Čím víc zaostáváme, tím šílenější klimatické cíle. Jak si Evropa kope zelený hrob

Rozpor ve stále ambicióznějších „ekologických“ závazcích – snižování emisí skleníkových plynů, tempo růstu obnovitelných zdrojů energie a výroba zeleného vodíku na jedné straně, a pomalý pokrok směrem k jejich naplňování na straně druhé – je zoufale bezútěšný.

Celosvětový podíl fosilních paliv na spotřebě primární energie klesl z 82,3 % v roce 2021 na 81,8 % v roce 2022. V EU se ale zvýšil z 69,3 % na 71,2 %, a to navzdory veškerému úsilí, programům, zeleným plánům, dohodám a klimatickým balíčkům i navzdory zvýšení podílu obnovitelných zdrojů ve spotřebě primární energie z 13,2 % na 13,8 %.

Elektřina ze slunečních a větrných elektráren představovala na konci roku 2022 asi 7 % globální spotřeby primární energie. To není mnoho, zvážíme-li, že investice do těchto zdrojů dosáhly celosvětově za posledních dvacet let zhruba 16 bilionů dolarů.

Můžeme hovořit o skutečné energetické transformaci? 

Ze závěrů konference COP28 vyplývá, že by se investice do obnovitelných zdrojů měly ztrojnásobit, chceme-li zastavit globální oteplování. Málokdo se zamyslí nad tím, co to znamená: 2,5 až 4 biliony dolarů ročně, oproti asi 0,8 bilionu investovaných v ročním průměru za posledních dvacet let.

Najdou se na to prostředky v dnešním světě s jeho rostoucí nestabilitou a geopolitickým napětím? Pro srovnání, náklady spojené s ekonomickou krizí v roce 2008 jsou odhadovány na (pouhé) 2 biliony dolarů.

Můžeme věřit nebo doufat v obdivuhodné nové technologie a lidskou vynalézavost, jenže každoroční údaje o globální spotřebě energie a emisích nadále tvrdošíjně ukazují, že změna kurzu naší moderní prosperující civilizace – budované více než 150 let díky hojnosti fosilních paliv – je extrémně složitý úkol (napadá mě metafora Titaniku), jehož splnění bude trvat desetiletí a pravděpodobně nebude možné bez výrazného snížení globální spotřeby energie. A to především ve vyspělých ekonomikách, pokud připustíme, že více než dvě miliardy obyvatel Země mají právo nežít v extrémní chudobě.

Winston Churchill pronesl slavný výrok, že „čím dále se dokážete podívat do minulosti, tím dále uvidíte dopředu“. Zjevně se ale toto prohlášení nevztahuje na energetiku, která zajišťuje chod moderní civilizace, jinak bychom byli mnohem opatrnější při stanovování ambiciózních cílů a pečlivě bychom se dívali na dostupné prostředky.

Zdá se totiž, že se děje pravý opak. Když zjišťujeme, že zaostáváme na trajektorii dříve stanovených klimatických cílů, naše svaté odhodlání jich dosáhnout se promítne do stanovení ještě ambicióznějších – a ještě méně realistických – dlouhodobých cílů. Těch navíc musíme dosáhnout pokud možno v symbolickém a snadno zapamatovatelném roce končícím nulou, jako je minus 55 % v roce 2030 nebo „čistá nula“ v roce 2050.

Cíle a ambice se zvyšují, ale dosahovat jich je čím dál tím složitější

Náklady na investice do zmírňování důsledků a přizpůsobení se změně klimatu prudce rostou. Nové investice se zpožďují nebo se nerealizují vůbec, protože projekty jsou příliš riskantní nebo nedostatečně ziskové, nerealizovatelné bez velkých dotací.

Strategická, ale energeticky náročná průmyslová odvětví v Evropě nadále erodují. Vlády mají méně finančních zdrojů právě v době, kdy by měly více utrácet. Občané nebyli připraveni na inflaci související s válkou a nyní se musejí vypořádat s inflací energetické transformace. Evropa jako celek ani národní vlády nemají žádný životaschopný plán, jak urychlenou a „spravedlivou“ transformaci účinně realizovat, a zůstávají na úrovni politických deklarací.

