Jak se vyrovnat s těžkou nemocí: Zásadní rady psychoterapeuta, díky kterým vše lépe zvládnete

Nikdo nechce slyšet, že má vážnou nemoc, nebo že se už nikdy nepostaví. Kromě nemoci vás ale v tu chvíli čeká i těžký boj s vlastní hlavou. A ten může být někdy ještě těžší než operace a léčba. Jak se tedy vyrovnat s nemocí?

Artritida, rakovina, celiakie, mrtvice, vážný úraz. To je jen pár diagnóz z mnoha, které znamenají velkou změnu. Životního stylu, vlastních zvyků, omezení koníčků nebo i toho, nakolik se můžete věnovat práci, kterou máte rádi. Nehledě na léčbu, pobyty v nemocnici, nepříjemná vyšetření, rehabilitace a další procedury spojené přímo s nemocí. Ve chvíli, kdy vám lékař sdělí diagnózu, se váš svět otočí vzhůru nohama. Jak se s tím vyrovnat? Není to žádná legrace, ale jde to. Pokud budete chtít.

Velká změna

Přišlo to a vy jste pravděpodobně v šoku. Nespěchejte na sebe, nechte šok v klidu odeznít a vstřebat nové informace, a pokud vám okolí nabízí pomoc, rozhodně ji využijte. S čímkoli, co budete potřebovat, ať jsou to nákupy, odvoz do nemocnice nebo zpátky, uvařená večeře. Až pak začněte pomalu novou situaci objevovat a zjišťovat, co se vlastně děje.
Nebojte se zjišťovat informace. Nejlépe samozřejmě od lékaře, ale pokud není zrovna sdílný, berte jako rozcestník internet. Hledejte ale prověřené stránky a také třeba pacientské organizace. V nich se sdružují lidé, kteří prochází něčím podobným. A i když žádný příběh není stejný, jeho sdílení s člověkem s podobnou diagnózou vás může připravit na to, co přijde nebo jen utěšit, že v tom nejste sami.

Jde to jinak?

Až se trochu oklepete, možná do vás vjede nová energie a potřeba „něco“ udělat. Třeba zkusit léčbu nějak podpořit, trochu vlastní zdraví nakopnout. Dejte si pozor na příliš alternativní metody a šarlatány, kteří by z vás jen tahali peníze (i v tom mohou pomoct pacientské organizace). Ale když máte pocit, že vám něco pomůže psychicky, zkuste to. Uklidní vás řízená meditace před operací? Proč ne. Pomůže rituální rozloučení s rukou, o kterou jste přišli? Jen do toho. Všechno je lepší než se nechat pohltit zmarem z toho, co už nemůžete.

Zároveň se nebojte, pokud to trochu jde, držet své obvyklé rutiny. „Pracujte, třeba jen na částečný úvazek, věnujte se koníčkům, nestopujte život jen kvůli tomu, co se stalo,“ říká psychoterapeut Antonín Kupec. „Smějte se, nebojte se ani černého humoru, však oni na něj brzy přistoupí i přátelé a rodina. Je prokázáno, že když má člověk dobrou náladu a naději, dokáže lépe zvládat bolest a celkově svou obtížnou situaci.“ Také ale dodává, že je důležité nemít na sebe přehnané nároky. „Pusťte k sobě to, co chcete a co potřebujete, zbytek teď právě můžete nechat někde daleko vzadu.“

Jsem tu pro tebe

Obtížná je ale nová situace nejen pro nemocného. Všechno se mění i pro jeho rodinu a další blízké. Věci najednou nejdou jako dřív. Babička, která hlídávala děti, není k dispozici a možná už nebude. Děda, který tak rád vyprávěl příběhy a smáli jste se spolu po každé větě, je teď najednou zamlklý a nereaguje ani na ty nejjednodušší vtípky, natož aby se zasmál sám od sebe. Milovaná teta, která vás toho tolik naučila, jen sedí s rukama v klíně a celé dny provzdychá.

„Přirozená reakce je, že chceme pomoct za každou cenu nějak toho člověka rozhýbat, povzbudit, dodat mu energii. Právě v tom je ale důležité zkusit vycítit, v jaké fázi vyrovnávání se právě je, a zařídit se podle toho,“ radí psychoterapeut. „Nebojte se aktivně pomoc nabízet, ale pokud je jasné, že není ta pravá doba, nabídněte jen svou přítomnost. Pomoc s běžnými záležitostmi.“

Žádné plané utěšování

V těžkých časech máme někdy tendenci utěšovat. Jenže pokud jde o vážnou, někdy dokonce smrtelnou nebo chronickou nemoc, nemá toto tlachání smysl. Cukrovka ani dietní omezení nezmizí, rakovina v posledním stadiu taky ne. A amputovaná noha znovu nenaroste. „Ve všech fázích pomáhá otevřeně mluvit o pocitech, ať vlastních, nebo toho druhého, nic nezakrývat, i když samozřejmě citlivě,“ říká odborník.

