Za svou obětavou a profesionální práci si Jana Kurková při vyhlašování Národní ceny za práci v sociálních službách vysloužila Cenu veřejnosti.

Každé z vašich dosavadních povolání zahrnovalo péči o druhé, je to něco, co vám bylo vždy blízké?
Určitě ano, jen jsem dlouho neznala svou cílovou skupinu. Když jsem se po gymnáziu rozhodovala, jak pokračovat, lákala mě hlavně pedagogika. Bála jsem se ale, že by to kvůli hudbě nemuselo vyjít, a proto jsme se rozhodla raději pro sociální práci a pedagogiku volného času. Vždy mě také lákala práce s dětmi a podle toho jsem si také hledala práci. Vše se změnilo, když přišla nabídka nastoupit do hospicu.

Jaké je v hospicu vaše úloha?
Práce sociálního pracovníka je dost specifická a oproti té zdravotní není tak úzce specifikovaná. Hlavní náplní je první kontakt se žadateli o naší službu, sociální šetření a odborné poradenství se zajištěním domácí hospicové péče i s pozůstalostními těžkostmi. Mimo to ale organizuji společenské akce a koncerty.

Vaše práce je tedy zaměřená především na rodiny nemocných?
Tak se to říct nedá. První kontakt je vždy s rodinou, která přijde o naše služby požádat. Druhá schůzka je ale už přímo u nich v domácnosti, kde přijmeme i pacienta. Tam většinou jezdíme ve dvou až třech lidech. Sestřička se baví nejprve s pacientem a já s rodinou, pak se prohodíme. S nemocným probírám jeho očekávání, cíle či plány a sestavuji mu individuální plán. Propojení obou rovin je ale velice důležité, nebereme do péče jen nemocného, ale celou jeho rodinu.

Při slavnostním vyhlášení soutěže získaly společně s Janou Kurkovou ocenění i další dámy, které rovněž pracují v sociálních službách.

Jak domácí hospic funguje a s čím rodinám pomáháte?
Staráme se o lidi v okruhu 25 kilometrů od Strakonic. Dodáváme rodinám veškeré zdravotní pomůcky jako polohovací postele a podobně. Pomáháme rodině vše zpracovat a zařídit, aby se o nemocného mohli postarat s veškerým komfortem. Nabízíme také služby duchovního i psychologa. Kromě nich nám s péčí pomáhá devět stálých pracovníků a přes dvacet dobrovolníků. Ty ale využíváme primárně na pořádání kulturních akcí.

Pořádání společenských akcí jste několikrát zmínila, jak to souvisí s hospicovou péčí?
Myslím si, že to má dvě roviny, jedna je osvětová a druhá charitativní. Pořádáme například osvětové koncerty, vstupné bývá dobrovolné a jde na podporu naší činnosti. Také děláme přednášky, s různými zajímavými hosty a chodíme do škol, abychom se o umírání bavili s mladými lidmi. Snažíme se společnost poučit o tom, že smrt není nic, co by nás mělo děsit, ale přirozená součást našich životů.

Jak ale dnes třeba mladí lidé přistupují ke smrti, děsí je?
Myslím si že ne, mladí lidé jsou tématu smrti docela otevření. Mluví o tom otevřeně, protože to téma se jich ještě tolik netýká. Mladí lidé často řeší, proč tady jsou, jakou školu si vybrat a my se s nimi bavíme, zda vnímají konečnost a jestli jim to vnímání dává jiný náhled na to, co dělají. O jejich prožitcích vznikají moc hezké diskuse. Mnohem větší problém nastává, když se setkáme s lidmi ve středním věku nebo staršími, kteří mají se smrtí i osobní zkušenost. Často mají strach a děsí je i hospic, který mají se smrtí spojený.

Vzít si vážně nemocného do péče je jistě velice náročný úkol, co lidi k tomuto rozhodnutí vede?
Myslím si, že nechtějí nechávat své blízké samotné v nemocnici. Vědí, že léčebna dlouhodobě nemocných jim nedokáže poskytnou takovou péči a není tam nikdo, kdo má čas umírajícího držet za ruku. Nechtějí prostě blízkého člověka nechat samotného a chtějí mu dát nadstandardní péči. Také to pomáhá s přijmutím ztráty. Pozůstalí ví, že mu věnovali maximum možné péče.

Prospívá to také samotným pacientům?
Určitě, máme řadu zkušeností, kdy se lidem převezeným do domácí péče krátkodobě zlepšil zdravotní stav. Nese to s sebou ale také stinné stránky. Když s rodinami stojíme u vrat a rozmlouváme, otevírají se mnohá témata a bolesti rodiny, ekonomické i lidské.

Jaká úskalí sebou domácí hospicová péče přináší?
Rodinný prostor je pro umírající mnohem lepší, ale pro tu rodinu je to ohromná zátěž. Často nám pozůstalí říkají, že jsou za to rádi, ale že by do toho teď nedokázali jít znova. Fyzické práce není tolik, ale ta psychická zátěž, obzvláště, když je tam jen jeden pečující bez možnosti střídání, je opravdu obrovská. Často pak začnou na povrch vylézat promlčené křivdy, které musí rodina zpracovat. Člověk umírá hůř, když nemá osobní vztahy vyřešené, snažíme se proto rodiny vést k urovnání svých sporů a sezvání všech, které by chtěl umírající ještě vidět.