Světový energetický výhled Mezinárodní agentury pro energii (IEA) ve svém vydání roku 2023 předkládá tři různé scénáře vývoje.

Scénář stanovených politik (STEPS) poskytuje výhled založený na současně nastavených politických cílech a programech, včetně politik v oblasti energetiky, klimatu a souvisejících průmyslových politik.

Scénář oznámených závazků (APS) předpokládá, že všechny národní cíle v oblasti energetiky a klimatu stanovené vládami budou splněny v plném rozsahu a včas.

Nejambicióznější scénář nulových čistých emisí do roku 2050 (NZE) omezuje globální oteplování na 1,5 °C. K jeho naplnění je však zapotřebí ještě mnoho dalšího pokroku, ovšem blíže nespecifikovaného. Na okraj poznamenejme, že nárůst průměrných globálních teplot dosáhl tohoto limitu už v roce 2023.

Následující graf znázorňuje historický vývoj globálního hrubého domácího produktu (HDP) vůči emisím CO₂ z energetiky v letech 1965 až 2022. Na globální úrovni vývoj ukazuje silnou korelaci mezi HDP a emisemi CO₂, přičemž znatelné, i když pomalé snižování emisí CO₂ s každým dalším dolarem HDP (zejména v posledních 20 letech) ukazuje na určitý pozitivní dopad politik snižování emisí.



Jde o historicky doložený, trvalý, byť poměrně pomalý růst efektivnosti spotřeby energie. Tento trend je výraznější v EU a v zemích OECD ve srovnání se zbytkem světa. Dosažení cílů IEA, které jsou zobrazeny jako větší tečky na bodovém grafu, však i ve scénáři STEPS (modrá tečka – HDP dvojnásobný a emise CO₂ klesající o 20 % v roce 2050) vyžaduje, aby HDP rostl a emise CO₂ každý rok klesaly.

Historicky jediným obdobím, kdy globální emise klesly, byl covidový rok 2020. Tehdy se HDP propadl zhruba o stejné procento jako emise CO₂. (Na křivce růstu obsahu CO₂ v atmosféře se to ale neprojevilo.) Ve scénáři NZE vzroste HDP také o 100 %, ale emise CO₂ by musely klesnout na hodnotu blízkou nule.

Dosažení cílů IEA ani v tom nejskromnějším scénáři STEPS nelze dosáhnout bez zásadního zlomu v trendech pozorovaných od počátku průmyslové éry. Uskutečnění takového zlomu by vyžadovalo historicky bezprecedentní změny nejen ve způsobu, jakým vyrábíme a využíváme energii, ale i v samých základech organizace naší společnosti.

Podobné dramatické zlomy v historických trendech, které by byly zcela nezbytné pro dosažení cílů scénářů IEA, jsou dobře patrné i z grafů spotřeby primární energie a elektřiny vůči emisím CO₂.



Na těchto grafech vidíme, že zatímco globální trendy se tvrdošíjně drží dlouhodobé historické a téměř lineární korelace mezi spotřebou primární energie a emisemi CO₂, vyspělé ekonomiky OECD a ještě více EU vykazují pokles spotřeby primární energie i emisí CO₂.

Výroba elektřiny v EU v posledních 15 letech mírně klesala, zatímco HDP mírně rostl (+15 % za 15 let) – což naznačuje, že dochází k určitému relativnímu oddělení (decouplingu) růstu HDP od spotřeby energie. V Číně se za stejné období zvýšila výroba elektřiny dvaapůlkrát, stejně jako HDP.

Z klimatického hlediska je však důležité pouze globální měřítko, a na globální úrovni žádný zásadní posun patrný není. Je možné, že vyspělé ekonomiky ukazují zbytku světa cestu vpřed? Bohužel tomu tak není, protože globální závislost se mění jen okrajově, tzn. že snížení spotřeby energie a snížení emisí v rozvinutých zemích se jednoduše projeví růstem v jiných regionech – zejména v Číně, Indii a dalších rozvojových zemích.

Spotřeba energie a s ní související emise se prostě „stěhují“ jinam!

Je pozoruhodné, že posledních dvacet let rychlého rozvoje obnovitelných zdrojů energie – převážně větrných a solárních – nemělo žádný výrazný dopad na globální trendy, zatímco globální katastrofa, jako byla pandemie COVID-19, je na grafech okamžitě viditelná.

