Triumfální koncertní provedení Její pastorkyně v Londýně 

Dvě představení – obě vyprodaná – výjimečného koncertního provedení Janáčkovy Její pastorkyně, ve hvězdném obsazení a s prvotřídním orchestrem Londýnského symfonického orchestru pod taktovkou čestného dirigenta orchestru Sira Simona Rattla, se uskutečnila v londýnské koncertní síni Barbican Hall 11. a 14. ledna 2024.  Představení je možné shlédnout od 8. února na televizní stanici Marquee (www.marquee.tv).

Koncert byl součástí cyklu Janáčkových oper pod Rattlovou taktovkou, z nichž některé již byly nahrány pro vlastní label orchestru LSO Live. V rámci oslav Roku české hudby 2024 a připomenutí významu české hudby prostřednictvím Janáčkova kompletního cyklu oper se stalo partnerem labelu České centrum v Londýně.

Po Příhodách lišky Bystroušky (londýnská Královská opera, 1990) a velmi oceněné Kátě Kabanové (nový disk LSO bude k dispozici ke koupi, streamování nebo stažení od 23. února 2024) bude Její pastorkyňa další nahrávkou v Rattlově cyklu s LSO.

Londýnští recenzenti nešetřili superlativy:

„Agneta Eichenholz v titulní roli působila jako magnet, a obzvlášť vynikl tenorista Aleš Briscein… Rattle zdůraznil rozmach a plynutí hudby, jeho přístup měl tendenci urovnávat Janáčkovy chvíle zvláštností nebo násilnosti, ale záře finále opravdu zasálala.“ (Erica Jeal, The Guardian, 12. ledna 2024)

„Slyšet hudbu díla jako Její pastorkyňa mluvit samu za sebe je obrovské potěšení – to je jistě nejlepší aspekt cyklu operních koncertů Sira Simona Rattla s LSO. Slyšíme v nich dílo nefiltrované myslí režiséra, dostává se nám zde skladatelova pohledu, v podstatě nezkresleného. V divadle může drama překrýt hlasové nedostatky, když však Rattle a LSO vytvářejí bouřlivé, nespoutané orchestrální ‘představení’ přímo za zpěváky, musí být sólisté opravdu, aby mohli orchestru konkurovat.“ (Robert Thicknesse, Opera Now, 16. ledna 2024)

Robert Thicknesse sice ocenil vysokou úroveň pěvců, ale pro něj byl koncert „především o orchestru: brilantní ukázka toho, jak Janáček rozpracovává a rozvíjí své motivy, ale především mimořádně citlivý komentář k ději, kde je každá nuance vztahů a duševní úzkosti zobrazena střídmě a úsporně – až na vzácné okamžiky, kdy Janáček nechá vše rozpálit v ohnivém orchestrálním tutti nebo expresionistickém rozruchu. V průběhu tří dějství formoval Rattle všechno vkusně, přičemž sílící hybnost úvodů, bohatě romantické smyčce v kontrastu s ranami žesťů a bicích zdůrazňovaly postavení Pastorkyně na pomezí dvou epoch.“

„V Janáčkově příběhu o hrůze a naději ve venkovské komunitě byla železná pěst v sametové rukavici. Aleš Briscein je nejlepší Laca, jakého dnes ve světě můžete uslyšet: český tenorista, jehož hlas umí řezat jako nůž, ale také sežehnout ve vyznáních lásky.“ (David Nice, theartsdesk.com, 12. ledna 2024)

„Působivý Aleš Briscein v roli Laci téměř zastínil zpěvačky… se svým skvělým tónem a zvonivým horním rejstříkem ztvárnil tuto postavu v sympatičtějším světle, než je obvyklé.“ (Roy Westbrook, bachtrack.com, 12. ledna 2024)

„Skvělá opera a skvělé provedení“, poznamenala Agnes Kory na portálu Seen and Heard International (13. ledna 2024). Nicméně pro ni “vizuálně inscenace (či vlastně její nepřítomnost) nefungovala: dramatická interpretace se lišila od jednoho zpěváka ke druhému“, ale „po hudební stránce bylo toto koncertní provedení triumfem. Rattlův pronikavý hudební drive, vysoká úroveň orchestru i amatérského sboru LSO byly ohromující.“