Dnešní doba je velice hektická a péče o nemocné časově náročná, jak to rodiny nemocných zvládají?
Ze statistik vyplývá, že se více starají lidé na vesnicích než ve městě, i my máme minimální množství pacientů přímo ze Strakonic. Mladí lidé mají problém kvůli práci a lidem v důchodovém věku už na péči chybí energie, často se tak o své blízké starají maminky na mateřské. Ten průřez je ale opravdu veliký. Setkala jsem se devatenáctiletým člověkem, který pečoval o svou maminku i s devadesátiletou paní starající se o manžela. Pokud mají daného člověka rádi, jde spousta věcí stranou. Při rozhodování pak lidi nejvíce děsí nedostatek financí a pochybnosti o vlastních pečovatelských schopnostech.

Jak tento každodenní kontakt se smutkem a utrpením zvládáte vy?
Největší nápor emocí je ve chvílích, kdy lidé umírají a vztahy v rodinách se vyostřují. Je to ale různé. Musíme mít svoje cesty, jak pracovat sami se svou psychikou. Pomáhají koníčky nebo rodina, ale i tady v hospici máme velice dobrý tým, se kterým to můžeme sdílet a navzájem si pomoci.

Máte nějaký osvědčený způsob, jak si po náročném dni vyčistit hlavu?
V různé fázi života pomáhá něco jiného. Někdy je to setkání s přáteli, někdy koncerty, jindy cesta do přírody a občas to stačí probrat s kolegy. Jsou ale také okamžiky, kdy si to člověk prostě musí prožít. Má to ale i terapeutický účinek a může vám to pomoci. Když u rodiny vidíte, jak dokázali vyřešit opravdovou krizi, dojde vám, že to, co řešíme my, je oproti tomu úplná hloupost. Řeknete si, že je tu dost důvodů, proč se radovat. Velice poučné je také setkání s jinou kulturou a jejími rituály.

A s jakými kulturami jste se při své práci již setkala a v čem se jejich přístup k umírání lišil?
Jedné vietnamské rodině jsme pomáhali s péčí o umírajícího otce. Bylo zajímavé vidět, jak je jejich rodina soudržná a jak mají kulturně dané, že nejstarší syn přebírá otcovu roli. Vaří také speciální pokrmy a mají doma pietní místo. Po smrti blízkého nosí po nějakou dobu bílou pásku a všichni vědí, že nejbližší rodina trpí a že na ni musí brát v příštích měsících ohledy. V České republice to končí pohřbem a pak se předpokládá, že to má člověk srovnané, oni se ale podporují ještě dlouho po pohřbu. Dává to smysl, v praxi vidíme, že první měsíc po pohřbu je nekritičtější.

Znamená to, že vaše práce v rodině pohřbem nekončí?
Rodinám nabízíme, že se za námi mohou kdykoliv zavolat nebo přijít na kafe a kus řeči. Pak máme nastavené, že několik dní po pohřbu do té rodiny jedeme pro vybavení a podepsat nějaké papíry. Je to schválně, abychom viděli, jak to zvládají. Jsou rodiny, které nám řeknou, že už nás nechtějí vidět, protože jim připomínáme jejich ztrátu. Jiné k nám chodí pravidelně na návštěvy.

Co pro vás znamená získání ocenění za vaší práci?
V osobní rovině jsem z toho rozpačitá. Je zvláštní dostat ocenění za práci, kterou vnímám jako svou povinnost a navíc se jí živí spousta dalších lidí. V každém případě mě to ale velice těší. Druhá věc je, že ocenění je dobrá osvěta o našich službách. To mi na tom přijde asi nejdůležitější.

Říkáte, že je to pro vás práce a povinnost, nemáte pocit, že děláte něco jinak a lépe než ostatní?
Nevím, nemohu soudit, co dělám já a co dělají ostatní. Člověk vidí, že občas dělá opravdu maximum, ale zároveň pociťuje i své limity. Nejlepší zpětná vazba jsou ale samotné rodiny. Zvlášť po úmrtí, když se jim podaří se vším vyrovnat, tak je to pro mě velká odměna a zadostiučinění. To ocenění je jen třešnička na dortu.

Jak často se rodinám podaří tohoto smíření dosáhnout?
Je to ideál, když se smíří rodina, tak i ten umírající, ne vždy to tak ale je. Obzvláště, když se to týká mladých lidí. Čím víc má rodina členů, tím bývá paradoxně těžší smíření dosáhnout. Každý se se smrtí vyrovnává po svém, a sladit rodinu tak občas bývá opravdu umění. Jsou rodiny, kde se to podaří, ale najdou se i takové, kde to nevyjde, například, když je rychlá diagnóza a lidé to ani nemohou stihnout. Tam je to bolavé, jak pro rodiny, tak pro nás.