„Rozhodně se ale vyvarujte planých řečí typu – to bude dobré, všechno se zlepší a podobně. Nemocnému nijak nepomůžou, působí spíš bolest a mohou ho jen uvrhnout do větší deprese.“ To raději mlčte a jen dávejte najevo, že jste tady a teď jen pro toho druhého. „Nebýt na to sám je nakonec ze všeho nejdůležitější,“ dodává psychoterapeut.

Co ještě zmůžu

Viděli jste někdy film Než si pro nás přijde? Jestli ano, můžete tento odstavec klidně rovnou přeskočit. Pokud ne, tak synopse je jednoduchá. Dva nevyléčitelně nemocní onkologičtí pacienti (skvělí Morgan Freeman a Jack Nicholson) se potkají na jednom nemocničním pokoji a sepíšou si seznam toho, co chtějí stihnout, než zemřou.

Zní to možná morbidně, jenže právě toto může nemocnému pomoct. Jednoduše si říct, co tedy v životě ještě chci dokázat a pustit se do toho. Nejlépe právě s pomocí blízkých. Chtěli jste se celý život podívat na Říp? Teď je ta chvíle. A že tam nevyjdete? To nevadí, na povolení vás tam pustí autem.

Poslední věci

Do plnění přání patří i méně veselé věci. Jako jsou přání poslední. I o těch je ale důležité mluvit. „Pro někoho je těžké mluvit o tom třeba s vlastními dětmi. A někdy na pokusy o takový rozhovor třeba dobře nereagují příbuzní,“ popisuje Antonín Kupec. „V takové situaci se určitě nebojte využít nebo nabídnout odborných služeb. My třeba máme v domově vyloženě sestavený dotazník, který s klientem projdeme, ačkoli u některých věcí neví nebo je mu to jedno, většina z nich je ráda, že o tom mohli s někým mluvit a přání, která mají, vyjádřit.“ A i když třeba ještě nebude dlouho potřeba tato přání plnit, důležité je, že padla. I díky tomu, a ostatním vysloveným tužbám i blízkosti druhých, pak totiž konečně může přijít úleva a smíření.

5 fází smutku podle Elisabeth Kübler-Rossové

Psychologové rozlišují takzvaných pět fází smutku, které stanovila švýcarská psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová. Dáma, která se zabývala především psychologií umírání a smrti těchto pět fází spojovala především se svými tématy, dají se ale aplikovat na jakoukoli velkou životní změnu, včetně rozvodu, ztráty zaměstnání nebo právě vážné nemoci.

„Její rozdělení je trochu schematické, ale pomáhá alespoň trochu určit, co v které fázi potřebují nemocní i jejich blízcí a provádět je těmi stadii tak, jak přicházejí,“ vysvětluje Antonín Kupec, který o své klienty pečuje nejen v Domově pro zrakově postižené Palata. „Důležité je vědět, že fáze nemusí jít takto po sobě, můžou se vracet, přeskakovat, opakovat se.“

1. Šok – přichází hned po sdělení diagnózy a někdy vede k úplnému zamrznutí, popření celé situace, ochromení. Blízcí můžou pomoct třeba s běžným provozem a je důležité nechat tuto fázi plynule přejít.

2. Agrese – bývá pasivní i otevřená, může být namířená vůči sobě nebo okolí, protože hodně záleží na povaze. Hodně náročná fáze zvlášť pro okolí.

3. Smlouvání – přichází snaha ještě něco stihnout, ještě něco zvládnout, nastavit si nová pravidla a nové životní směřování. Může se objevit naděje a euforie, stejně jako zmar, a právě v tu chvíli je důležitá spolupráce blízkých, kteří mohou pomoci nasměrovat věci správným směrem.

4. Deprese – chvíle, kdy si uvědomíte celou tíhu své současné situace. Blízcí by v té chvíli hlavně měli být při vás a vyslechnout, pohladit, popovídat si, pokud o to nemocný stojí.

5. Smíření – Poslední fáze, která ale nemusí nutně přijít. Je úlevná, konečně vám totiž umožní všechno přijmout.

Kam se obrátit o pomoc

Základní rozcestník pacientských organizací je na webu ministerstva zdravotnictví na pacientskeorganizace.mzcz.cz. Najdete v něm základní směřování organizace, místo působení i kontakty, kam se obrátit. Pokud nenajdete tu svou, zkuste to blíž. Třeba přímo u lékaře, v nemocnici nebo na odboru sociální péče místního obecního či městského úřadu a samozřejmě na internetu obecně.