Také Josi Steinfeld na portálu playstosee.com (18. ledna 2024) zdůraznila, že „koncertní provedení potřebuje skvělé zpěváky a skvělého dirigenta, neboť u takovéhoto vystoupení nemáme orchestřiště. Jsme zpěvákům tak blízko, že musí přesvědčit, a to se většinou podařilo. Rattle dokonale udržel napětí a zvýraznil dramatický hudební rozlet díla… Až převezme otěže v Královské opeře Jakub Hrůša, doufejme, že tam přivede další české hvězdy jako Briscein, a další české opery.“

Nešlo zde opravdu o nějakou „poloinscenaci“ – zpěváci nevystupovali v kostýmech, a ač zde určité herecké výkony byly, dosti se různily, navíc nebyly vyhraněné a vypracované do detailu, tak jak by to bylo nutné na jevišti. Bohužel příchody zpěváků na pódium a odchody z něj někdy rušily poslech, a to i přes veškerou jejich obezřetnost.

Nicméně, jak napsal Roy Westbrook, „U tak niterného dramatu by tomu mělo něco scházet, ale svým způsobem to celé fungovalo. Intenzivní soustředění na titulky, hru [orchestru] a zpěv, bez režisérské ruky, která by nabízela výklad postav a situací nebo přidávala různé scénické záležitosti, to všechno přináší svou vlastní odměnu. Provedení mi proto přišlo dojemnější než kterákoli z inscenací, které jsem viděl.“

S tímto názorem do značné míry souhlasím, je však třeba si položit několik otázek. Barbican Centre je sídlem LSO už 40 let, od otevření centra v roce 1982. Bohužel suchá akustika sálu není hudebním výkonům příznivá – a to ovlivnilo výsledný zvuk i na tomto koncertě. V žádném případě to nebyla dirigentova chyba, ale každé forte, natož fortissimo, se zdálo přehnané, a to bylo obzvlášť nápadné tam, kde jsem seděla s britským kolegou (na pravé straně sálu, jen několik řad nad violoncelly, kontrabasy a lesními rohy).

Sir Simon Rattle umístil violy, violoncella a kontrabasy právě na tuto stranu, před lesní rohy, místo aby violy umístil uprostřed, jak je běžné. Co stálo za tímto rozhodnutím? Jaké bylo asi umístění nástrojů s hlubším tónovým rozsahem při premiéře v Brně v roce 1904, kterou dirigoval Janáčkův žák Cyril Metoděj Hrazdira? Z dobových pramenů víme, že brněnský orchestr měl tehdy pouhých 29 hráčů, a že při premiéře opery postrádal harfu, basklarinet a anglický roh. Do konce tehdejší sezony se orchestr kvůli propouštění a nemocem zmenšil na pouhých 18 hráčů. Nelze tedy srovnávat zvuk, který mohl vydat takový orchestr v malém středoevropském divadle na počátku 20. století s mohutným zvukem, který vydalo 78 hudebníků LSO, hráčů na vysoké úrovni, a se stejně mohutným zvukem, který vydal sbor LSO (102 zpěváků). [autorka zmiňuje premiéru první, Janáčkem později zavržené verze opery, pozn. red.]

Janáček by však asi měl z tohoto monumentálního zvuku, vynikající hry LSO a výkonu sboru velkou radost. Sir Simon Rattle vedl orchestr hladce od úvodního dějství až po drtivé, kataklyzmatické finále, přitom lyrika byla všude zcela na místě. V druhém dějství, po Jenůfině „tož umřel“, vynikla nádherná sonorita v orchestru, náhlý závěr podtrhl význam textu a zanechal nesmazatelný dojem. Všechny smyčce byly působivé a virtuozní, procítěná a jímavá houslová sóla koncertního mistra Benjamina Gilmora byla jedním z vrcholů večera. Jak poznamenala Agnes Kory, violoncellisté zahřáli její „někdejší violoncellistické srdce krásným provedením jejich tutti melodie ve třetím dějství.“ Horny byly rovněž skvělé, tak jako i ostatní žestě.

