Zpráva

Ještě chvilku je původní hra oceňované polské dramatičky Marie Wojtyszko specializující se na divadlo pro děti a mládež, která vznikla na objednávku Činohry ND. Jde o rodinný titul, který by měl být určen zejména prarodičům a jejich vnoučatům – ale nejen jim.

Dvě sestry, Věra a Květa, přicházejí poprvé v životě do Stavovského divadla. Ne, nejsou to holčičky, ale starší dámy z malého města, které přijely na víkend do Prahy. Z nervozity se ani nedokážou včas vypravit, a proto přicházejí pozdě. Od této chvíle se začínají dít kouzla...

Společně s Věrou, Květou a herci procházíme napříč obdobími, sny, ale i inscenacemi, které jsou důležité pro poznání příběhu jejich zmizelého tatínka. Staneme se svědky významných okamžiků Stavovského divadla a uvidíme některé scény z nejzásadnějších představení, která se na tomto jevišti odehrála. Na konci bláznivé cesty se sestry opravdu se svým otcem setkají, ale to, co zjistí, není příběh, který čekaly.

Předpremiéra 21. února 2024
Světové premiéry 22. a 23. února 2024 ve Stavovském divadle

Maria Wojtyszko
JEŠTĚ CHVILKU
Překlad: Michal Sieczkowski a Lukáš Trpišovský
Režie: Anna Klimešová
Dramaturgie: Nina Jacques
Scéna: Mikoláš Zika
Kostýmy: Klára Fleková
Hudba: Michal Cáb
Světelný design: Přemysl Janda
Projekce: Erik Bartoš
Pohybová spolupráce: Tereza Ondrová

Osoby a obsazení:
Věra - Johanna Tesařová
Květa - Jana Preissová
Hasič - Šimon Krupa
Královna Mab - Magdaléna Borová
Rusalka - Veronika Lazorčáková
Hugo - Saša Rašilov
Pes - Pavel Neškudla
Wolfi - Petr Vančura
Stanzi - Marie Poulová
Komtur - Štěpán Lustyk j. h.
Sbor - Štěpánka Todorová*, David Petrželka*, Richard Janča*, Tomáš Adel*, Alena Novotná*, Naďa Melková*, Adéla Gajdošová*
*studenti DAMU

Kapela:
Basklarinet - Martin Debřička
Pozoun - Jan Jirucha / Václav Kalivoda
Klávesy - Vojtěch Procházka

-----
Dramaturgyně Nina Jacques o inscenaci:
Dvě sestry, Věra a Květa, přicházejí poprvé v životě do Stavovského divadla. Ne, nejsou to holčičky, ale starší dámy z malého města, které přijely na víkend do Prahy. Sice jsou svátečně oblečeny, ale z návštěvy této historické budovy mají tak trochu strach. Z nervozity se ani nedokážou včas vypravit a přicházejí pozdě. Nejdřív se zdá, že je čeká příjemně strávený večer na Rusalce, ale představení je přerušeno a herci čekají, až budou obě hlučné dámy z divadla vyvedeny. Nakonec se ukáže, že do divadla je přivolalo něco mnohem silnějšího než klasická Dvořákova opera.

Inscenace Ještě chvilku je nejen oslavou divadla a vyznáním lásky k magii, kterou dokáže vyvolat, ale je i upřímným příběhem o tom, že i když je vám přes sedmdesát let, traumata z dětství se nikdy úplně nezahojí. Když malé holčičky bez vysvětlení opustí jejich tatínek, otázka „proč?“ v nich zůstává i mnoho let potom. Témata křivdy a odpuštění si skrze tento příběh prožijeme ve snovém prostředí Stavovského divadla. To je totiž místem, kde se opravdu mohou stát věci, které si jinde ani nedovedeme představit.

Divadlo jako takové se odhaluje, vidíme do jeho vnitřností a do jeho mechanismů. Cesta Věry a Květy za poznáním otce je cestou do vlastní imaginace, do vlastních představ o někom, koho jsme nikdy nepoznali nebo si ho vybavujeme jen z raných vzpomínek. Sen a snový svět je místem, kde si můžeme některé životní křivdy a traumata prožít znovu, abychom se s nimi mohli lépe vypořádat. Někdy je potřeba se zasnít, postavit se čelem svým největším můrám a strachům a pustit trochu divadla do svého života, aby člověk mohl jít dál. A když ani to nepomůže, je možná nutné se se svými přáteli chytit za ruku a společně výt na měsíc, aby bolest na chvíli pominula.