Pokles spotřeby energie srovnatelný s tím, jaký svět zažil v covidovém roce 2020, by bylo potřeba opakovat každý rok po dobu nejméně dvaceti let, abychom dosáhli cílů „net zero“. Ovšem HDP by se v takovém případě určitě nepřiblížil scénářům IEA.

Malý vliv rozvoje fotovoltaických a větrných zdrojů na globální trendy souvisí s tím, že tyto obnovitelné zdroje, kterým se dostává největší mediální pozornosti, jsou omezeny na výrobu elektřiny (méně než 20 % spotřeby primární energie) a i zde jsou jen doplňkem stávajících a nově budovaných fosilních zdrojů, nenahrazují je, ale pouze zpomalují jejich růst.

Rok 2022 byl prvním rokem v historii, kdy byl nárůst výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vyšší než nárůst z fosilních paliv ve srovnání s předchozím rokem. Na globální úrovni, zejména v zemích jako Čína, Indie nebo Indonésie, přispěl masivní přírůstek obnovitelných zdrojů (kromě pokračující intenzivní výstavby fosilních zdrojů) k rychlému růstu výroby elektřiny v těchto zemích a tím k jejich ekonomickému rozvoji, přičemž zároveň poněkud zpomalil růst emisí CO₂.

Zároveň – a přitom v rozporu s nezbytným rychlým růstem výroby elektřiny za účelem dekarbonizace průmyslu, dopravy, terciální sféry i domácností – byla EU jedním z mála regionů světa, kde výroba elektřiny v posledních 15 letech klesala; dalším regionem bylo Japonsko, kde výroba elektřiny zažívá pokles v důsledku dlouhodobé hospodářské stagnace, a tento pokles se dále zintenzivnil po odstavení všech jaderných elektráren v důsledku havárie ve Fukušimě.

Po ruské invazi na Ukrajinu a náhlém uvědomění si své zranitelnosti a závislosti na dovážených energetických a materiálních zdrojích se reindustrializace Evropy stala nosným tématem politického diskurzu.

Málokdo si ale uvědomuje, jak složité to bude

Dosavadní liberální politika ponechala vše, včetně strategických komodit jako elektřina, neomylné neviditelné ruce trhu, a to nejen pro krátkodobé obchodování, ale také pro dlouhodobé strategické rozhodování. K tomu pak naivní zelená ideologie spatřila budoucnost ve snižování spotřeby energie zajištěné decentralizovanými obnovitelnými zdroji. A výsledkem je deindustrializace Evropy (podíl průmyslové výroby na HDP EU klesl z 30 % v roce 1990 na 23 % v roce 2020) a s ní související pokles spotřeby elektřiny.

Liberální tržní síly tento trend nezvrátí, protože levnější energie, materiály a pracovní síla jsou už nyní k dispozici jinde. EU bude vždy v nákladové nevýhodě ve srovnání se svými hlavními konkurenty, kteří jsou zároveň jejími současnými a budoucími dodavateli energie.

K reindustrializaci nedojde bez masivních vládních investic, jejichž zdroje ale nejsou ani zdaleka nekonečné. Významným zádrhelem je také kritický nedostatek inženýrů a dalších technicky vzdělaných pracovníků. A nebude možná ani bez masivního nárůstu výroby elektřiny, která ovšem musí být dle požadavků Green Dealu nízkouhlíková.

Energetická transformace je asi ten nejtěžší úkol, před kterým kdy stála naše moderní civilizace. V době geopolitických zmatků, rostoucí nestability a nedostatku času, nedostatku konkurenceschopné nízkouhlíkové elektřiny, nedostatku kovů a dalších strategických materiálů, nedostatku rozpočtových zdrojů a levného přístupu ke kapitálu, zhoršující se podpory veřejnosti, která stále více zápasí s každodenními starostmi a zhoršující se úrovní mezinárodní spolupráce, je to úkol vskutku herkulovský, z dnešních perspektiv prakticky nemožný.

Zaspali jsme nejméně o třicet let. Jenže „civilizace není legrace,“ jak prorokovali už skoro před sto lety V+W.

Převzato z info.cz

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme

200 Kč 500 Kč 1000 Kč