Prezident jede na justičního autopilota. A to je problém

Petr Dimun

KOMENTÁŘ PETRA DIMUNA | Brzy to bude rok, co se generál Petr Pavel ujal funkce prezidenta. Bohužel je zjevně stále hodně formován svým okolím, kterému podléhá o to více, o co méně daným oblastem rozumí. Dobře je to vidět na právu a justici.

Prezident Pavel před nástupem do funkce nijak neskrýval, že justici nerozumí a bude naslouchat radám vybraného okruhu osob.

Není samozřejmě nic špatného na tom, když si pro výběr ústavních soudců ustaví poradní panel. Problém nastává, když se z takové skupiny stane v podstatě výběrová komise, přičemž o kritériích a průběhu výběru nevíme vůbec nic.

Prezident Pavel se za ten rok v justici – zdá se – ani zorientovat nesnažil, neosvojil si znalost terénu, nezavnímal složitosti organismu, kterým justice je, jen zařadil autopilota.

Na senátní výbory chodí kandidáty na ústavní soudce představovat ředitel politického odboru, politolog Tomáš Lebeda, který korektně přečte předkládací zprávu. Prezident Pavel pak přijde na plénum Senátu, kde přeříká poradci sepsaný projev, hezky se usměje, pokyne a odejde.

Lenka Zlámalová: Zásadní rozhodnutí o důchodech. Babiš nahrál Baxovi na velkou lekci

Nejde o to, že prezident kandidáty osobně nezná, respektive že se s nimi setkal až poté, co mu je vybral panel profesora Kysely. 

Z toho, jak k dané věci setrvale přistupuje, se to jeví tak, že nepochopil, jak je důležitá role Ústavního soudu, co jednotlivými kroky a výroky již způsobil v justiční krajině, že této ozvěně nenaslouchá, respektive že ani nemá tento druh sluchu. 

Na autopilota, který se řídí základním směrem nebýt jako jeho předchůdce, očividně jede prezident Pavel i při dalších svých krocích. Do podhradí měl vzkázat, že si nepřeje, aby mu byli překládáni kandidáti na soudce s předlistopadovou minulostí. Stalo se tak po neúspěchu kandidatury Roberta Fremra.

Nejtěžší porážka prezidenta Pavla. Kauza Fremr vrhá stín pochybností na Hrad i na Senát

Výsledkem je, že tím byl stopnut příchod bývalého místopředsedy Ústavního soudu, někdejšího náměstka nejvyšší státní zástupkyně a odborníka na trestní právo Jaroslava Fenyka na Nejvyšší soud.

Že by se třeba prezident Pavel – sám s ne zcela čistým „politickým rejstříkem“ – s Fenykem sešel a probral to s ním osobně? Nikoliv, není to v programu autopilota.

Nemluvě o tom, že Fenyka podpořilo jednohlasně celé trestní kolegium Nejvyššího soudu, kterému tím vysílá prezident už další negativní vzkaz v řadě. Abychom ovšem byli spravedliví, díl viny na tom nese i vedení Nejvyššího soudu, které vyslyšelo přetlumočené prezidentovo přání, sklaplo podpatky a Fenyka na soudce ministrovi spravedlnosti formálně nenavrhlo.

Co prezidentský autopilot naopak v programu zaneseno má, je jmenování jiného, totiž Milošem Zemanem odmítnutého kandidáta na soudce, státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Marka Bodláka.

Bohužel, Marek Bodlák je sice spojen s více či méně bohulibým vyšetřováním podezřelých aktivit okolí Pavlova předchůdce, avšak je také spoluzodpovědný za ostudu s případem exministryně Vlasty Parkanové. Bodlák věc nedozoroval, ale byl ve vedoucí pozici ředitele odboru, kdy mohl udílet pokyny a korigovat postup dozorového státního zástupce.

Jak funguje právní demokratický stát? Divadlo u ústavního soudu kvůli valorizaci penzí o tom mnohé napovídá

A nejde jen o to, že se nikdo Parkanové ze státního zastupitelství neomluvil. Ona soustava ani důstojně nemlčela, když ústy Lenky Bradáčové bylo sděleno, že si přes zprošťující rozhodnutí soudů myslí stále svoje. Tohle už je přece o základní právní kultuře, kterou musí ctít každý právní profesionál.

Po přečtení aktuálního rozhovoru s Vlastou Parkanovou v časopisu Reflex, v němž exministryně upozorňuje na to, že lidé, kteří za její tragický případ mohou, jsou místo kritiky povyšováni, jsem si vzpomněl na jednu příhodu s Karlem Schwarzenbergem.

Ten měl v době před rokem 89 při návštěvě tehdejšího Československa dát peníze jednomu okresnímu tajemníkovi strany na to, aby opravil v krajině chátrající boží muka. Když se ho disidenti ptali, proč to propánajána udělal, suše konstatoval: „Kdyby můj fotr viděl, že se o tu krajinu nestarám, i když není moje, vysunul by nohu z hrobu a kopnul by mne do prdele.“

V tomto případě, bohužel, nikdo takový s vědomím povinnosti nadčasové péče o justiční krajinu není ani ve vládě, ani nesedí na Pražském hradě.

Soudcem se tak stane člověk, který – mimo jiné – souhlasí s tím, že státní zástupce může veřejně nerespektovat soudní rozhodnutí. Hlavně že nemá minulost před rokem 89, byl proti Zemanovi a je od Bradáčové. Toť, bohužel, v kostce prezidentský justiční autopilot.

Prezident utrpěl v Senátu debakl. Je načase, aby si na Hradě přiznali politickou realitu

Festival pokrytectví, špatná komunikace a favorit, který prošel s odřenýma ušima. Po volbě ústavních soudců zůstala trpká pachuť

sinfin.digital