FRANTIŠEK UHER

Kdyby příměr žena ve tvaru sklenice napsal muž, patrně by se dočkal osočení pro autorství výroku, z něhož sálá zlomyslně ironická poťouchlost. A možná by byl atavisticky dehonestován. Pokud však autorství náleží ženě, jsme podobných eskapád ušetřeni. A vskutku tomu tak je.

Jedna z předních současných českých básnířek – dnes již střední generace – Irena Šťastná, vydala sbírku ŽENA VE TVARU SKLENICE (Euromedia Group-Odeon, 67 str., 2023). Nutno poznamenat, že kdykoli narazím na autorčino jméno, vybavuje se mi příjmení, které používala v době vydání mimořádně talentované a nezvykle osobité, rozhodně šťastné prvotiny Zámlky (2006) – Irena Václavíková.

Od té doby se dočkala zasloužených ocenění a dalších básnických sbírek (mimo jiného). Namátkou: Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013), Žvýkání jader (2015), Sen o třetí plíci (2018).

Postrádám kompletní přehled o básnířčině tvorbě, ale stále ve mně rezonuje její prvotina, v její tvorbě představuje jakýsi věčně zářící maják na útesu, v jehož jasu se poněkud ztrácejí všechna blízká i vzdálenější světla. Maják, který nesměle ozařuje stezky všem jejím ovečkám (a občas i beranům) – veršům, které na prvotinu navazují.

Podotýkám, že toto stanovisko v sobě neskrývá jakýkoli kritický náhled, neobsahuje ani jediný osten, je to problém čtenáře, který se k její prvotině občas vrací – jako neviditelné lodě při každé plavbě obeplouvají útes, na němž maják září.

Sbírka Žena ve tvaru sklenice (cituji) hučí peřejemi a strhává do šachtice, také však z pole zaznívají radostné výkřiky.

Je rozdělena do trojlístku Kratiknoty, Kovové poklopy a erby a Kontaminanty.

Už tyto názvy prozrazují básnířčinu tendenci hrát si s rodným jazykem a účelně kouzlit s možnostmi, které se naskýtají, hledat mezi hrotitými kamínky laskavé oblázky.

Všechny básně ve sbírce budí zdání, že jsou samostatnými příběhy, nahlíženými přes průsvitný závoj, tvoří však kompaktní blok, zdůrazňující alternativy náhodných i záměrných setkání a rozcházení, vstřícností a protikladů, porozumění a objevitelství. Někdy až záměrně zamlžený, šálivý náhled na spád událostí, které se rozcházejí, aby na dalším rozcestí zase srovnaly krok.

Tato praxe je poezii Ireny Šťastné vlastní od prvotiny, stále silná úspornou zkratkou pohledu. Dospěla ovšem k čtenářsky náročnějším zastíracím manévrům, jejichž odkrytí dává nahlédnout do zákoutí, v nichž je třeba hledat drobné poklady, jaké lze odkrýt pouze v lidech, v jejich nazírání a činění.

Každá báseň Ireny Šťastné je krokem na dobré cestě, každé setkání je sympatickým pousmáním, ale dny, týdny i měsíce nejsou pouze tanečními sály, mihnou se šikmé stíny stínů, proti nimž není obrany, zadírají se pod kůži, jako se čas prokousává základy domů, které stavíme kolem sebe i v sobě.

Dejme poslední slovo básnířce: V pozadí něco doutná.

Platí to také o sbírce Žena ve tvaru sklenice.