V hlavní roli je zde kromě našich hrdinek i samotné zákulisí divadla. Hra se skládá z jednotlivých fragmentů inscenací, které se ve Stavovském divadle kdysi hrály, ať už je to Mozartova opera Don Giovanni a postava děsivého Komtura, či Čapkovo R.U.R, které bylo úplně poslední inscenací Huga Haase, než byl z Národního divadla pro svůj židovský původ v roce 1939 vyhozen. Potkáváme se se shakespearovskými postavami i Dvořákovou Rusalkou. Průvodci Věry a Květy se tak stávají duchové reálných herců, inspicienti, technici, maskérky nebo divadelní postavy.

Půjde o krásnou hereckou příležitost pro dvě úžasné dámy souboru Činohry Johannu Tesařovou a Janu Preissovou. Nejstarší generace se zde setkává s tou nejmladší, neboť jsme ke spolupráci oslovili i končící ročník studentů DAMU, kteří zde ztvární sbor. Hranice mezi dětstvím, dospělostí a stářím jsou totiž často menší, než se může na první pohled zdát. Mezigenerační obsazení celé inscenace odráží i téma samotné hry.

Ještě chvilku je původní hra oceňované polské dramatičky Marie Wojtyszko specializující se na divadlo pro děti a mládež, která vznikla na objednávku Činohry Národního divadla, a půjde tedy o světovou premiéru. Kouzlo psaní Marie Wojtyszko spočívá v tom, že se nebojí ve svých hrách pro děti a mládež těžkých témat a dokáže vytvořit příběhy, které k nim promlouvají a neschovávají se za zjednodušující vysvětlení. Rozvod, smrt i nespravedlnost jsou zde podány tak, že jim porozumí úplně každý a zároveň z její hry nemizí naděje. Přiznává, že někdy svět není úplně přesně takový, jak jsme si ho vysnili. Důležité ale je, jak se svými příběhy potom naložíme a jak se k výzvám postavíme.

Za své hry posbírala řadu cen a získala mnoho prestižních nominací. Například jako finalistka Gdyńska Nagroda Dramaturgiczna (Gdyňské dramaturgické ceny), kdy byla vůbec poprvé na tuto cenu nominována hra pro děti. Od roku 2012 je dramaturgyní Vratislavského loutkového divadla, kde se ráda věnuje propagaci současné polské dramatiky a neustále zkoumá, jak oslovit mladého diváka. Režie se ujme mladá talentovaná režisérka Anna Klimešová, jejíž režijní rukopis se vyznačuje jedinečnou hravostí a humorem, citlivostí a smyslem pro detail.

-----
Generální ředitel ND Jan Burian o inscenaci:
Ještě chvilku je naším novým příspěvkem do části repertoáru, který nabízíme rodinám s dětmi. V aktuální divadelní sezoně je to již druhý text napsaný přímo pro náš herecký soubor.

-----
Režisérka Anna Klimešová o inscenaci:

Maria Wojtyszko napsala Ještě chvilku přímo pro Činohru Národního divadla a dala jí podtitul „Hra o lidech, kteří si plní sny“. O čem je hra pro tebe?
Pro mě je Ještě chvilku o tom, jak zpracovat, když nás v životě někdo důležitý opustil, a o procesu odpouštění. Ukazuje trauma, které vzniklo v dětství, ale odráží se až do dospělosti a ovlivňuje nás dál po celý život. Promítá se do našeho chování, reakcí na lidi... Ale odehrává se ve snovém prostředí, které je plné fantazie. Díky tomu se můžou nejen postavy, ale i my sami podívat dovnitř k sobě, do svého nitra.

Popisuješ docela vážná témata, jak to jde dohromady s dětským divákem?
Já si myslím, že vlastně úplně přirozeně a je strašně podstatné, že se hra nebrání závažným tématům. Příběh hlavních postav, Věry a Květy, začíná, když byly úplně malé a opustil je táta. Řeší odchod, ke kterému došlo před více než sedmdesáti lety a ovlivňuje je i po tak dlouhé době. Myslím si, že dětí se tyto traumatické, stresové věci týkají na každodenní bázi a jsou součástí jejich života. Není na místě, aby vzniklo nějaké tabu, jestli o tom mluvit, nebo nemluvit. Ještě chvilku právě tenhle smutek a pocity nedokonalosti s ním spojené otevírá velice citlivým způsobem. Otázky proč se to stalo, proč od nás táta, nebo v jiných případech i máma, odešel, otevírá pro děti skrze svět fantazie, který je velice srozumitelný. Dostáváme se do nitra, které může být i jejich.