Trochu jsem se podivovala i nad obsazením. Představitelka Kostelničky, Švédka Katarina Karnéus – která v roce 1995 vyhrála hlavní cenu slavné pěvecké soutěže Cardiff Singer, což okamžitě odstartovalo její kariéru, je výborná zpěvačka s velkým renomé, mezzosopranistka (i když její mezzosoprán je vřelý a lyrický, ne spíš tíhnoucí k sytému altu) a Kostelnička byla napsána pro soprán. To, že Janáček staví dvě hlavní ženské role pro soprán proti dvěma hlavním mužským rolím pro tenor, patří k zajímavým aspektům této opery. K mému překvapení se o tomto obsazení zmínil pouze David Nice, nezmínil se však o nápadné změně mezi zpěvaččiným středním a hrudním rejstříkem a znatelným přechodem mezi nimi.

Představitel Stárka Jan Martiník je dalším zpěvákem, který získal na věhlasné cardiffské soutěži nejvyšší ocenění (prestižní “Song Prize” v roce 2009). Je to obdivuhodný basista, s hlasem krásné barvy a velké intenzity, a je schopen uchopit jakoukoli roli. Jako Rychtář byl výborný, v tomto provedení však byl obsazen také do role Stárka – a ta byla původně napsána pro baryton. Podle názoru Josi Steinfeld (na portálu playstosee.com) zpíval „pod hranicí svých schopností. Při své postavě by mohl předvést plnější, bohatší a mohutnější zvuk.“ S tímto názorem nesouhlasím – a vím, že Jan Martiník už roli zpíval v Berlíně. Přesto jsem si však musela položit otázku, zdali bylo rozhodnutí obsadit ho do role jiného oboru správné. Jeho přednes ve Stárkovi byl sice dobrý, nebyl jaksi plně „nasazen.“ 

Výkony jednotlivých sólistů

Většina recenzentů sice ocenila výkon švédské sopranistky Agnety Eichenholz, nicméně Agnes Kory (na portálu Seen and Heard International) uvedla, že „její interpretace Jenůfy byla pro mne, alespoň ze začátku, nedotažená. Snad byla zpěvačka zvlášť nervózní, neboť roli převzala až když účast odvolala Asmik Grigorian. V průběhu večera se však Eichenholz viditelně i zvukově proměnila v uvěřitelnou Jenůfu.“

Věřím, že zpěvačka, která se za dvacet let své kariéry propracovala do okruhu renomovaných evropských lyrických sopranistek, dostane po tomto vystoupení řadu nabídek. Jenůfu zpívala už loni v Teatro de la Maestranza v Seville (v režii Roberta Carsena) a letos v létě si roli zopakuje v Antverpách – loni zpívala i Marty v Malmö. Na repertoáru má také Káťu Kabanovou, i když ji, pokud je mi známo, na divadle zatím nezpívala. V této roli by určitě vynikla – má křehkost a zranitelnost, kterou Káťa vyžaduje, navíc velký hlas, který dokáže ve vyšším rejstříku hladce protnout i mohutný orchestrální zvuk.

Nemohu proto souhlasit s příkrou kritikou Josi Steinfeld, která uvádí že „Agneta Eichenholz vypadala od začátku jako pronásledovaná, zůstala schoulená v šálu a na interpretaci ostatních zpěváků nereagovala. Hlas má malý, zrnitý, místy drsný, bez vášně, bez hlasové palety, která se nijak neměnila, ať byla bláznivě zamilovaná nebo rozrušená hrůzou. Často ji nebylo slyšet přes orchestr. Zvláštní volba, když existuje tolik vynikajících českých sopranistek, které mají Jenůfu v repertoáru.“

Jak zdůraznila i Erica Jeal, Eichenholz byla jiná Jenůfa – „jemnější, ale stále přitažlivá.“ Ačkoliv například její modlitba byla poněkud příliš dramatizovaná, byla jímavá, a kdykoliv toho bylo třeba, hlas měl mocný dosah. Možná, jak naznačil Robert Thicknesse, by však neškodilo, kdyby bylo její ztvárnění hrdinky víc odstíněné. 

Katarina Karnéus byla ledová a neúprosná Kostelnička, z hlasového hlediska to někdy vypadalo, jako by se nutila do sopránové polohy. Problém byl také v tom, že tento interpretační přístup nasadila zpěvačka hned v prvním dějství, a v podstatě se na něm nezměnilo nic ani v dalších dějstvích. Z jejího podání tak vyzařovala neustále hněvivost – chyběla mi v něm majestátnost. Kostelnička není žádná dračice, má projevovat velkou důstojnost, což například zdůraznila Karita Mattila v jejím nedávném ztvárnění role v londýnské Královské opeře. Navíc Karnéus uplatňovala parlandování víc, než bylo třeba. Nicméně její přednes árie „Co chvíla“ byl velmi dobrý, i když hněvivost převládala i tam.

Veteránka mezzosopranistka Carole Wilson se zhostila role Stařenky Buryjovky dobře – její známá árie „Každý párek si musí své trápení přestát“ byla dojemná. Ohledně výkonu Aleše Brisceina jsem již citovala několik recenzentů. Dodám jen, že lepšího Lacu jsem rovněž nezažila řadu let. Zpěvák má ohromující hlas, který se bez námahy prodírá zvukem velkého orchestru. Skotský tenorista Nicky Spence již vystoupil úspěšně v několika janáčkovských rolích, ale tentokrát se mi jeho Števa, oblečený do koženého saka, nezamlouval tolik, kolik jsem doufala. Ačkoliv po pěvecké stránce se mu nedalo vytknout nic, furiantství postavy bylo v rámci koncertního provedení příliš zdůrazněné a tenoristova čeština nebyla zdaleka tak dokonalá, jak se někteří místní recenzenti domnívali.

V menší, ale nezanedbatelné roli Rychtářovy dcery Karolky, mě zaujala chorvatská sopranistka Evelin Novak, členka souboru Berlínské státní opery (vystoupila již i na několika dalších významných operních scénách). Má opravdu krásný lyrický soprán a jako Chorvatka vyslovovala mezi ostatními Slovany nejlépe. V roli Rychtářky zaujala polská mezzosopranistka Hanna Hipp. Vystudovala na Guildhall School of Music v Londýně a byla členkou programu Jette Parker pro mladé umělce v Královské opeře. Rusko-americká sopranistka Erika Baikoff v roli Jana je čerstvou absolventkou Lindemannova programu pro mladé umělce v Metropolitní opeře – i ona má krásný hlas, ale na češtině musí ještě pracovat. Anglická mezzosopranistka Claire Barnett-Jones byla úspěšná Barena a Pastuchyňa, ale ve výslovnosti češtiny má ještě citelné rezervy.

Jako česká jazyková poradkyně s více než dvacetiletou praxí se musím vyjádřit i k české výslovnosti dalších zpěváků v tomto koncertním provedení. Velkého uznání si zaslouží především Agneta Eichenholz, jejíž čeština byla příkladná. Vzpomínám si jen na pár maličkých nepřesností (např. v „mariánského obrázku“ chybělo dlouhé “á”). Všechny přízvuky na prvních slabikách byly na správných místech, stejně tak i délky. Někteří recenzenti se dokonce domnívali, že se sopranistka téměř předváděla, jak dobře výslovnost zvládla.

Katarina Karnéus vyslovovala celkem dobře, zejména ve druhém dějství. Ve výslovnosti některých souhlásek se však dopouštěla drobných chyb, které kupodivu dělají i rodilí Angličané. Například její “l” znělo často jako slovenské měkké ľ, „zanesla“ dopadlo jako „zanezla“ apod.

I Nicky Spence má před sebou ohledně české výslovnosti ještě trochu práce. V krátkých větách bylo všechno celkem v pořádku, ale v delších replikách délky samohlásek často trpěly, tak jako i některé souhlásky. Například „líce“ dopadly jako „lice“, „ch“ v „nenechám“ vyslovil jako „h“ apod. Délky bývají u mnoha britských i jiných zahraničních zpěváků problém: obávají se totiž většinou protáhnout dlouhé slabiky i o pár setin přes taktovou čáru. Navíc je další úskalí v tom, že si někdy neuvědomují rozdíl mezi přízvukem, který je v češtině vždy na první slabice, a délkou samohlásek, která může být na kterékoliv slabice.

A jakkoliv sbor byl po pěvecké stránce velmi dobrý a výrazově přesvědčivý (z řady příkladů připomínám pouze scénu s odhalením Kostelniččina zločinu), jeho česká výslovnost dost kulhala – ve sboru s rekruty, ve svatební písni i jinde.

Nakonec titulky. Jejich autorem je Simon Rees, dramaturg, který působil na různých operních scénách a v divadlech, počínaje Velšskou Národní operou (již před víc než 20 lety). Když jsem v roce 2001 pracovala jako jazyková poradkyně na cardiffské scéně Welsh National Opera v inscenaci Káti Kabanové, pan Rees tam pracoval jako dramaturg, a měl už tehdy za sebou několikaleté zkušenosti ve zpracovávání titulků pro různé operní scény. V jeho titulcích k tamější Kátě však byla řada chyb, na jejichž opravách jsem strávila hodiny. Nevím, zdali dnes mluví česky, ale tehdy češtinu neovládal. Překlad prostě sestavil z různých zdrojů, občas se poradil se slovníkem a výsledek vypiloval tak, aby odpovídal správné angličtině. Bohužel bylo zřejmé, že často jednoduše vůbec neznal kontext.

Tak tomu bylo i v případě titulků k této Pastorkyni. Jeho překlad byl v řadě případů nevhodně volný. Občas se objevilo poměrně dobré řešení (například „vy hladoví zajíci“ bylo přeloženo jako „you underfed hares“, čili „vy podvyživení zajíci“), ale jinak šlo o klasický případ překladatele, který často dlouze opisuje situaci, i když existuje kratší a výstižnější výraz. A někdy prostě originálu nerozuměl. Příkladů je příliš mnoho na to, abych je mohla v této recenzi uvést, za všechny uvádím jeho překlad Števovy výtky Jenůfě „Neškleb se“ jako „stop moping“ (čili „přestaň být sklíčená“), což zcela zkreslilo původní význam textu.

Opravdu nechápu, proč jsou překlady z češtiny zadávány autorům, kteří jazyk neovládají. Podle mého názoru může nejlepšího překladu dosáhnout jen dvojice překladatelů: jeden rodilý mluvčí výchozího jazyka (který zároveň dobře ovládá jazyk cílový), druhý rodilý mluvčí cílového jazyka (ideálně s alespoň nějakou znalostí jazyka výchozího). Jen tak může být výsledek uspokojivý a plně idiomatický.

Jako další koncertní představení a nahrávku na labelu LSO Live bych uvítala Věc Makropulos, ale s větší účastí českých zpěváků.

Janáček’s Jenůfa
11. a 14. ledna 2024, 19:00 hodin
Barbican Centre, Silk Street, Londýn

Program:
Leoš Janáček: Jenůfa (koncertní provedení v češtině s anglickými titulky)

Účinkující:
Agneta Eichenholz – Jenůfa
Katarina Karnéus – Kostelnička
Aleš Briscein – Laca
Nicky Spence – Števa
Jan Martiník – Stárek, Rychtář
Carole Wilson – Stařenka Buryjovka
Claire Barnett-Jones – Barena / Pastýřka
Hanna Hipp – Rychtářka
Erika Baikoff – Jano
Evelin Novak – Karolka
London Symphony Chorus
Simon Halsey – sbormistr
London Symphony Orchestra
Sir Simon Rattle – dirigent