jste si dávno uvědomili, že Honzu nebo Martinu nepotřebujete vidět tak často jako dosud. Nebo máte zrovna období, kdy vás něčím šíleně štvou, a jen si chcete dát na chvíli pauzu. Ale jak jim to říct? Před pár dny jsem o tom debatovala s kamarádkou, která se vrátila z dovolené. Ještě než vybalila kufr, její nejlepší přítelkyně už se dožadovala návštěvy. Petra umí být natolik přímá, že jí slušně sdělila, že je unavená a že by si ráda aspoň pár dnů odpočinula.
Většina lidí, kteří mají všech pět pohromadě, tohle pochopí. Jenže razantnější čistky vyžadují větší odvahu. Tu moc lidí nemá, a tak, co jsem alespoň vyrozuměla z komunikace se známými, většinou je děláme tak nějak do ztracena, s pomocí životních okolností, jakými jsou stěhování, ukončení nějakého koníčku, svatba, děti atd.
Čím víc se naše přátelství omezuje na ujišťování ve zprávách, že se musíme, ale opravdu musíme vidět (ale stejně pro to ani jeden nic neuděláme), tím je zřejmější, že zase tolik nám o schůzku nejde a stačí nám vidět se jednou za rok na vánočním večírku. Ono je to vlastně stejné jako s tou příhodou na začátku: Když pomoct chcete, nazujete si tenisky a jdete. Když ne, napíšete, že už se těšíte, až se uvidíte… A tajně doufáte, že to nebude dneska večer.
Zdroj: časopis Glanc, psycholožka Eva Marková
