Článek
Nejprve připomenu můj vstup do diskuze ke kritickému článku jakési dámy v tomto médiu, která se věnovala „životním projevům“ Gábiny Soukalové. Aktuálně? První Češka v síni biatlonové slávy. Paráda.
Nyní krátký „odskok“ od biatlonu směrem k profesionálnímu sportu obecně, konkrétně k tomu dámskému. Souvislost s paní Gábinou je evidentní. Ve zmíněné polemice jsem se jí zastal. Zastal bych se jakékoliv jiné špičkové sportovkyně. Kdo nikdy ani zdálky nepřičichl k vrcholovému sportu, tím méně k tomu, kterému se věnují dívky a ženy, nemůže žádnou z nich komentovat, soudit a odsuzovat. Jejich život je v pravém slova smyslu jiný. Od dětství.
Dívky mají jiný způsob myšlení než chlapci. Kromě toho člověk jako živočišný druh není evolučně fyziologicky stavěný na opakované extrémní fyzické zatížení, ani na to psychické. V případě žen a dívek je to po stránce fyzické ještě výraznější. Kluci a muži jsou soutěživí, ale v porovnání s dívkami a ženami, které jsou komunikativnější, ale ve svém kolektivu „hašteřivější a žárlivější“, je to trochu „o něčem jiném“. To není nic, co by mělo sportující dívky a ženy jakkoliv odsuzovat! Jde o to připomenout, že ženský profesionální sport je prostě - specifický.
Už jen další aktuální zprávy o zraněních sportovkyň, které proudí z prostředí vrcholového světového tenisu a sjezdového lyžování, by měly dostatečně vysvětlit naznačená specifika. A to jsem nezmínil citovou deprivaci, neustálé cestování, odloučenost od nejbližších apod.
Přestože profesně jsem působil především mezi muži, několikrát jsem zažil spolupráci s ženskými reprezentacemi. Jak jsem připomenul, bylo to doslova „o něčem jiném“. A to neporovnávám práci s kolektivem a sportovkyněmi v individuálních sportech.
Prostě 20 let mezi vrcholovými sportovci, na to se nezapomíná.
Nicméně zpět k biatlonu. Já totiž byl u jeho začátků v tehdejším komunistickém Československu. V té době se střílelo z velkorážných pušek. To už je víc než 40 let. Navzdory tomu o tom píšu. Ještě můžu, přestože jsem „starší dospělý“. Proč však píšu o biatlonu z doby soudruha krále Klacka? Protože jsem v té době byl sportovním fyziologem, biochemikem a později také dietologem ve vrcholovém sportu. Nejprve v armádním, postupně jsem začal spolupracovat s mnoha státními sportovními reprezentacemi. Byl to osud, kdo mi přihrál do života biatlonisty a cyklokrosaře. Pravda, cyklokrosaři byli v té době docela úspěšní. Biatlon se dočkal slávy především díky Gábině Soukalové a Ondřeji Moravcovi. Často jsem byl mimo domov pracovně.
Když připomínám Odsud, nevymýšlím si, protože nešlo jen o práci, ale také o souvislosti s tím, co se dělo v mém mimopracovním životě.
Nejprve pár vzpomínek na konkrétní jména. Sportovci, které budu jmenovat, myslím nebudou proti, protože já byl sice asi o 10 let starší, ale byli jsme kámoši. Trávil jsem s nimi hodně času na soustředěních a na závodech v zahraničí. Vzpomínám na Kříže, Žahourka, Soviše, Šimůnka, Háka, Skalníka a Masaříka. V té době vlastně záviděníhodná pozice člena realizačního tymu, protože jsem s týmy mohl jezdit na Západ.
Život to byl docela pestrý. Byl jsem schopen (v podstatě okolnostmi donucen) svým Žigulíkem v zimě (tehdy opravdová!) dojet non-stop za nimi na soustředění až na Štrbské Pleso. Musel jsem z hotelu dojet na běžkách sám s „nářadíčkem“ na odběr krve za nimi na trénink. Byl jsem s nimi v Ruhpoldingu (tehdy západní Německo), v Anterselvě (Itálie), Hochfilzenu (Rakousko). To není chlubení, to je ukázka mého pracovního cestování.
Vzpomínám na trenéry Sváťu Fencla, Standu Řezáče (staršího) a nakonec na Pepu Ř., který se později stal státním trenérem české reprezentace a později dokonce švýcarské. Také ve Švýcarsku jsem za nimi byl. Dobře, řeknete si teď, ale kde je ten Osud? Ten se výrazně ozval, když se zmíněný státní trenér stal manželem mé první ženy.
Jisté je, že těch 20 let s vrcholovými sportovci všech možných specializací včetně reprezentace ledního hokeje, bylo „plné života“.
