Forenzní architektura. Jeden z mnoha příkladů, jak využít architektonické know how nad rámec pouhého stavění domů
Dělat architekturu není jen o stavění domů. Architektura je násobně širší disciplína a absolventi architektonických škol jsou vybaveni velmi komplexním množstvím znalostí, které mohou být užitečné v řadě interdisciplinárních oblastí. Jednou z takových, která je méně známá, je forenzní architektura.
Na výstavě The Great Repair v Berlínské Akademie der Künste, o které jsem hovořila minule, jedna z instalací, A City Within a Building, ukazovala projekt, zabývající se rekonstrukcí útoku Ruské armády na divadlo v Mariupolu v březnu 2022, na kterém spolupracoval team Forensic Architecture.
Centrum forenzní architektury založil před dvanácti lety architekt Eyal Weizman na londýnské univerzitě Goldsmiths, jako výzkumnou instituci, která pomocí architektonického know how pomáhá odhalovat a usvědčovat činy porušující lidská práva.
Nejčastěji se jedná buď o vyhodnocování fyzických stop existující architektury anebo vytváření digitálních prostorových modelů – ale jako rekonstrukce původní fyzické situace – což je klíčové.
V Mariupolu Rusko divadlo plné uprchlíků nejprve vybombardovalo a poté srovnalo buldozery se zemí, aby zakrylo důkazy. Výzkumný tým se snažil digitálně vymodelovat, jak vypadal poslední fyzický prostor divadla, včetně provizorních úprav, tak jak ho lidé přetvořili na útočiště. Vedl rozhovory s množstvím přeživších, shromáždil fotografie, videa a sociální posty, použil fotogrametrii. Díky výslednému modelu tak mohl zrekonstruovat i přesnou podobu útoku, a pokud dojde na mezinárodní soud, bude to zásadní důkaz.
Na forenzní architektuře je v dnešní době relativizace pravdy zajímavé si uvědomit, jak důležitá je fyzická materialita – a to i tehdy kdy nám nezbývá než ji zpětně virtuálně vymodelovat, podstatné ale je, že na základě ověřených záznamů z původní reality. A možná právě fyzická materiálnost a lidská zkušenost s ní bude čím dál důležitější hodnota architektury i v běžném životě.
Také nám připomíná, nakolik fyzický prostor na jedné straně formuje naše chování, na druhé, jak se toto chování do prostoru otiskuje.
Metody forenzní architektury jsou v podstatě druhem archeologie. Tj. hledají a interpretují stopy lidských činností otištěné do materie, často také samotným prostorem vyvolané. A můžeme se – trochu imaginativně – inspirovat, když fyzický prostor navrhujeme, tj. předjímat, jaké lidské činnosti tím už determinujeme.
Pro mne je ale hlavní inspirací, že se jedná o další příklad, jak obor architektury dalece přesahuje pouhé stavění designových domů. Umím si – samozřejmě s určitou nadsázkou - představit, že například každá instituce bude mít svého architekta. Ne proto, že by si stavěla nové sídlo, či nějak masivně rekonstruovala staré, ale jako někoho, kdo bude permanentně ukazovat a starat se o vztah mezi fyzickým prostředím a životem lidí. A ti i v (pouze zdánlivých) maličkostech. Nazývala bych takovou roli třeba architekt prostředí.
Související
-
Společnost opravy. Prostředí bychom měli raději opravovat, než stavět nové
V berlínské Akademie der Künste proběhla nedávno výstava The Great Repair. Teorie velké opravy nabízí nové paradigma a používá širší pojem společnost opravy.
-
Osekáním k zintenzivnění. Při tvorbě architektury je nutné řešit nejen co udělat, ale i co neudělat
S architekturou se pojí stavění, tedy vytváření něčeho nového, hlavně jako zvětšování stávajícího objemu věcí, jejich růst. Je to expanzní pohyb.
-
Proč nás přitahují ruiny?
V pražské Kunsthalle je ještě týden k vidění audiovizuální dílo Žal nechtěných katedrál, která se zabývá opuštěnými průmyslovými objekty.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