A jaký jsi měla pocit, když sis hru poprvé přečetla? Já si například vzpomínám, že mě velice mile překvapilo, že jsem se u čtení, přes to vážné téma, hodně smála.
Mně se na hře líbilo od začátku, že má určitou lehkost a zároveň v kontrastu s tím právě závažnost. Ten kontrast je už v tom, že hlavní postavy jsou dvě starší dámy, důchodkyně, kterým je přes sedmdesát, a ve snu potkávají svého otce, který je ale ve věku, kdy je opustil, takže mu je třicet. Tohle setkání postav, které jsou vlastně opačného, prohozeného věku, přináší nadhled, lehkost a odstup. A vytváří prostor k tomu, aby divák prožil dojemné scény vyplývající z toho nečekaného setkání. Zároveň má hra mnoho rovin a je prošpikovaná různými postavami, které žijí přímo ve Stavovském divadle, ať už jde o herce, divadelní zaměstnance, historické figury, či postavy fiktivní z emblematických her a oper. Objevují se tam přímo úryvky z divadelních her, motivy, které jsou se Stavovským divadlem bytostně spjaté, a vzniká prostor pro hravost a obrazivost, což mě od začátku inspirovalo.

(Rozhovor vedla Nina Jacques a celý je publikován v programu k inscenaci.)

Johanna Tesařová a Jana Preissová o inscenaci:

Představily byste nám na začátek dvě sestry, hlavní postavy našeho příběhu, které ztvárňujete? Proč přišly ten večer do Stavovského divadla?
Jana: Já jsem Květa a jsem sestra Věry.
Johanna: Já jsem Věra, sestra Květy.
Jana: Jsme z malého města a jdeme asi poprvé navštívit představení ve Stavovském divadle, konkrétně jde o představení opery Rusalka. Moje postava se na to představení velmi těší, je toho plná, zatímco má racionální sestra Věra, úřednice, tam jde jenom tak z povinnosti, kvůli mně. Mají ale ještě jeden důvod, proč tam jdou. Kdysi v dětství je opustil tatínek a ony věděly, že odešel do Prahy k divadlu. Jdou tam tedy hlavně proto, aby toho tatínka, lépe řečeno jeho stopy, protože je to už hodně let, našly.
Johanna: Na tom je zajímavý, že tys mě, takovou babu od rány, která se jeví spíš necitlivá, racionální a praktická, přemluvila s tebou jít… Hledat stopy po tatínkovi, který ji vlastně strašně namíchnul! Žes mě k tomu přemluvila, člověče… Jak se ti to povedlo?

Sesterský vztah Věry a Květy je zajímavý, protože není na první pohled úplně vřelý…
Jana: Ale není ani ošklivý, že by se pořád hádaly, to rozhodně ne! Myslím, že se mají moc rády a potřebují se.
Johanna: Myslím, že Věra je ke Květě shovívavá, protože v jejích očích je přecitlivělá a zranitelnější bytost. Takže ji v podstatě hlídá a mentoruje.
Jana: Ale určitě se mají rády, to je úplný základ toho vztahu a řekla bych, že jsou na sobě dost závislé. A to my jsme s Johankou na sobě taky. I v normálním životě.

Sice jsme zatím ještě docela na začátku společného zkoušení, ale mohly byste popsat, jak zatím probíhá a jestli vás v něčem překvapilo?
Jana: To se těžko popisuje… Za ten náš divadelní život jsme zažily plno režisérů i režisérek, různých výkladů her, které jsme musely hrát… Někdy jsme na to neměly nebo se nám do toho nechtělo, ale teď přišla Anička Klimešová a s ní skupina velmi mladých lidí…
Johanna: To je hodně důležitý, že jsou všichni o hodně mladší než my dvě.
Jana: Pro mě, i když cítím, že to bude strašně těžká práce, hlavně technicky, je to od začátku velmi inspirativní. Velmi mě překvapily ty děti, jak jsou vzdělané a při věci. Jak dokážou uvažovat.
Johanna: Přesně, jaký mají nápady!

Už v samotné hře je to vlastně tak, že vám kolegové vytvářejí snový svět a plní vám sny… A možná se to přelévá i do samotného procesu.
Jana: Ano ano, a my jsme s nimi rády a moc hezky se k nám chovají.
Johanna: My se k nim ale taky chováme hezky!
Jana: To víš, že jo, ale dneska, když se mladý člověk chová hezky ke staršímu, tak je to pro mě zázrak. A možná, že si z nás taky nakonec něco vezmou…
Johanna: To víš, že jo, nemysli si! Moc se těšíme na každou zkoušku, to se nám dlouho nestalo.
Jana: Naposledy jsem takovou čistou radost měla při Kytici. Když si můj muž hru přečetl, řekl mi „to je hezké!“. A to on umí scénáře rychle odkládat. „Ty a Johanka, to by mohlo být moc hezké!“

(Rozhovor pro časopis Foyer pořídila Nina Jacques)

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková